Pár slov po letní škole

Pár dní po let­ní ško­le jsem šel na tram­vaj a při­šlo mi to stej­ně zvlášt­ní, jako když jsme o tom na ško­le mlu­vi­li. Před let­ní ško­lou aiki­do jsem byl pou­ze na pěti hodi­nách, ale už teď mám z něče­ho tak pros­té­ho, jako je chůze, úpl­ně jiný pocit. Cítím, jak se mi těžiš­tě, kte­ré jsem měl vždyc­ky někde pod pasem, pře­sou­vá zhru­ba mezi kot­ní­ky a někam nad kole­na. Mé kro­ky jsou jis­těj­ší než kdy jin­dy. Cítím, že v kaž­dém momen­tu kro­ku se doká­žu zasta­vit a vyra­zit nazpět, nebo pře­su­nout váhu dole­va nebo dopra­va. Jed­nou jsem zako­pl a jen se tro­chu nahnul vpřed.
Ten pocit mi při­po­mí­ná muže, se kte­rým jsem mlu­vil o roz­díl­ném poci­tu z chůze. Mlu­vil o sobě jako o vyso­kém a hube­ném člo­vě­ku a mlu­vil o tom, jak ho čas­to obtě­žo­va­li romo­vé. Bylo mi z toho smut­no, pro­to­že to byl las­ka­vý a zdvo­ři­lý muž. Ale říkal, že změ­na v jeho chůzi měla na romy evi­dent­ně efekt a pak ho nechá­va­li na poko­ji. A já z vlast­ní chůze věděl, že jsem byl ve sku­teč­nos­ti mezi jed­not­li­vý­mi kro­ky vychý­le­ný z rov­no­váhy. Musí to ostat­ním, stej­ně jako mě, dodá­vat dojem, že je někdo s tak odliš­ným poci­tem snad­nou kořis­tí. Věřil jsem, že krá­čet chvásta­vou chůzí nebo vztekle nebo dra­vě, je způ­sob, jak tako­vé dra­vé lidi odstra­šit. Ale zdá­lo se, že je tahle změ­na v chůzi ješ­tě účinnější.
Jed­no­ho dne jsme cvi­či­li a měli jsme ude­řit. Vzpo­mí­nám si, že jsem z toho nebyl moc nad­še­ný, pro­to­že lidi nemí­va­jí při zatnu­té pěs­ti zpev­ně­né zápěs­tí. A reál­ně ude­řit bez zaťa­té pěs­ti vám zlo­mí zápěs­tí. Tak­že i když jsem věděl, že to není aiki­do způ­sob, pro­vá­děl jsem úder tak, jak jsem se kdy­si nau­čil. Věděl jsem, že to ostat­ní tro­chu zara­zi­lo, ale cvi­čil jsem s lid­mi, ke kte­rým jsem cítil vět­ší důvě­ru. A brzy jsem byl jem­něj­ší, ale zku­sil jsem něco jiné­ho. V tu chví­li jsme při­da­li dru­hý útok. Tak­že jsem měl šan­ci pro­tiv­ní­ka pře­kva­pit úto­kem, když to neče­kal. Nej­pr­ve jsem samo­zřej­mě part­ne­ra chy­til nepři­pra­ve­né­ho. Ale potom se sta­lo něco téměř kou­zel­né­ho. Úto­čil jsem stej­ně jako před­tím a viděl jsem, že jejich reak­ce při­chá­zí ješ­tě před­tím, než jsem mohl úder dokon­čit. A tak z toho byl útok, kryt, útok, kryt. Jako tanec, kdy jeden vede a dru­hý se nechá vést a oba svou roli hra­jí dobře.
Radost z toho poci­tu se mi potvr­di­la potom, co jsme měli jít vol­nou tech­ni­ku naše­ho úto­ku, a jeden ze stu­den­tů s čer­ným pás­kem si hla­si­tě vybral jiné­ho s nad­še­ním, jako by se chys­tal vysko­čit s padá­kem z leta­dla, nebo tak něco. Na jejich úrov­ni to muse­la být oprav­du zába­va. Aiki­do vás učí sply­nout se svým útoč­ní­kem, na jis­té úrov­ni ho a jeho moti­vy pocho­pit. Nebrá­nit se jim nebo na ně úto­čit, ale být sou­čás­tí úto­ku tak, jak při­chá­zí, nebo mož­ná dokon­ce i jeho zámě­ru. Ten­to kon­cept je pro mě obtíž­ný a je pro mě těž­ké vidět lid­skost v těch, kdo mě v minu­los­ti obtě­žo­va­li. Ale občas zahléd­nu svo­bo­du, kte­rou ucí­tím. Mož­ná je uvi­dím jinak s jis­tou mírou odpuš­tě­ní, sou­ci­tu nebo pocho­pe­ní. To nevím. Jenom vím, že to, jak sle­du­ji sám sebe v pro­stře­dí aiki­do, je dosta­teč­ným důvo­dem a zába­vou, abych se těšil na to, že tré­nin­ky budou trva­lou sou­čás­tí mého života.

SEANN CLEVE