Franck Noel: Šin-Gi-Tai

Dal­ší ochut­náv­ko­vá kapi­to­la z nové kníž­ky Franc­ka Noela “Aiki­dó – úva­hy, tápá­ní a poví­dá­ní o ces­tě…”. Ten­to­krát o tra­dič­ním japon­ském kon­cep­tu Šin-Gi-Tai a jeho pou­ži­tí v cvi­če­ní a vyučování.

Jak to nazvat? Tri­lo­gie, triptych, trio, troj­člen? Neví­me. Ostat­ně na tom nezáleží.

Šin-Gi-Tai: mysl, tech­ni­ka a tělo jako tři nezbyt­né a neod­dě­li­tel­né póly akce v bojo­vé nebo spor­tov­ní oblas­ti. Nebo­li, jak v sobě musí akce, aby dosáh­la nej­vyš­ší míry své efek­ti­vi­ty, sjed­no­tit nej­vyš­ší mož­nou úro­veň těch­to tří rozměrů.

S tou­to ana­lý­zou může­me jen spon­tán­ně sou­hla­sit a prav­dě­po­dob­ně dokon­ce bude­me v poku­še­ní ji apli­ko­vat i na dal­ší oblas­ti (umě­lec­ké dis­ci­plí­ny, poli­ti­ka, svět byz­ny­su…). Nicmé­ně – jako je tomu vždyc­ky se vším, co je jas­né – věci se znač­ně zkom­pli­ku­jí, jakmi­le se je poku­sí­me zpřesnit.

Kam zasa­dit hra­ni­ce mezi těmi­to tře­mi pojmy? Jaká je pova­ha kva­lit či doved­nos­tí potřeb­ných pro kaž­dou z nich? Je mezi nimi něja­ká hie­rar­chie? Jak mezi nimi fun­gu­jí inter­ak­ce? Vždyť pře­ce potře­bu­je­me tělo, abychom při­ved­li tech­ni­ku k živo­tu a potře­bu­je­me men­tál­ní před­sta­vu dané tech­ni­ky a vůli (nebo ne-chtě­ní), abychom ji usku­teč­ni­li. Má být ten­to stav mys­li spí­še odhod­lá­ním, poklid­ným sou­stře­dě­ním nebo pozor­ným naslou­chá­ním? Má být obrá­ce­ný k sobě nebo k dru­hé­mu? A když hovo­ří­me o fyzic­ké zdat­nos­ti, máme na mys­li kvanti­tu (síla, odol­nost), nebo kva­li­tu (koor­di­na­ci, vní­má­ní, adap­ta­ci)? A není tato kva­li­ta již tech­ni­kou? Neboť „tech­ni­ka“ ozna­ču­je zajis­té „ony“ tech­ni­ky, tech­nic­ká sché­ma­ta, ale také „kon­krét­ní“ tech­ni­ku, tj. schop­nost při­vést tato sché­ma­ta k živo­tu nebo impro­vi­zo­va­ně vytvo­řit sché­ma­ta jiná.

Jak vidí­me, otá­zek je mno­ho a může­me být v poku­še­ní na ně poskyt­nout jen lako­nic­ké odpo­vě­di typu „všech­no je ve všem“, kte­ré nás stě­ží posu­nou vpřed, byť je těž­ké je vyvrátit.

Nicmé­ně než­li bude­me pokra­čo­vat dále, snad nebu­de zby­teč­né tro­chu přes­ně­ji zasa­dit naše tázá­ní do oblas­ti aikida:

  • Nejde zde o otáz­ku výkon­nos­ti, nýbrž o otáz­ku rele­van­ce a adekvátnosti.
  • Stej­ně tak nejde ani o oka­mžik, kdy bychom měli být více než kdy jin­dy pří­tomni, ale spí­še o neu­stá­lou pozor­nost spo­je­nou s tou­hou (povin­nos­tí?) po pokro­ku a roz­vo­ji („dó“).
  • A nako­nec, nachá­zí­me se v kon­tex­tu výmě­ny s part­ne­rem a v rám­ci sku­pi­ny a niko­li v per­spek­ti­vě pou­hé­ho při­ta­ká­vá­ní sobě samému.

Tyto cha­rak­te­ris­ti­ky naší dis­ci­plí­ny tedy dáva­jí všem výše uve­de­ným otáz­kám zna­tel­ně odliš­nou ori­en­ta­ci, než­li s jakou bychom se setka­li u spor­tu. Při­tom si však zacho­vá­va­jí veš­ke­rý svůj význam v per­spek­ti­vě vše­stran­né­ho vzdě­lá­vá­ní oso­by i sku­pi­ny, jež má být stej­ně tak per­spek­ti­vou žáka jako vyučujícího.

Může­me ten­to kon­cept vyu­žít v naší kaž­do­den­ní pra­xi? A pokud ano, jak jej pře­for­mu­lo­vat způ­so­bem, kte­rý bude pro naše potře­by pou­ži­tel­něj­ší a koherentnější?

Samo­zřej­mě zde nemá­me ambi­ci (bylo by to vůbec mož­né?) poskyt­nout vyčer­pá­va­jí­cí návod na správ­né uží­vá­ní tri­lo­gie Šin-Gi-Tai, chce­me pou­ze pou­ká­zat na něko­lik kon­krét­ních pro­blé­mů, kte­ré jsou její nedíl­nou sou­čás­tí, a napo­mo­ci k tomu, abychom si je uvědomili.

Vez­mě­me si něko­lik příkladů.

Zamys­le­me se nad dýchá­ním. Někte­ří vyu­ču­jí­cí o něm mlu­ví málo nebo vůbec, jiní zkou­ma­jí a roz­ví­je­jí toto téma, ale… všich­ni neu­stá­le dýcha­jí. Chce­me-li v této oblas­ti pokro­čit, máme hle­dat tech­ni­ku dýchá­ní? Stav mys­li? Fyzic­ký pro­ces? Bude ade­kvát­ní dýchá­ní ovlád­nu­té a kon­t­ro­lo­va­né, aby se apli­ko­va­lo na kaž­dou fázi pohy­bu a tím mu umož­ni­lo být plný a úpl­ný? Nebo půjde nao­pak o dýchá­ní, na kte­ré se zapo­me­ne, kte­ré ply­ne, aniž bychom na něj mys­le­li, a při­způ­so­bu­je se potře­bám pohy­bu? Pove­de dýchá­ní k uvol­ně­ní a ote­vře­nos­ti, nebo bude nao­pak důsled­kem toho­to uvolnění?

Stej­né otáz­ky se ostat­ně vzta­hu­jí i na uvol­ně­ní samot­né (tech­ni­ka, těles­ný stav nebo stav mys­li?). Umož­ní přes­ná tech­ni­ka, abychom se uvol­ni­li, nebo pove­de nao­pak uvol­ně­ní k ade­kvát­nos­ti? Může­me sklou­bit uvol­ně­ní a sílu? A bude se pak jed­nat o tech­ni­ku, nebo o tělesno?

Tohle všech­no nejsou jen pla­né řeči. Pro vyu­ču­jí­cí­ho, kte­rý potře­bu­je pilo­vat a posky­to­vat nástro­je, kte­rý musí zvo­lit pořa­dí a pozi­ci, odkud k těm­to pojmům při­stou­pí, jde o otáz­ky kon­krét­ní. Jak napří­klad odpo­vě­dět na otáz­ku: „co mám udě­lat, abych se uvol­nil?“ (Kte­rá vede k před­sta­vě, že uvol­ně­ní je tech­ni­ka a že je tedy mož­né ji ovlád­nout). Máte na výběr mezi: „cvič a ono to při­jde“, „neu­stá­le na to mys­li“ a „dělej uvol­ňo­va­cí cvi­če­ní“… nebo ješ­tě dal­ší řeše­ní, z nichž žád­né není zce­la uspokojivé.

I jiné oblas­ti je podob­ně obtíž­né roz­plést, jako napří­klad vzta­hy, kte­ré spo­ju­jí vycen­t­ro­va­nost (jed­no­tu těla), rov­no­váhu, sou­stře­dě­ní a klid, o nichž při­tom jas­ně cítí­me, že vychá­ze­jí ze stej­né­ho zdro­je. Ale odkud začít? Má se postu­po­vat od mys­li (klid ducha) k těles­nu (jed­no­ta těla) skr­ze tech­nic­kou slož­ku (vycen­t­ro­va­nost), nebo nao­pak? Zku­še­nost i intu­i­ce nám samo­zřej­mě radí, abychom pří­stu­py stří­da­li, abychom se na ces­tě pohy­bo­va­li tam a zpět, ale rea­li­ta pro­ce­su uče­ní se zůstá­vá dosti tajemná.

Ješ­tě pichla­věj­ší otáz­ka vyvstá­vá v sou­vis­los­ti s kon­tra­dik­cí, kte­rou si musí­me při­pus­tit mezi roz­vo­jem fyzic­kým (tai) a prin­ci­pem úspor­nos­ti (gi). V jis­tém ohle­du je cílem “gi” osvo­bo­dit se od “tai”. Neboť úspor­nost je sku­teč­ně samot­ným smys­lem a pod­sta­tou tech­nic­ké­ho hle­dá­ní: dosáh­nout maxi­mál­ní­ho efek­tu s mini­mem úsi­lí. V kaž­dé situ­a­ci zvo­lit nej­jed­no­duš­ší, nej­leh­čí, nejmé­ně náklad­né řeše­ní, niko­li z tou­hy po jed­no­du­chos­ti (ačko­li, proč ne?), ale abychom si v rezer­vě ucho­va­li co nej­vět­ší poten­ci­ál, abychom si vějíř mož­nos­tí udr­že­li co nej­ší­ře­ji roze­vře­ný. Jak potom smí­řit ten­to kon­cept s nabý­vá­ním fyzic­ké­ho poten­ci­á­lu? Tato otáz­ka vyvstá­vá v kaž­dém oka­mži­ku, kdy cvi­čí­me, v kaž­dém oka­mži­ku ve vzta­hu mezi ukem a torim: vybrat si úspor­nost, nebo roz­voj síly? Úspor­nost jde ruku v ruce s při­způ­so­be­ním, vní­má­ním, naslou­chá­ním, bdě­los­tí. Jsme zde sku­teč­ně na hra­ni­ci mys­li, tech­ni­ky a těles­nos­ti, ano, avšak těles­nos­ti kva­li­ta­tiv­ní… A už moc neví­me, jak do toho začle­nit těles­nost kvan­ti­ta­tiv­ní, kte­ré je při­tom taky tře­ba při­sou­dit něja­ké místo.

Odpo­věď na ten­to pro­blém bývá obvykle v tom­to duchu: „začni tím, že si vybu­du­ješ tělo“. Výbor­ně, to v sobě má jis­tý sel­ský rozum. Ale jaké tělo? Tělo zápas­ní­ka sumo, mara­ton­ce nebo akro­ba­ta? A jak dlou­ho bude tře­ba pokra­čo­vat v roz­ví­je­ní síly, než­li se začne­me učit, jak se bez ní obe­jít? Je dosti obtíž­né to dále zpřes­nit a musí­me se nej­spíš spo­ko­jit s kon­sta­to­vá­ním, že zále­ží na kaž­dém a že věk a zku­še­nost se posta­ra­jí o vyře­še­ní toho­to pro­blé­mu, aniž by na něj bylo tře­ba mys­let. Ale pro vyu­ču­jí­cí­ho je toto poně­kud roz­ča­ro­va­né kon­sta­to­vá­ní stě­ží uspokojující…

Ba co víc, “tai” při­ná­ší ješ­tě dal­ší otáz­ky, neboť až dopo­sud jsme hovo­ři­li pou­ze v ter­mí­nech „roz­vo­je“ či „výu­ky“. Ale musí­me stej­ně tak vzpo­me­nout i „udr­žo­vá­ní“, „zacho­vá­vá­ní“ a „radost“. Tělo se totiž musí rado­vat, aby zůsta­lo moti­vo­vá­no, a musí zůstat pro­vo­zu­schop­né, aby vytr­va­lo. Jak smí­řit všech­ny tyto nut­nos­ti? Kdy a jak sklouz­nout od roz­vo­je k udr­žo­vá­ní? A neskrý­vá se zde klíč k odpo­vě­di na před­cho­zí otázku?

Napříč vším tím­to tázá­ním je nut­né kon­sta­to­vat jed­nu věc: tyto tři kon­cep­ty jsou neod­dě­li­tel­ně pro­ple­te­né a bylo by mar­né chtít je pou­ží­vat ana­ly­tic­kým, sys­te­ma­tic­kým způ­so­bem, nebo pod­le přís­ně sta­no­ve­né­ho postu­pu, v jehož rám­ci by se logic­ky řetě­zi­ly vzta­hy od pří­čin k účinkům.

Ale pro­to bychom ješ­tě nemě­li zce­la zavr­ho­vat toto trio, kte­ré nás původ­ně okouz­li­lo svou samo­zřej­mos­tí: řek­ně­me si, že musí skrom­ně plnit úlo­hu mne­mo­tech­nic­ké pomůc­ky. Při­po­mí­nat nám, žákům i uči­te­lům, že máme zamě­řo­vat naši pozor­nost k těm­to třem pólům, u nichž jsme u kaž­dé­ho zahléd­li jejich kom­plex­nost. Pod­ně­co­vat nás k tomu, abychom stří­da­vě mani­pu­lo­va­li s těmi­to tře­mi páka­mi. Způ­so­bit, aby se naše sta­rost o roz­voj a plnost oso­by i sku­pi­ny neza­mě­řo­va­la pohří­chu pou­ze na jedi­ný aspekt cvi­če­ní a měla díky tomu vět­ší šan­ci dosáh­nout na glo­bál­nost a tedy udr­ži­tel­nost, ba mož­ná i univerzálnost.

Jsme si dob­ře vědo­mi, že v celém prů­bě­hu toho­to tex­tu jsme nepři­nes­li žád­nou sku­teč­nou odpo­věď, ačko­li má autor těch­to řádek, jako kaž­dý vyu­ču­jí­cí, samo­zřej­mě své názo­ry, mož­nos­ti a zaměření.

A nej­spíš je to také cha­rak­te­ris­tic­kou vlast­nos­tí „dó“, že nevy­ža­du­je pev­né a defi­ni­tiv­ní odpo­vě­di na své otáz­ky, neboť ty jsou prá­vě moto­rem, kte­rý nás na ces­tě udr­žu­je v pohy­bu. Avšak vyu­ču­jí­cí, sen­sei, má povin­nost v kaž­dou chví­li vyko­ná­vat roz­hod­nu­tí v tom, co nabí­zí a co vyklá­dá. Roz­hod­nu­tí, kte­rá jsou svým způ­so­bem toli­ko díl­čí­mi odpo­věď­mi na houf otá­zek vzná­še­jí­cí se ve vzdu­chu v dódžó. Odpo­věd­nos­tí jeho role je mít na pamě­ti, že tyto díl­čí odpo­vě­di jsou pou­ze pro­vi­zor­ní a při­bliž­né a… dát to jas­ně na sro­zu­mě­nou svým posluchačům.

(Pře­klad: Jacques Jose­ph, 2020)