Stefan Stenudd: Tady a teď

V kjúdó, japon­ském umě­ní lukostřel­by, není pří­liš vhod­né, aby měl začá­teč­ník ve svém toul­ci více jak jeden šíp. Jinak se mu může leh­ko stát, že v oka­mži­ku, kdy zamí­ří prv­ní šíp, už bude mys­let na ten dal­ší. Člo­věk se musí plně sou­stře­dit na to, co prá­vě dělá a kde se nachá­zí. Ten, kdo se nechá roz­ptý­lit věc­mi minu­lý­mi nebo budou­cí­mi, se jen těž­ko do ter­če tre­fí.

To pla­tí pro všech­ny lid­ské zámě­ry. Kdo se chce něco nau­čit, dělá na své ces­tě nevy­hnu­tel­ně mno­ho chyb. Ten, kdo se tím nechá zne­po­ko­jit, to bude mít dvoj­ná­sob těž­ké. Aby se člo­věk neo­me­zo­val svým špat­ným výko­nem, musí ho zapo­me­nout. Ale i dob­ře vyko­na­ná prá­ce se může stát pro pro­fe­si­o­ná­la pře­káž­kou, pokud si dělá sta­ros­ti, jest­li je mož­né ji zopa­ko­vat.

Pro opti­mis­tic­ké­ho začá­teč­ní­ka je běž­né, že vystře­lí šíp rych­le v pře­svěd­če­ní, že ten dal­ší bude ješ­tě lep­ší. Před­sta­vu­je si, že se sta­ne skvě­lým lučišt­ní­kem. Chce-li jím být i ve sku­teč­nos­ti, pak je nej­lep­ší mít tou­lec prázd­ný a sou­stře­dit se na jeden jedi­ný šíp.

To není jen peda­go­gic­ká meto­da, ale základ­ní prin­cip východ­ní kul­tu­ry. V šin­to­is­mu, starém japon­ském nábo­žen­ství, exis­tu­je pojem nakai­ma, kte­rý při­bliž­ně odpo­ví­dá křes­ťan­ské­mu kon­cep­tu ráje. Slo­vo nakai­ma je slo­že­no ze dvou zna­ků: zna­ku pro zde a zna­ku pro nyní. Kdo umí žít výhrad­ně tady a teď, přes­ně tam, kde se nachá­zí, kdo vydr­ží být klid­ný a nene­chá se vyvést z rov­no­váhy, jis­tě dosá­hl ráje.

V budó je nakai­ma téměř iden­tic­ká s prázd­no­tou. Pokud člo­věk doká­že zapo­me­nout na minu­lost, budouc­nost a všech­na mís­ta kro­mě toho, kde se prá­vě nachá­zí, sta­ne se prázd­ným. Pak vše, co se sta­ne, i to, co člo­věk sám udě­lá, bude pře­kva­pe­ním. Pro­to nemů­že být ničím zasko­čen, nic ho nemů­že pře­de­jít. Je pří­tom­ný ve všem oko­lo.

Samu­ra­jo­vé ve starém Japon­sku měli jeden zenem inspi­ro­va­ný prin­cip, kte­rý jim pomá­hal pře­ko­ná­vat nebez­pe­čí. Tvr­di­li, že člo­věk by měl jít do boje s poci­tem, že je již mrt­vý a tedy nemá co ztra­tit. Kdo sil­ně lpí na živo­tě, má strach zemřít, a pro­to bude pora­žen. Když namís­to toho uvě­ří, že vše je pře­dem dáno a je již mrtev, nic ho nemů­že vyvést z rov­no­váhy. Člo­věk je tady a teď, zce­la bez oče­ká­vá­ní. Je prázd­ný, a tak ho nic nepře­kva­pí.

Když se v ken­dó nebo iai­dó učí sekat s mečem nebo v kara­tedó ude­řit rukou zaťa­tou v pěst, je nej­lep­ší si říct: „Už je po všem.“ Potom tělo, ta nej­vnitř­něj­ší pod­sta­ta, vybe­re nej­lep­ší oka­mžik k seku nebo úde­ru a člo­věk je pak stej­ně pře­kva­pen jako part­ner. Pro­ti tako­vé­mu úde­ru se dá brá­nit pou­ze stej­nou for­mou prázd­no­ty.

Pokud člo­věk cítí, že se všech­no už sta­lo a je po všem, pro­ve­de správ­nou tech­ni­ku v kaž­dé situ­a­ci, do kte­ré se dosta­ne, pro­to­že nic se nedá zadr­žet nebo měnit. Tako­vé aiki­dó pak v pod­sta­tě vypa­dá, jako by ho necvi­čil aiki­dó­ka, ale něco vyš­ší­ho. Odvá­ží-li se člo­věk tomu­to vyš­ší­mu prin­ci­pu důvě­řo­vat a pře­ne­chá mu svo­je koná­ní, pak sku­teč­ně pozná aiki­dó, kte­ré niko­mu a niče­mu nic nepři­ka­zu­je. Je zajed­no s při­ro­ze­nos­tí.

Je vel­mi obtíž­né to usku­teč­nit. Má však smy­sl se o to pokou­šet, ať to trvá jak chce dlou­ho. Jsme už na Zemi dost dlou­ho na to, abychom udě­la­li konec vítěz­stvím, kte­rá vyža­du­jí poráž­ku jiných, pokro­ku, zalo­že­né­mu na otroc­ké prá­ci dru­hých a lidem, žijí­cím na úkor ostat­ních. Vypla­tí se polo­žit život za pokus o nale­ze­ní jiné­ho dru­hu mezi­lid­ských vzta­hů. Tako­vé­ho, kte­rý by niko­mu neško­dil, neod­mě­ňo­val jed­no­ho a neo­krá­dal ostat­ní. Pokud si člo­věk ten­to ide­ál při­vlast­ní, dosáh­ne postup­ně aiki­dó, kte­ré nejen že bude vypa­dat jako tanec, ale pří­mo bude tan­cem. Tan­cem nad­še­ní a rados­ti ze živo­ta.

Kapi­to­la z kni­hy “Aiki­dó – míru­mi­lov­né bojo­vé umě­ní”.
Napsal Ste­fan Ste­nudd, pře­lo­ži­li Mar­tin a Van­da Švih­lo­vi, vyda­lo nakla­da­te­ství Argo.
Kni­hu si může­te kou­pit v inter­ne­to­vém knih­ku­pec­tví Kosmas.
(Zve­řej­ně­no se sou­hla­sem vyda­va­te­le a auto­ra.)