Pár slov po letní škole
Pár dní po letní škole jsem šel na tramvaj a přišlo mi to stejně zvláštní, jako když jsme o tom na škole mluvili. Před letní školou aikido jsem byl pouze na pěti hodinách, ale už teď mám z něčeho tak prostého, jako je chůze, úplně jiný pocit. Cítím, jak se mi těžiště, které jsem měl vždycky někde pod pasem, přesouvá zhruba mezi kotníky a někam nad kolena. Mé kroky jsou jistější než kdy jindy. Cítím, že v každém momentu kroku se dokážu zastavit a vyrazit nazpět, nebo přesunout váhu doleva nebo doprava. Jednou jsem zakopl a jen se trochu nahnul vpřed.
Ten pocit mi připomíná muže, se kterým jsem mluvil o rozdílném pocitu z chůze. Mluvil o sobě jako o vysokém a hubeném člověku a mluvil o tom, jak ho často obtěžovali romové. Bylo mi z toho smutno, protože to byl laskavý a zdvořilý muž. Ale říkal, že změna v jeho chůzi měla na romy evidentně efekt a pak ho nechávali na pokoji. A já z vlastní chůze věděl, že jsem byl ve skutečnosti mezi jednotlivými kroky vychýlený z rovnováhy. Musí to ostatním, stejně jako mě, dodávat dojem, že je někdo s tak odlišným pocitem snadnou kořistí. Věřil jsem, že kráčet chvástavou chůzí nebo vztekle nebo dravě, je způsob, jak takové dravé lidi odstrašit. Ale zdálo se, že je tahle změna v chůzi ještě účinnější.
Jednoho dne jsme cvičili a měli jsme udeřit. Vzpomínám si, že jsem z toho nebyl moc nadšený, protože lidi nemívají při zatnuté pěsti zpevněné zápěstí. A reálně udeřit bez zaťaté pěsti vám zlomí zápěstí. Takže i když jsem věděl, že to není aikido způsob, prováděl jsem úder tak, jak jsem se kdysi naučil. Věděl jsem, že to ostatní trochu zarazilo, ale cvičil jsem s lidmi, ke kterým jsem cítil větší důvěru. A brzy jsem byl jemnější, ale zkusil jsem něco jiného. V tu chvíli jsme přidali druhý útok. Takže jsem měl šanci protivníka překvapit útokem, když to nečekal. Nejprve jsem samozřejmě partnera chytil nepřipraveného. Ale potom se stalo něco téměř kouzelného. Útočil jsem stejně jako předtím a viděl jsem, že jejich reakce přichází ještě předtím, než jsem mohl úder dokončit. A tak z toho byl útok, kryt, útok, kryt. Jako tanec, kdy jeden vede a druhý se nechá vést a oba svou roli hrají dobře.
Radost z toho pocitu se mi potvrdila potom, co jsme měli jít volnou techniku našeho útoku, a jeden ze studentů s černým páskem si hlasitě vybral jiného s nadšením, jako by se chystal vyskočit s padákem z letadla, nebo tak něco. Na jejich úrovni to musela být opravdu zábava. Aikido vás učí splynout se svým útočníkem, na jisté úrovni ho a jeho motivy pochopit. Nebránit se jim nebo na ně útočit, ale být součástí útoku tak, jak přichází, nebo možná dokonce i jeho záměru. Tento koncept je pro mě obtížný a je pro mě těžké vidět lidskost v těch, kdo mě v minulosti obtěžovali. Ale občas zahlédnu svobodu, kterou ucítím. Možná je uvidím jinak s jistou mírou odpuštění, soucitu nebo pochopení. To nevím. Jenom vím, že to, jak sleduji sám sebe v prostředí aikido, je dostatečným důvodem a zábavou, abych se těšil na to, že tréninky budou trvalou součástí mého života.
SEANN CLEVE
