Franck Noel: Hum Hum Hum

Hum Hum Hum…

Samo­zřej­mě, ten­to název je poně­kud záhadný.

Ne, nejde o cito­slov­ce napo­do­bu­jí­cí odkaš­lání, jaké pro­vá­dí­me před­tím, než se cho­pí­me slo­va, aniž bychom vědě­li, co chce­me říct…

Niko­li.

Ve sku­teč­nos­ti ten­to název shr­nu­je úva­hu, za kte­rou vdě­čí­me Ala­i­nu Damasi­o­vi a kte­rou se poku­sím vztáh­nout na aiki­dó. Jsem totiž pře­svěd­čen, že i v něm má tato úva­ha svůj význam.

Ala­in Damasio si mimo jiné libu­je ve vymýš­le­ní a popi­so­vá­ní růz­ných podob lid­ské spo­leč­nos­ti. Ve svém dějem nabi­tém, zne­po­ko­ji­vém i str­hu­jí­cím romá­nu Skry­tí („Les Fur­tifs“, vydal La Vol­te, 2019) pak mezi nesčet­ný­mi záplet­ka­mi své­ho vyprá­vě­ní před­klá­dá k úva­ze tro­ji­ci hod­not, kte­ré by moh­ly před­sta­vo­vat zaklá­da­jí­cí mani­fest doko­na­lé­ho spo­le­čen­ství: tři Hum.

 

Lid­skost (Humani­té), Poko­ra (Humili­té), Humor (Humour)

 

Mož­ná jsme se nad tím v této per­spek­ti­vě pří­liš neza­mýš­le­li, ale naše aiki­dó je svým způ­so­bem také jis­tým dru­hem doko­na­lé­ho spo­le­čen­ství… nebo se jím, jakož­to „dó“, při­nejmen­ším pokou­ší být. Samo­zřej­mě se nesmí­me nechat zasle­pit vše­mi nedo­ko­na­lost­mi, kte­ré pře­krý­va­jí rea­li­tu naší dis­ci­plí­ny. Ve spo­le­čen­ském živo­tě je tak naše pra­xe čas­to pro­stou­pe­na pře­hna­nou zpup­nos­tí a rovi­na tech­nic­ké­ho vyjá­d­ře­ní vždy nut­ně nará­ží na nepřes­nost a – v lep­ším pří­pa­dě – záro­veň i na vědo­mí této nepřesnosti.

Přes­to pla­tí, že aiki­dó – jakož­to „dó“ – potře­bu­je per­spek­ti­vu, před­sta­vu ide­á­lu. Ten dává impuls a uvá­dí nás do pohy­bu, ale záro­veň zůstá­vá nedo­sa­ži­tel­ný, díky čemuž ten­to impuls nikdy nevy­mi­zí. A je stej­ně tak jas­né, že pra­xe aiki­dó vstu­pu­je do kon­tex­tu spo­le­čen­ství: tókij­ská Aiki­kai ten­to fakt bez­vý­hrad­ně při­jí­má, když defi­nu­je před­mět aiki­dó jako „fyzic­ké cvi­če­ní cílí­cí na zlep­še­ní spo­le­čen­ských vztahů“.

Dát se na ces­tu smě­rem k ide­ál­ní­mu společenství.

Může­me si tedy, v rám­ci toho­to „ide­ál­ní­ho spo­le­čen­ství aiki­dó“, při­způ­so­bit ony tři ter­mí­ny, abychom z nich i my uči­ni­li tri­lo­gii naše­ho zaklá­da­jí­cí­ho mani­fes­tu? Tři pilí­ře urču­jí­cí struk­tu­ru archi­tek­tu­ry dódžó? Tři znač­ky vyty­ču­jí­cí ces­tu cvi­čen­ce, pout­ní­ka, kte­rý odhod­la­ně, ale bez ilu­zí smě­řu­je za ideálem?

 

Zdá se, že ano.

 

Sku­teč­ně se zdá, že naše „tři Hum“ jsou doko­na­le vhod­né pro to, aby rámo­va­ly a nasmě­ro­va­ly myš­len­ky nebo dušev­ní roz­po­lo­že­ní tak, aby si cvi­če­nec mohl uží­vat dob­ro­di­ní naší dis­ci­plí­ny a dódžó a také umož­ňo­val uží­vat si jich ostat­ním. Ostat­ně, aiki­dó nechá­vá sply­nout cíle a pro­střed­ky, tak­že by se dalo říct, že tří­be­ní rolí uke­ho a tori­ho, k němuž dochá­zí během cvi­če­ní, má za cíl utvo­řit z nás jedin­ce pro­dchnu­té lid­skostí, poko­rou a humo­rem. Tyto tři hod­no­ty před­sta­vu­jí záro­veň lázeň, kte­rou nabí­zí dódžó, a stej­ně tak i per­spek­ti­vu, na kte­rou aspi­ru­je a ke kte­ré směřuje.

 

Pro­zkou­mej­me to podrobněji.

 

Lid­skost

 

Kon­cept lid­skosti je širo­ký a bere na sebe řadu podob. Nepo­ku­sí­me se jej defi­no­vat ve všech jeho sou­vis­los­tech a pře­ne­chá­me slo­vo latin­ské­mu bás­ní­ku Teren­ci­o­vi, kte­rý o něm hovo­ří tak­to: „Jsem člo­věk a nic lid­ské­ho mi není cizí.“ V tom­to kon­tex­tu a s plným vědo­mím toho, jak slo­ži­té je ucho­pit otáz­ku v celé její šíři, se spo­ko­jí­me se zamě­ře­ním pozor­nos­ti na dvě složky:

- Podí­vej­me se nej­pr­ve na morál­ní hod­no­tu, kte­rou obvykle spo­ju­je­me s výra­zem „lid­skost“. Obvykle ve vět­ší či men­ší míře zahr­nu­je před­sta­vy dob­ro­sr­deč­nos­ti, poro­zu­mě­ní, empa­tie, naslou­chá­ní… zkrát­ka, schop­nost „vžít se do dru­hé­ho“, respek­to­vat jeho důstoj­nost a vzít v úva­hu jeho pohled na věc.

Jak víme, aiki­dó si cení úcty k jed­not­liv­ci a jeho tech­ni­ka, jejímž cílem je uklid­nit a ne pře­mo­ci, nachá­zí svou logi­ku jedi­ně v rám­ci toho­to pří­stu­pu. Stej­ně tak při cvi­če­ní rych­le pocho­pí­me, že výmě­ny mezi part­ne­ry mohou být pro­duk­tiv­ní (tj. vést k pokro­ku, ale také k rados­ti a k tomu, že se máme dob­ře), pou­ze pokud jsou pro­dchnu­ty dob­ro­sr­deč­nos­tí. Avšak v tom­to ohle­du – máme-li vyvo­lat a udr­žet tako­vé roz­po­lo­že­ní – jaký postup by mohl být vhod­něj­ší než­li ten, kte­rý nabí­zí aiki­dó? Hovo­ří­me zde o stří­dá­ní rolí uke/tori, kte­ré kon­krét­ně vyža­du­je, abychom se stří­da­vě sta­vě­li do pozi­ce toho dru­hé­ho. V rám­ci toho­to postu­pu tak dochá­zí k prak­tic­ké­mu insce­no­vá­ní toho­to základ­ní­ho prin­ci­pu lid­skosti, jsme jeho vtě­le­ním a zakou­ší­me jej. A tak je v této struk­tu­ro­va­né výmě­ně kaž­dé­mu umož­ně­no komu­ni­ko­vat se svým pro­tějš­kem, kte­rý je odliš­ný a nikdy stej­ný, a dosa­ho­vat tak po krůč­kách stá­le vět­ší hloub­ky v poro­zu­mě­ní roz­sáh­lé­mu cel­ku lid­stva a v jeho přijetí.

- Záro­veň, hovo­ří­me-li o lid­skosti, musí­me též vzpo­me­nout lid­ství. A exis­tu­je jeden těles­ný prvek – mož­ná tro­chu tri­vi­ál­ní, a záro­veň zce­la základ­ní – kte­rým může­me lid­ství defi­no­vat a kte­rý má pro nás klí­čo­vý význam: vzpří­me­ný postoj a chůze po dvou. V pře­kla­du do ofi­ci­ál­ní­ho jazy­ka „spo­le­čen­ství aiki­dó“ bychom řek­li „šisei“ (japon­sky “postoj”). Kro­mě posto­je fyzic­ké­ho se jed­ná v pře­ne­se­ném smys­lu i o vnitř­ní postoj, kte­rý je záro­veň pev­ný i ote­vře­ný, pří­stup­ný i neo­vliv­ni­tel­ný. Ten­to postoj sestá­vá z ver­ti­kál­nos­ti těles­né osy, hrdé­ho napří­me­ní hla­vy a uvol­ně­nos­ti. To vše ote­ví­rá peri­fer­ní pohled a umož­ňu­je být pří­to­men v daném oka­mži­ku i v daném pro­stře­dí. Jak bylo řeče­no výše, musí­me v tom spat­řo­vat záro­veň pro­stře­dek i cíl. Pro­stře­dek, neboť tako­vý postoj je nut­nou pod­mín­kou pro smys­lu­pl­né pro­ve­de­ní tech­ni­ky vyu­ží­va­jí­cí jed­no­tu těla (a z toho­to důvo­du jej poky­ny vyu­ču­jí­cí­ho nepře­sta­nou při­po­mí­nat). Cíl, neboť naším přá­ním je schop­nost zaujmout a zacho­vat si ten­to výsost­ně lid­ský postoj za všech okol­nos­tí, jak­ko­li může být někdy sva­zu­jí­cí… a vyhnout se tak nahr­be­ným či pokři­ve­ným posto­jům, kte­ré umen­šu­jí veli­kost naši i naše­ho cíle a nená­pad­ně nás při­bli­žu­jí svě­tu kra­bů a želv…

Tak­že ano, je na mís­tě tvr­dit, že „šisei“ je garan­tem lidskosti.

 

Poko­ra

 

Pojem poko­ry je aiki­dis­tům také vel­mi dob­ře známý.

Stře­tá­vá­me se s ním jako s něčím nut­ným, ba dokon­ce samo­zřej­mým, jakmi­le vstou­pí­me na tata­mi, neboť vyplý­vá z naší vol­by posta­vit se do pozi­ce cvi­čen­ce (či žáka). A prv­ní hodi­ny strá­ve­né v dódžó budou zce­la při­ro­ze­ně pěs­to­vat tuto poko­ru, neboť nová­ček, posed­lý tou­hou po obje­vo­vá­ní a uče­ní, postrá­dá záchyt­né body a náh­le již nedo­ká­že ani polo­žit jed­nu nohu před dru­hou, nebo se hýbat „nor­mál­ně“. Domní­vá se totiž, že tato nová čin­nost vyža­du­je, aby začal od nuly a zce­la zapo­mněl na obvyk­lý způ­sob pou­ží­vá­ní své­ho těla.

Tato samo­zřej­má a nere­flek­to­va­ná poko­ra se bude cvi­čen­ce držet po… urči­tou dobu. Potom, postup­ně s tím, jak bude dělat pokro­ky a nabý­vat sebe­dů­vě­ry, začne opa­dá­vat, někdy až do úpl­né­ho zmi­ze­ní ve chví­li, kdy naby­té know-how vyvo­lá klam­ný dojem, že dotyč­ný zce­la ovlá­dl danou dis­ci­plí­nu. Rizi­ko této ilu­ze je obzvláš­tě vel­ké, pokud fun­gu­je­me v uza­vře­né sku­pi­ně, mezi málo lid­mi, aniž bychom vystou­pi­li ze své kom­fort­ní zóny, aniž bychom čer­pa­li z růz­ných zdrojů.

Na dru­hou stra­nu, pokud se nám pove­de pře­kro­čit fázi začá­teč­nic­ké­ho uče­ní se smě­rem ke sku­teč­né­mu hle­dá­ní či pou­ti, tedy vstou­pí­me-li jed­no­znač­ně do logi­ky „dó“, pak žád­né tako­vé ilu­ze neob­sto­jí. Neboť neko­neč­nou per­spek­ti­vu dis­ci­plí­ny, hle­dá­ní ide­á­lu, není mož­né pojí­mat jinak než s pokorou.

Záro­veň, kol­mo na tuto dlou­ho­do­bou vizi, během naší pou­ti roz­hod­ně nechy­bí chvil­ko­vé při­po­mín­ky poko­ry. Ty vyplý­va­jí ze srá­žek s rea­li­tou setká­vá­ní se se svý­mi duchov­ní­mi sou­put­ní­ky, jež všech­ny před­sta­vu­jí pří­le­ži­tos­ti k uvě­do­mě­ní si vlast­ních mezí. Také musí­me počí­tat s oním poci­tem vyko­ře­ně­nos­ti, kte­rý zaží­vá­me, když vystou­pí­me z pro­stře­dí, v němž obvykle cvi­čí­me, abychom obje­vi­li úpl­ně novou for­mu výu­ky. V tako­vé situ­a­ci máme pocit ztrá­ty všech záchyt­ných bodů vyvo­la­ný tím, že se pokou­ší­me napl­ňo­vat poky­ny, kte­ré sly­ší­me popr­vé. Na tako­vé situ­a­ci pak není nic, čím bychom moh­li licho­tit naše­mu egu, co by nás moh­lo vyzdvih­nout do popře­dí… je tře­ba vrá­tit se k pokoře.

A zno­vu, stej­ně jako v pří­pa­dě „lid­skosti“, způ­sob, jakým je insce­no­vá­no cho­vá­ní v dódžó, při­spí­vá k tomu, aby hod­no­ta poko­ry pro­stou­pi­la naše cvi­če­ní: sen­sei se při pozdra­vu nachá­zí mezi cvi­čen­ci a sym­bo­lem ide­á­lu aiki­dó, kte­rým je kami­za. Tím se  dává jas­ně naje­vo, že si nená­ro­ku­je sta­tus abso­lut­ní refe­ren­ce, nýbrž jen pokor­nou roli pře­na­še­če či prostředníka.

Pobíd­ky k poko­ře tedy neschá­ze­jí. Je však odpo­věd­nos­tí cvi­čen­ce umět je vysly­šet a pocho­pit, že pokud po celou dobu své pou­ti zůsta­ne věr­ný této hod­no­tě, jedi­ně tím získá.

 

Humor

 

Zbý­vá humor.

Jeli­kož jsme zvyklí pře­mýš­let nad aiki­dó s váž­nos­tí, ten­to nárok nám může při­pa­dat nejpřekvapivější.

Při­tom má sama for­ma tech­nik aiki­dó jis­tý nepo­pi­ra­tel­ný aspekt „pokro­pe­né­ho kro­pi­če“, v němž je „útoč­ník“ hozen nebo dove­den k zemi ( Odkaz na stej­no­jmen­ný němý film z roku 1895. Frá­ze má ve fran­couz­šti­ně podob­ný význam jako čes­ké úslo­ví „Kdo jiné­mu jámu kopá…“.). Jde o obraz spra­ved­li­vé­ho potres­tá­ní „zlo­du­cha“, sché­ma, kte­ré vyu­ží­va­jí a nadu­ží­va­jí kres­le­né fil­my pro děti… a komič­nost toho­to scé­ná­ře prav­dě­po­dob­ně vyvo­lá­va­la úsměv už dlou­ho před vyná­le­zem ani­mo­va­né­ho či němé­ho filmu.

Ale komič­no není humor, namítnete.

Samo­zřej­mě.

Přes­to, když se podí­vá­me z vět­ší blíz­kos­ti na tech­nic­ké postu­py, na nichž se zaklá­dá jem­nost a, moh­li bychom říci, až deli­kát­nost aiki­dó, nut­ně si povšim­ne­me jejich podob­nos­ti s tech­ni­ka­mi humo­ru: umě­ní úkro­ku stra­nou, posu­nu­tí, odstou­pe­ní, změ­ny úhlu pohle­du, změ­ny posto­je, kon­tak­tu s rea­li­tou, odve­de­ní zámě­ru nebo jeho pro­dlou­že­ní do absurd­na. K tomu vše­mu se při­dá­vá ost­rost pohle­du vší­ma­jí­cí­ho si všech mezer, kte­ré se ote­ví­ra­jí a vytvá­ře­jí tak pří­le­ži­tos­ti pro tvůr­čí a neče­ka­né zvra­ty… všech­ny tyto postu­py, kte­ré umož­ňu­jí hrát si se situ­a­cí a dát jí nový význam, jsou ústřed­ní­mi hyba­te­li jak tech­nik aiki­dó, tak humoru.

„Mít smy­sl pro humor“: umět odha­lit humor­nost smys­lu, kte­rý si pře­je pou­ze kon­ver­zo­vat se svým protějškem.

Ale způ­sob, jímž humor pro­stu­pu­je naše cvi­če­ní, se pro­je­vu­je ješ­tě i v jiné oblas­ti, kde se pro­po­ju­je s výše zmi­ňo­va­ným pojmem poko­ry. Jed­ná se o humor namí­ře­ný pro­ti sobě samé­mu, občas blíz­ký sebe-výsmě­chu, pro­je­vu­jí­cí se v situ­a­cích, kdy se na svůj způ­sob bytí a jed­ná­ní podí­vá­me z odstu­pu (úkrok stra­nou) a nemů­že­me se ubrá­nit úsmě­vu. Tyto oka­mži­ky pro­zře­ní před­sta­vu­jí bla­ho­dár­ný pro­ti­klad k naše­mu odhod­lá­ní, kte­ré může při­ná­šet jis­tou míru zasle­pe­nos­ti. To nám pomů­že udr­žet na uzdě poku­še­ní brát se pří­liš vážně.

Humor jakož­to zpro­střed­ko­va­tel jas­no­zři­vos­ti při zkou­má­ní všech význa­mů a slo­žek dané situ­a­ce. Pra­xe aiki­dó si může jen libo­vat v tom, že se jím umí obohatit.

 

„Lid­skost, Poko­ra, Humor“…

 

S vel­kou vděč­nos­tí tak děku­ji panu Damasi­o­vi, že nám umož­nil cho­pit se těch­to hod­not a pono­řit do nich naše cvi­če­ní. Neboť je v nich dokon­ce mož­né vidět i jakousi impre­si­o­nis­tic­kou defi­ni­ci ele­gan­ce, což je kva­li­ta, kte­rou si naše dis­ci­plí­na po prá­vu náro­ku­je a kte­rou z této per­spek­ti­vy může­me lépe pochopit.

Ve svět­le těch­to úvah se může­me jedi­ně pode­psat pod před­sta­vu, že tato tro­ji­ce před­sta­vu­je výbor­né hes­lo, jež by si nej­spíš zaslou­ži­lo být vyte­sá­no nad vcho­dem do dódžó…

 

Franck Noël

Pře­klad Jacques Joseph

 

Pře­klad člán­ku pod­po­ři­la Čes­ká fede­ra­ce aikido