Rozhovor: Seiširo Endó sensei

Sei­ši­ro Endó se naro­dil v roku 1942 v pre­fek­tu­ře Naga­no. Absol­vo­val uni­ver­zi­tu Gaku­šuin. Aiki­dó se začal věno­vat jako uni­ver­zit­ní stu­dent a v roku 1967 vstou­pil do Aiki­kai.
Nyní je nosi­te­lem 8. danu Aiki­kai a šiha­nem Aiki­kai Hom­bu dódžó.
Když se Sei­ši­ro Endó na uni­ver­zi­tě popr­vé sezná­mil s aiki­dó, roz­ho­dl se nevstou­pit do svě­ta japon­ských (stát­ních) zaměst­nan­ců s jis­to­tou pra­vi­del­né­ho pří­jmu, ale namís­to toho vstou­pil do Aiki­kai a stal se pro­fe­si­o­nál­ním instruk­to­rem. Nyní vyu­ží­vá svých roz­sáh­lých schop­nos­tí, aby nadá­le kul­ti­vo­val svůj oso­bi­tý a vyzrá­lý styl aiki­dó, kte­rý se napros­to obe­jde bez uži­tí síly, a o vše, co „sám“ obje­vil, se dělí se stu­den­ty na celém svě­tě.

Aiki­do Jour­nal: Jaké byly Vaše začát­ky v aiki­dó?

Endó sen­sei: Když jsem začí­nal, nevě­děl jsem o tom­to umě­ní vůbec nic. Bylo to v dub­nu 1963, krát­ce poté, co jsem nastou­pil na uni­ver­zi­tu Gaku­šuin. Prá­vě jsem se potlou­kal po uni­ver­zit­ních pro­sto­rách, když se mne jeden z mých sempai (star­ších) zeptal, zda bych se nechtěl při­jít podí­vat na uni­ver­zit­ní aiki­dó klub. Šli jsme spo­leč­ně do dódžó a já se ihned roz­ho­dl, že začnu cvi­čit ješ­tě týž den. Naří­di­li mi, abych udě­lal šik­kó (chůzi po kole­nou) a navíc abych udě­lal asi dvě stě dře­pů. Na střed­ní ško­le jsem se tro­chu věno­val džúdó, a tak jsem nebyl doce­la z for­my, ale roz­hod­ně jsem nebyl při­pra­ve­ný na dvě stě dře­pů. Živě si vzpo­mí­nám, jak mé nohy odmí­ta­ly, když jsem se sna­žil o něco poz­dě­ji vyšpl­hat do scho­dů na vla­ko­vém nádra­ží.

Byl tam­ní aiki­dó klub teh­dy uni­ver­zi­tou uzná­ván jako ofi­ci­ál­ní spor­tov­ní klub?

Ne, ten­krát se na něj nahlí­že­lo jako na nefor­mál­ní zájmo­vou sku­pi­nu. Uni­ver­zi­ta Gaku­šuin je rela­tiv­ně sta­rá ško­la se sil­ně zako­ře­ně­ným smys­lem pro tra­di­ci, a pro­to bylo pro nově vznik­lé klu­by vždy obtíž­né dosáh­nout ofi­ci­ál­ní­ho uzná­ní. Nejdří­ve muse­ly pro­ká­zat svo­ji seri­óz­nost a dob­ré vyhlíd­ky na jejich dlou­ho­do­bou exis­ten­ci. Klub nebyl uznán dokon­ce ani jako polo­for­mál­ní ješ­tě tři roky poté, kdy jsem se stal jeho čtvr­tým kapi­tá­nem, a trva­lo ješ­tě dal­ších deset let, než­li se mohl stát ofi­ci­ál­ním spor­tov­ním klu­bem. Sou­hrn­ně řeče­no, trva­lo při­bliž­ně dva­cet let, než se od nefor­mál­ní zájmo­vé sku­pi­ny pokro­či­lo ke klu­bu s plno­práv­ným sta­tu­tem.

Kte­ří instruk­to­ři tam v té době půso­bi­li?

Úpl­ně prv­ním šiha­nem, kte­rý nás teh­dy vyu­čo­val, byl Hiro­ši Tada, ale v září, když jsem byl ve dru­hém roč­ní­ku vyso­ké ško­ly, odces­to­val do Itá­lie. Nahra­dil jej Mitsuna­ri Kanai, kte­rý nás učil asi rok, a po něm při­šel asi na šest měsí­ců Jasuo Koba­ja­ši. Brzy po absol­vo­vá­ní vyso­ké ško­ly a po vstu­pu do Aiki­kai jsem byl vyslán zpět, abych zde sám vyu­čo­val.

Vím, že jste se po čtyřech letech cvi­če­ní jako uni­ver­zit­ní stu­dent roz­ho­dl, že nena­stou­pí­te do zaměst­ná­ní, ale sta­ne­te se pro­fe­si­o­nál­ním aiki­dó­ka.

Stu­den­ti na japon­ských uni­ver­zi­tách obvykle začí­na­jí s pro­cedu­rou shá­ně­ní pra­cov­ních míst v červ­nu ve čtvr­tém roč­ní­ku (v Japon­sku začí­ná škol­ní rok v dub­nu). Na začát­ku čer­ven­ce má již vět­ši­na lidí roz­hod­nu­to o svém zaměst­ná­ní. Když ten­to čas nastal i pro mě, měl jsem vel­mi smí­še­né poci­ty o tom, co bych vlast­ně chtěl dělat. Vzpo­mí­nám si na prv­ní den, kdy jsem při­ces­to­val ze své­ho domov­ské­ho měs­ta Naga­no do Tokia. Pro­jíž­děl jsem želez­nič­ním okru­hem Jama­no­te z Uena kolem měs­ta a z okna vla­ku jsem mohl sle­do­vat míje­jí­cí blo­ky vyso­kých úřed­ních budov ces­tou mezi zastáv­ka­mi Tokio, Jura­ku­čo a Šim­ba­ši. Pama­tu­ji si, jak jsem teh­dy mys­lel na to, že jed­nou budu v někte­ré z těch­to budov pra­co­vat. Ale čím více jsem cvi­čil aiki­dó, tím více mne uchva­co­va­lo, a tak když při­šel čas najít si zaměst­ná­ní, měl jsem oprav­du hod­ně sta­ros­tí s roz­ho­do­vá­ním o tom, co bych chtěl ve svém živo­tě dělat. Dostal jsem v té době nefor­mál­ní pra­cov­ní nabíd­ku, ale po krát­kém uva­žo­vá­ní jsem se roz­ho­dl, že bych i přes­to chtěl pokra­čo­vat v aiki­dó.

Vzdát se slib­né kari­é­ry musí od čer­s­tvě gra­du­o­va­né­ho absol­ven­ta vyža­do­vat znač­nou dáv­ku odva­hy, zvláš­tě v Japon­sku.

Jis­tě si vzpo­me­ne­te na obdo­bí kolem roku 1960, kdy japon­ská eko­no­mi­ka prá­vě zača­la nabí­rat na obrát­kách. Absol­vo­val jsem někdy upro­střed toho­to vze­stup­né­ho obdo­bí v roce 1967 a to zna­me­na­lo množ­ství pra­cov­ních pří­le­ži­tos­tí u vel­kých spo­leč­nos­tí, dokon­ce i pro něko­ho, jako jsem byl já. Musím uznat, že jsem se na uni­ver­zi­tě stu­diu moc nevě­no­val, ačko­liv v době, kdy jsem se sna­žil při­pra­vit na při­jí­ma­cí zkouš­ky se ze mne stal váš­ni­vý čte­nář. I když se mi už poda­ři­lo při­jít na hodi­nu, asi po dese­ti minu­tách jsem začal usí­nat (smích). Domní­vám se, že ve sku­teč­nos­ti jsem zřej­mě pro­spal vět­ši­nu před­ná­šek. Zby­tek času jsem se věno­val čte­ní v knihov­ně. Během obě­da jsem si zašel na něco k sněd­ku do auto­ma­tu a pak jsem se vrá­til do knihov­ny. Ve dvě hodi­ny jsem odtam­tud vyklou­zl, abych mohl ve tři hodi­ny cvi­čit v Hom­bu dódžó, a pak jsem se zase vrá­til na uni­ver­zi­tu, abych cvi­čil ve zdej­ším aiki­dó klu­bu.

Zdá se, že jste trá­vil ve ško­le hod­ně času, ale poně­kud obtíž­ně se mi posu­zu­je, zda jste byl či nebyl oprav­du váž­ným stu­den­tem (smích)!

Snad jsem tam trá­vil tolik času jen pro­to, že jsem neměl, kam jinam bych šel (smích)! V prv­ním roč­ní­ku jsem se roz­ho­dl, že pokud budu úspěš­ný nejmé­ně v osmi před­mě­tech ze čtr­nác­ti, pak se budu více věno­vat stu­diu. Zís­kal jsem jenom jed­no „Áčko“, a tak jsem si vybral, že to radě­ji hned vzdám. Věděl jsem, že abych poz­dě­ji mohl dostat sluš­né mís­to, musím mít dost dob­ré hod­no­ce­ní, ale před­sta­vo­val jsem si, že pokud budu cvi­čit aiki­dó tak usi­lov­ně, jak jen toho budu scho­pen, budu toho moci vyu­žít k tomu, abych ape­lo­val na své budou­cí zaměst­na­va­te­le. Byl to vel­mi naiv­ní a nad­mí­ru sebe­jis­tý způ­sob, jak se na věc dívat.

Zdá se, že jste měl věci uspo­řá­da­né po svém a že jste měl vlast­ní cti­žá­dost…

Mys­lím, že bys­te klid­ně mohl říci, že jsem se na to díval svý­mi oči­ma a že to celé stá­lo na mých ilu­zích. Lidé mě čas­to nazý­va­li sníl­kem. Pta­li se mne, proč jsem si vybral něco tak zdán­li­vě neu­ži­teč­né­ho a s ničím jiným nesrov­na­tel­né­ho, jako je aiki­dó, když jsem při­tom měl tak doko­na­lé vyhlíd­ky na zís­ká­ní tak říka­jíc „váž­né­ho“ zaměst­ná­ní. Avšak já měl za to, že pra­co­vat neú­nav­ně na aiki­dó je něčím, co je chvá­ly­hod­né samo o sobě. Nevi­děl jsem žád­ný důvod, proč bych se o sebe nebyl scho­pen (finanč­ně) posta­rat, ale před­sta­vo­val jsem si, že i kdy­by všech­no nefun­go­va­lo úpl­ně sto­pro­cent­ně, pořád budu s to vyna­lo­žit úsi­lí na to, abych se byť jen o malič­ko zlep­šo­val, a tak jsem vlo­žil své srd­ce a duši do cvi­če­ní. Abych si dodal odva­hy, zpí­val jsem si pís­ně o mlá­dí, indi­vi­du­a­li­tě a sebe­re­a­li­za­ci. Víte, „můj oděv může být skrom­ný, ale mé srd­ce je ze zla­ta“, jis­tý druh posto­je (smích)!

Mys­lím, že za tři­cet let, kte­ré od té doby uply­nu­ly, se moh­lo leda­cos změ­nit a že řada Vašich uni­ver­zit­ních kole­gů hle­dí dnes na Vaší pozi­ci se závis­tí.

Lze to při­pus­tit. Dnes jsem si jis­tý, že kdy­bych teh­dy při­jal mís­to u někte­ré z těch vel­kých spo­leč­nos­tí, na kte­ré jsem se díval z okna vla­ku, byl bych „vypo­vě­zen“ do něja­ké­ho tem­né­ho kou­ta v kan­ce­lá­ři nebo by mne posla­li do něja­ké men­ší, dce­ři­né spo­leč­nos­ti. Někte­ří z mých spo­lu­žá­ků, se kte­rý­mi jsem stá­le v kon­tak­tu, se mi svě­ři­li, že i když jim život ve spo­leč­nos­ti při­ne­sl jis­tá dob­rá obdo­bí, hlav­ně během „bub­li­no­vé eko­no­mi­ky“, oni sami cítí, že pro ně moh­lo být lep­ší, kdy­by se věno­va­li něče­mu, co je oprav­du bavi­lo.

Prav­dě­po­dob­ně jste měl při­nejmen­ším desetkrát více svo­bo­dy, než oni!

Nepo­chyb­ně.

Jak na Vás zapů­so­bil ósen­sei, když jste se s ním setkal?

Dob­ře, ale je poně­kud slo­ži­těj­ší to popsat. Nemo­hu říci, že bych měl dojem něja­ké vel­ké síly, nebo něče­ho podob­né­ho. Jistě­že jeho oči byly během pro­vá­dě­ní tech­nik pro­ni­ka­vé, ale v cel­ku mi spí­še při­pa­dal jako roz­to­mi­lý a přá­tel­ský sta­řík, tak tro­chu otcov­ský typ. Při cvi­če­ní mne sku­teč­ně nijak zvláš­tě nehá­zel, ani nepro­vá­děl něco na ten způ­sob.

Když jste se s ním setkal, byl jste ješ­tě stu­dent?

Popr­vé jsem ho viděl ve dru­hém roč­ní­ku na uni­ver­zi­tě, když jsem začal pra­vi­del­ně den­ně tré­no­vat v Hom­bu dódžó. Ve sku­teč­nos­ti jsem s ním ale neměl pří­le­ži­tost hovo­řit až do čer­ven­ce, když jsem byl ve čtvr­tém roč­ní­ku a roz­ho­dl se vstou­pit do Aiki­kai. Můj otec mne dopro­vá­zel do dódžó, aby mne for­mál­ně před­sta­vil Kišo­ma­ru sen­se­i­o­vi, a teh­dy jsem popr­vé mohl hovo­řit s ósen­se­i­em.
Vzpo­mí­nám si, jak jed­nou ósen­sei stál v dódžó, něco vysvět­lo­val a řekl mi, abych se poku­sil ze stra­ny zatla­čit na jeho kole­na. Byl jsem ohro­men tím, jak byla měk­ká. Ale byla měk­ká v tako­vém smys­lu, že se zdá­lo, jako by zce­la vzdo­ro­va­la tla­ku a kdy­bych se pokou­šel tla­čit dále, pro­pa­dl bych se do něja­ké­ho dru­hu prázd­no­ty. Tahle podi­vu­hod­ná jem­nost na mne zapů­so­bi­la zvláš­tě sil­ným dojmem.
A jin­dy, když byli všich­ni ostat­ní mimo dódžó, se mi opět naskyt­la pří­le­ži­tost dělat uke­ho ósen­se­i­o­vi, kte­rý před­vá­děl pro repor­té­ry. Uka­zo­val něja­kou tech­ni­ku podob­nou kokj­ú­hó v suwa­riwa­ze, ale když jsem se pohnul k němu ve sna­ze fixo­vat jeho paže, měl jsem náh­le pocit, jako bych nara­zil do ská­ly a „odle­těl“ od ní.

Jaké to bylo, když jste cvi­čil v Hom­bu dódžó, abys­te se stal pro­fe­si­o­nál­ním aiki­dó­ka?

Tedy, k tomu není sku­teč­ně mno­ho co říci (smích). Ráno jsme cvi­či­li od půl sed­mé do deví­ti a potom jsem obvykle cho­dí­val s ostat­ní­mi stu­den­ty, kte­ří se zúčast­ni­li cvi­če­ní, na pláž v Eno­ši­mě. Teh­dy jsme nemě­li tolik míst, kde bychom moh­li vyu­čo­vat, tak­že nám to posky­to­va­lo doce­la dost svo­bo­dy, abychom se moh­li věno­vat podob­ným věcem.

Na ty dny se Vám musí nád­her­ně vzpo­mí­nat!

Ano, bylo to skvě­lé! Dnes jsou uni­ver­zit­ní výcvi­ko­vé tábo­ry ome­ze­ny jen na něko­lik dnů, ale teh­dy čas­to trva­ly po celý týden. Jinak bychom ani nemě­li co dělat. Mys­lím, že teh­dy bylo pro tako­vý druh ini­ci­a­ti­vy o něco více svo­bo­dy. Zajis­té, že jsem odve­dl svůj díl oprav­do­vé­ho cvi­če­ní. Jed­nou z jeho důle­ži­tých sou­čás­tí bylo také to, že jsem kaž­dé ráno po cvi­če­ní čis­til dódžó „odsho­ra dolů“. Nikdo mi to nemu­sel říkat. Cítil jsem, že to mám udě­lat. Kaž­dý den jsem čis­til toa­le­ty tak důklad­ně, že v mísách neby­ly na dně jaké­ko­li znám­ky nečis­tot. Byly záři­vě bílé a tak čis­té, že by se z nich dalo prak­tic­ky jíst. Nyní už dódžó začí­ná poně­kud stár­nout, tak­že nevy­hnu­tel­ně dochá­zí ke sta­vu, kdy je celé tro­chu „zašlé“, ale toa­le­ty stá­le před­sta­vu­jí něco, co může­te klid­ně udr­žet v pořád­ku, když jste svě­do­mi­tí a dáte si tro­chu času s jejich čiš­tě­ním. Udi­vu­je mne, že se dnes na tako­vé věci hle­dí méně, než­li na cvi­če­ní na žíněn­ce. Nicmé­ně, pro mne to zůstá­vá výteč­nou zku­še­nos­tí. Máme pro to vyjá­d­ře­ní „shro­maž­ďo­vat ukry­tou ctnost“ (into­ku wo cumu), kte­ré odpo­ví­dá zlep­šo­vá­ní sebe sama pro­střed­nic­tvím vědo­mé­ho při­jí­má­ní tako­vých úko­lů, kte­rým se dru­zí lidé běž­ně sna­ží vyhý­bat. Domní­vám se, že tato přís­nost byla důle­ži­tým bodem mého cvi­če­ní.

Zmí­nil jste se, že jste váš­ni­vým čte­ná­řem. Máte něja­ké zvláš­tě oblí­be­né dílo, nebo tako­vé, kte­ré Vám něja­kým způ­so­bem zvláš­tě pro­spě­lo?

Je mno­ho knih, kte­ré mám oprav­du rád, tak­že je pro mne obtíž­né vybrat z nich jedi­nou. Když jsem byl mlad­ší a bylo mi oko­lo dva­ce­ti, vzpo­mí­nám si, že jsem četl mno­ho knih o zeno­vém budd­his­mu, obzvláš­tě sek­ty Rin­zai. Poz­dě­ji jsem začal číst také o sek­tě Soto. Musím však při­znat, že i když má čet­ba obsáh­la poměr­ně širo­kou šká­lu témat, nemo­hu o sobě pro­hla­šo­vat, že bych byl v někte­rém z nich pří­liš zběh­lý. „Zeši­ro­ka, ale ne pří­liš do hloub­ky“, jak se říká. Čte­ní jsem úpl­ně pro­pa­dl. Když nemám u sebe něco ke čte­ní, necí­tím se úpl­ně v pořád­ku. Vždy u sebe nosím kni­hu, dokon­ce i když je těž­ká, nebo nemám prá­vě čas ji číst. V sou­čas­né době čtu něco od Ten­pu Naka­mu­ry.

Kdy jste se popr­vé začal zají­mat o Ten­pu Naka­mu­ru? Bylo to, když vám bylo dva­cet?

Dosle­chl jsem se o něm od své­ho sempai, kte­rý navští­vil Ten­pukai. Jinak jsem o něm teh­dy pří­liš nevě­děl.

Když jste vstou­pil do Aiki­kai, zapů­so­bil na Vás nějak zvlášť někte­rý ze šiha­nů?

Nej­vět­ší dojem na mne udě­lal zřej­mě Koi­či Tohei. Kro­mě toho, že byl nej­star­ší, byl také vel­mi výji­meč­nou a sil­nou osob­nos­tí. Dále to byl sen­sei Osa­wa. Ujal se mne vzá­pě­tí poté, co jsem vstou­pil do Aiki­kai, a hod­ně jsme spo­lu mlu­vi­li o aiki­dó a o živo­tě vůbec. Za to, že jsem se stal tím, kým jsem nyní, v mno­hém vdě­čím sen­se­i­o­vi Osa­wo­vi.
Uči­te­lé v Hom­bu dódžó byli všich­ni rela­tiv­ně mla­dí a jak stu­den­ti, tak uči­te­lé cvi­či­li vel­mi aktiv­ně a odhod­la­ně, tak­že by bylo vel­mi obtíž­né vybí­rat z nich kon­krét­ní oso­bu, kte­rá ovliv­ni­la mé cvi­če­ní více, než­li ti ostat­ní.

Jak vyu­čo­val sen­sei Tohei?

Mám vcel­ku za to, že zjed­no­du­šo­val věci pro jejich snaz­ší pocho­pe­ní a uče­ní. Ačko­li, když o tom dnes pře­mýš­lím, uvě­do­mu­ji si, že jeho výu­ko­vé meto­dy byly z vel­ké čás­ti ovliv­ně­ny Tem­pu Naka­mu­rou. Napří­klad říká­val: „Pře­mýš­lej o těžiš­ti své ruky, jako­by bylo pod ní“ a tak podob­ně. Sna­žil jsem se co nej­lé­pe dodr­žo­vat tako­vé instruk­ce, ale zajis­té to neby­lo vždy tak jed­no­du­ché. Sen­sei Tohei mne stá­le zno­vu a zno­vu opra­vo­val, dokud pří­pad­ně neřekl: „Ó, zlep­šil jsi se…“. Potíž byla v tom, že jsem si nedo­ve­dl vyba­vit, k jaké změ­ně, kte­rá by zaslu­ho­va­la tako­vé hod­no­ce­ní, u mne došlo. Proč mi říkal, že jsem se zlep­šil, když já sám jsem nezpo­zo­ro­val sebe­men­ší změ­nu? Stá­va­lo se to sou­stav­ně a někdy to začí­na­lo být až tro­chu frustru­jí­cí. Sen­sei Tohei měl tolik co nabíd­nout, až jsem si někdy mys­lel, zda by snad neby­lo lépe, kdy­by si osvo­jil něja­ké jiné výu­ko­vé meto­dy.

Vím, že když Vám bylo oko­lo tři­ce­ti, pro­dě­la­lo Vaše aiki­dó urči­tou změ­nu…

Když mi bylo tři­cet, vyklou­bil jsem si pra­vé rame­no. Tato udá­lost mě při­mě­la ke změ­ně mého pří­stu­pu k aiki­dó. Když se mi to sta­lo, Sei­go Jama­gu­či mi řekl: „Už to bude deset let, co děláš aiki­dó, ale teď můžeš pou­ží­vat jenom levou ruku. Co budeš dělat?“ Do té doby jsem pod sen­se­i­em Jama­gu­čim moc necvi­čil, ale když mi tohle řekl, došel jsem k závě­ru, že budu jeho hodi­ny navště­vo­vat, jak nej­ví­ce to jen půjde. Prá­vě v té době jsem si začal uvě­do­mo­vat, jak moc jsem při cvi­če­ní závis­lý na síle svých hor­ních kon­če­tin a hor­ní čás­ti těla. Začal jsem se sám sebe ptát, zda bych tako­vým způ­so­bem mohl pokra­čo­vat v aiki­dó po zby­tek své­ho živo­ta. S tím, co jsem měl na mys­li, byla pro mě otáz­ka Jama­gu­či sen­se­ie jako impulz, kte­rý mě posu­nul na dal­ší hla­di­nu cvi­če­ní, v němž jsem potře­bo­val pokra­čo­vat. Cho­pil jsem se pří­le­ži­tos­ti oto­čit své myš­le­ní a pří­stup k aiki­dó o 180 stup­ňů.
Jsem si jis­tý, že kaž­dý si urči­tě vzpo­me­ne, jak mu bylo při­nejmen­ším jed­nou řeče­no „odstraň sílu z ramen“. Sen­sei Jama­gu­či o tom také hovo­řil (o cvi­če­ní aiki­dó bez závis­los­ti na fyzic­ké síle). Je zřej­mé, že se to mno­hem sná­ze řek­ne, než udě­lá. Když odstra­ní­te sílu z ramen, čas­to se sta­ne, že sou­čas­ně s ní pozbu­de­te i vaší ki! Lze to oče­ká­vat. Může­te zde nastí­nit podob­nost s tím, když se učí­te lyžo­vat. Když sle­du­je­te a sna­ží­te se co nej­lé­pe napo­do­bit zku­še­né­ho uči­te­le, máte pocit, že se vel­mi rych­le zdo­ko­na­lu­je­te a začí­ná­te hlad­ce a ele­gant­ně sjíž­dět ze sva­hů. Vše se ale začne hrou­tit v oka­mži­ku, kdy se sna­ží­te lyžo­vat sami, bez dohle­du uči­te­le. Něco podob­né­ho jsem zažil, když jsem se pokou­šel zba­vit své aiki­dó závis­los­ti na síle. Mohl jsem tak pra­co­vat, když byl sen­sei Jama­gu­či na blíz­ku, ale jakmi­le jsem se oci­tl někde jin­de, oka­mži­tě jsem toho nebyl scho­pen. Bylo to vel­mi frustru­jí­cí a vždy jsem kon­čil tím, že jsem opět upa­dl k pou­ží­vá­ní síly v tech­ni­kách. Bojo­val jsem s tím pro­blé­mem téměř půl roku.
Mys­lím, že to byl zakla­da­tel sek­ty Jodo­šin (z „budd­his­mu Ryzí země“) Šinran (1173 – 1263), kte­rý pra­vil: „I kdy­by se to, co mi říkal můj uči­tel Honen, zdá­lo být pomý­le­né a kdy­by to snad vypa­da­lo tak, že i já jsem uve­den v omyl, mám abso­lut­ní víru v to, co jsem uči­nil, a tak násle­du­ji ces­tu své­ho mis­tra, i kdy­by ved­la do pekel.“ Pomys­lel jsem si: „Proč ne? Jest­li to, co se od sen­se­ie Jama­gu­či­ho nau­čím bude omyl, budiž!“
Ze stra­ny samot­né­ho sen­se­ie Jama­gu­či­ho mi byla řeče­na tatáž věc. Něco na tenhle způ­sob: „I když tomu nero­zu­míš, poslou­chej co říkám a dělej to. Dej tomu asi tak deset let…“ A to jsem také udě­lal. Roz­ho­dl jsem se, že radě­ji, než usi­lo­vat o to zba­vit se síly a pak se k ní zno­vu vra­cet, když tech­ni­ky nefun­gu­jí, budu obje­vo­vat výluč­ně ces­tu bez síly a nezá­le­ží na tom jak.
Ale ačko­liv jsem měl o tom vlast­ní před­sta­vu, pod­mín­ky při cvi­če­ní se nezmě­ni­ly. Netr­va­lo dlou­ho, abych si uvě­do­mil, že mí part­ne­ři při cvi­če­ní pros­tě nepa­da­li do tech­nik, když jsem se je pokou­šel házet bez uži­tí síly. Nemohl jsem jinak, než­li jim říci: „Podí­vej­te, nejsem teď oprav­du scho­pen pro­vá­dět tyhle tech­ni­ky správ­ně, ale rád bych vás přes­to požá­dal, zda bys­te do nich nemoh­li padat?“ Bylo vel­mi neob­vyk­lé, aby čtvr­tý dan žádal o tako­vou věc. Lidé tím byli poně­kud pře­kva­pe­ni. Nicmé­ně, takhle jsem začal se svým pozmě­ně­ným pří­stu­pem ke cvi­če­ní. Dával jsem si vel­ký pozor na to, abych nebyl frustro­va­ný, či podráž­dě­ný, pro­to­že jsem věděl, že kdy­by se něco tako­vé­ho sta­lo, vrh­lo by mne to zpát­ky k závis­los­ti na síle.
Když jsem dělal sen­se­i­o­vi Jama­gu­či­mu uke­ho, mumlal si pod fou­sy něco jako: „Čím více se zba­víš své síly, tím více sou­stře­díš svou ki…“ a „Sou­stře­ďuj svou sílu do pod­břiš­ku…“ Sna­žil jsem se být si jas­ně vědom toho, co se ode­hrá­va­lo v době, kdy jsem pra­co­val jako uke, bez ohle­du na to, co se mnou sen­sei pro­vá­děl a po něko­li­ka letech jsem začí­nal poci­ťo­vat, že rozu­mím tomu, o čem mlu­vil a co dělal. Věděl jsem, že jsem koneč­ně nale­zl pří­stup ke cvi­če­ní, kte­rý mi fun­go­val.
Od toho oka­mži­ku jsem začal pra­co­vat na tom, abych ten pocit zin­tensiv­nil, a zabý­val jsem se po urči­té obdo­bí výluč­ně jed­not­li­vou tech­ni­kou. Napří­klad půl roku jsem nedě­lal nic jiné­ho, než šome­nu­či ikkjó, bez ohle­du na to, v jakém dódžó jsem prá­vě cvi­čil. Tako­vý druh cvi­če­ní mi umož­nil hlub­ší poro­zu­mě­ní kaž­dé jed­not­li­vé tech­ni­ce. Pomoh­lo mi to, abych si uvě­do­mil, jak při­stu­po­vat ke kaž­dé tech­ni­ce v roz­díl­ných situ­a­cích a také jak mohou prin­ci­py v jed­né tech­ni­ce být uži­ty v tech­ni­kách ostat­ních.
Když dnes vyu­ču­ji, čas­to říkám věci jako: „Peč­li­vě se pozo­ruj a pokus se cítit, co děláš“ nebo „Vní­mej své­ho part­ne­ra a buď si vědom vzta­hu mezi tebou a tvým part­ne­rem.“ Když říkám „tebou“, mys­lím tím jak stav tvé mys­li, tak i fyzic­kou rov­no­váhu tvé­ho těla a rov­něž i vztah mezi nimi samý­mi. Exis­tu­je výraz „mysl, tech­ni­ka a tělo jako jed­no“ (šin­gi­tai ičči). Když v mys­li vlád­ne nesou­lad, tělo se nemů­že účin­ně a účel­ně pohy­bo­vat. Podob­ně i „nevy­vá­že­né“ tělo může zne­klid­ňo­vat mysl až do té míry, že nebu­de­te schop­ni správ­ně poro­zu­mět vzta­hu mezi vámi a vaším part­ne­rem a to vám zabrá­ní udě­lat prá­vě tu tech­ni­ku, kte­rou udě­lat potře­bu­je­te. Jakmi­le jste jed­nou došli k úvod­ní­mu střet­nu­tí (deai), dosta­li jste vaše tělo do výhod­né pozi­ce (tai­sa­ba­ki) a vyved­li jste vaše­ho part­ne­ra z rov­no­váhy (kuzu­ši), pak je pod­stat­né oka­mži­tě vní­mat, jaká tech­ni­ka při­ro­ze­ně vyplý­vá z pod­mí­nek, jež vzni­ka­jí mezi vámi dvě­ma. Ósen­sei hovo­řil o tom „stát se jed­ním s vesmí­rem“, nebo „být jed­ním s pří­ro­dou“. Jed­nou z cest, jak si to lze vylo­žit je, že radě­ji než pros­tě trvat na dokon­če­ní urči­té vámi zvo­le­né tech­ni­ky a než pro­vá­dět tech­ni­ky vámi vynu­ce­ným způ­so­bem, kte­rý se řídí pod­le vaší vlast­ní, jed­no­stran­né vůle, bys­te spí­še měli vní­mat, jaké tech­ni­ky při­ro­ze­ně vzni­ka­jí, to zna­me­ná, vzni­ka­jí při­ro­ze­ným vzta­hem mezi vámi a vaším part­ne­rem. Aiki­dó se učí­me tak, že pro­chá­zí­me tech­ni­ka­mi jed­nou za dru­hou a opa­ko­va­ně cvi­čí­me vše, co nám uči­tel uka­zu­je. To zna­me­ná, že se máme zabý­vat díl­čí tech­ni­kou, bez ohle­du na to, jaká tech­ni­ka to prá­vě je a to i v pří­pa­dě, že to od nás vyža­du­je jis­tou dáv­ku nepa­t­řič­né­ho, či nad­by­teč­né­ho úsi­lí, jinak řeče­no, i když se jed­ná o pohy­by, kte­ré nevzni­ka­jí zce­la při­ro­ze­ně. Je důle­ži­té být scho­pen se sle­do­vat a pozná­vat, kde tako­vé úsi­lí vzni­ká. K tomu, abys­te napří­klad moh­li říci: „Má posled­ní tech­ni­ka byla dob­rá, ale setká­ní (deai) mezi mnou a part­ne­rem pří­liš nefun­gu­je,“ musí­te být dosta­teč­ně vní­ma­ví a objek­tiv­ní. Je důle­ži­té, abys­te se neu­stá­le kon­t­ro­lo­va­li a měli jis­to­tu, že v sobě ucho­vá­vá­te vědo­mí o tom, zda vaše pohy­by sku­teč­ně jsou, či nejsou při­ro­ze­né.
Já sám jsem si mohl dovo­lit rea­go­vat oka­mži­tou změ­nou tech­ni­ky, kte­rou jsem prá­vě pro­vá­děl, v tech­ni­ku jinou až tepr­ve teh­dy, když jsem začal se cvi­če­ním bez zapo­je­ní síly. Jistě­že to dává smy­sl, pro­to­že čím méně nad­by­teč­né­ho úsi­lí je „ve hře“, tím sná­ze lze při­jít něco jiné­ho. Když jsem pra­co­val na tom­to kon­cep­tu, vzpo­mněl jsem si, že ósen­sei čas­to hovo­řil o pojmech jako: „Když je to takhle, udě­lej to tak. Když je to tak jiným způ­so­bem, udě­lej to jako jinou věc…“ a při tom nikdy nedě­lal stej­nou věc dva­krát. Mys­lel jsem si „Ó, mys­lím, že vím, co tím mys­lel!“ S tako­vým pří­stu­pem nikdy nedo­ká­že­te skon­čit s pře­hna­ně vyna­klá­da­ným úsi­lím, pro­to­že jed­na věc pros­tě pře­chá­zí v jinou tak, jak je prá­vě tře­ba.
Před­stav­te si řeku a v ní kame­ny. Když se voda stře­tá­vá s men­ší­mi kame­ny, teče dál přes ně. Když se střet­ne s vět­ší­mi kame­ny, obté­ká je. Dokon­ce i když řeku pře­hra­dí­te, voda se ve sku­teč­nos­ti neza­sta­ví. Stá­le je v ní pří­tom­na poten­ci­ál­ní ener­gie, kte­rá víří a vzrůs­tá za pře­hra­dou ve sna­ze ji pro­lo­mit, nebo se pře­lít přes její vrchol. Aiki­dó před­sta­vu­je tutéž ces­tu. Nemů­že být „živou­cí“ ces­tou v oka­mži­ku, kdy se ome­zí­te na boj s něja­kou díl­čí tech­ni­kou. Je důle­ži­té být scho­pen změ­ny a pokra­čo­vat v něčem jiném v oka­mži­ku, kdy se změ­ní pod­mín­ky a kdy to, co dělá­te, pře­stá­vá mít kýže­ný úči­nek. Není to jen zále­ži­tost, jak vplout do něče­ho odliš­né­ho, když jste blo­ko­vá­ni. Je rov­něž nezbyt­né hle­dat ces­tu, jak „ucho­vá­vat (hro­ma­dit) ener­gii“. My všich­ni také obsa­hu­je­me mož­nos­ti, jichž si nejsme vědo­mi, tak­že musí­me pře­mýš­let o tom, jak tuto skry­tou ener­gii roz­ví­jet, zesi­lo­vat a vyu­ží­vat.
V díle Tora no Maki, v němž je obsa­že­na pod­sta­ta tajem­ství bojo­vých umě­ní a stra­te­gie, se pra­ví: „To, co při­chá­zí, dojde své­mu setká­ní; to, co jde, je poslá­no na svou pouť; to, co je v roz­po­ru, je har­mo­ni­zo­vá­no. Pět a pět je deset; dvě a osm je deset; jed­na a devět je deset. Tou­to ces­tou by věci měly dochá­zet har­mo­nie. Odli­šit zdá­ní a rea­li­tu, chá­pa­je obo­jí, pra­vý záměr i uta­je­né stra­te­gie a kla­my; znát nespat­ře­né zdro­je a ukry­té důsled­ky. Rozu­mět tomu, co pat­ří do vel­ko­le­pé­ho plá­nu, a dojít k detai­lům a jed­not­li­vos­tem tak, jak je tře­ba. Roz­ho­du­je-li se mezi živo­tem a smr­tí, buď při­pra­ven rea­go­vat na myri­á­dy změn, kte­ré se ode­hrá­va­jí, a čel situ­a­ci s mys­lí pros­tou nekli­du.“ Tato vel­mi krát­ká pasáž mi poskyt­la mno­ho lát­ky k pře­mýš­le­ní.

Tato slo­va jsou zřej­mě pou­ži­tel­ná nejen při vlast­ním cvi­če­ní aiki­dó, ale též v mno­ha dal­ších oblas­tech běž­né­ho živo­ta.

Jis­tě. Tako­vým věcem se učí­me díky cvi­če­ní aiki­dó, ale reál­ně řeče­no vět­ši­na z nás trá­ví více času mimo dódžó než­li v něm samém, a tak by bylo poně­kud zvlášt­ní brá­nit se myš­len­ce, že to, co se v dódžó učí­me, zasa­hu­je také do dal­ších oblas­tí naše­ho živo­ta. Pokud hovo­ří­me o aiki­dó, není napros­to vhod­né zmi­ňo­vat se o vítěz­ství či pro­hře, ale přes­to mys­lím, že nej­lep­ším dru­hem „vítěz­ství“ je, když se vám poda­ři­lo dosáh­nout har­mo­nie s vaším pro­tiv­ní­kem a když vy i váš pro­tiv­ník jste měli mož­nost tuto har­mo­nii pocí­tit. Z mého hle­dis­ka je nej­lep­ší ta tech­ni­ka, při kte­ré ani jed­na ze stran nemá pocit vítěz­ství nebo pro­hry, ale nao­pak „úspěš­né­ho střet­nu­tí“ (navá­zá­ní kon­tak­tu).
Tako­vý vztah je sku­teč­ně mož­né nasto­lit, i když k němu dojde tře­ba jed­nou z mili­o­nu. Naším cílem při cvi­če­ní je zvy­šo­vat tuto prav­dě­po­dob­nost (či úspěš­nost) na jeden tako­vý kon­takt z půl mili­o­nu a dále ze sta tisíc a tak dále. Zda někdo má víru v to, že tako­vý oka­mžik při­jde a pokud při­jde, že jej bude scho­pen spat­řit, zále­ží pře­de­vším na tom, jak váž­ně při­stu­pu­je k vlast­ní­mu cvi­če­ní. Tomu při­klá­dám vel­kou důle­ži­tost.

Cvi­če­nec, kte­rý peč­li­vě dbá o své cvi­če­ní a je si vědom vlast­ní osob­nos­ti, si bude moci uvě­do­mit, když onen zmi­ňo­va­ný oka­mžik nasta­ne…

Přes­ně tak. Se správ­ným dru­hem vědo­mí může­te sami sebe zkou­mat a cítit vztah k vaše­mu part­ne­ro­vi. Když se urči­tá daná tech­ni­ka pro­ve­de napros­to „per­fekt­ně“, je doko­na­lá pou­ze pro daný oka­mžik. Pokud má ale vaše setká­ní s part­ne­rem něja­ký nedo­sta­tek či trh­li­nu, nebu­de pro­ve­de­ní (tech­ni­ky) doko­na­lé. Nasta­ne-li už tako­vá situ­a­ce, nemě­li bys­te se za kaž­dou cenu sna­žit jí vyhnout, ale spí­še tako­vou nedo­ko­na­lost při­jmout a uvá­žit, jak bys­te moh­li oži­vit to, co vy a váš part­ner „máte“ (na čem spo­leč­ně pra­cu­je­te). Jiný­mi slo­vy pře­mýš­lej­te o tom, jak váš vztah co mož­ná nej­ví­ce vylep­šit.

Máte pocit, že ki no naga­re (ply­nu­lá tech­ni­ka) je důle­ži­tým prv­kem ve Vašem aiki­dó?

Pokud mys­lí­te pro­vá­dě­ní tech­nik před­tím, než­li jsem ucho­pen, nebo háze­ní mých pro­tiv­ní­ků bez toho, abych se jich dotý­kal, pak ne, to není sou­čás­tí mého aiki­dó. Když hovo­řím o tom, jak se opros­tit od (nad­měr­né­ho) uží­vá­ní fyzic­ké síly, nemám tím na mys­li hlad­ké pro­plou­vá­ní tech­ni­ka­mi v oka­mži­ku, kdy se mne part­ner chys­tá ucho­pit. To, o čem hovo­řím, nemá tolik co spo­leč­né­ho s fyzic­kou strán­kou věci, ale mno­hem více s mys­lí a duchem (koko­ro) než­li s tělem. Jem­né (měk­ké) pohy­by nebu­dou účin­nou odpo­vě­dí na sil­ný útok, jestli­že je vaše mysl neu­stá­le­ná, nebo ji neu­mí­te účin­ně pou­ží­vat. Při cvi­če­ní napří­klad čas­to říkám, že když se vás váš part­ner pokou­ší sil­ně ucho­pit, musí­te pře­de­vším sou­stře­dit svou mysl na to, že celá vaše exis­ten­ce se vklá­dá (pro­ni­ká) do jeho úcho­pu. Čím je úchop sil­něj­ší, tím více do něj vstu­pu­je­te. Není dob­ré se sna­žit o pro­ve­de­ní tech­ni­ky pou­ze pomo­cí prs­tů, zápěs­tí či paže. Musí­te zasáh­nout part­ne­ro­vo cen­t­rum z vaše­ho vlast­ní­ho cen­t­ra, což před­sta­vu­je druh při­ro­ze­né inter­ak­ce, kte­rá vám umož­ňu­je vní­mat ori­en­ta­ci síly a ener­gii při­chá­ze­jí­cí od part­ne­ra. Jed­nou mi jeden evrop­ský stu­dent aiki­dó řekl: „Všich­ni šiha­ni nám pokaž­dé říka­jí, že se máme zba­vit uží­vá­ní síly, ale nako­nec to vypa­dá tak, že do vlast­ních tech­nik množ­ství síly dáva­jí. Vy jste jedi­ný, kte­rý pro­vá­dí tech­ni­ky bez uži­tí jaké­ko­li zjev­né síly.“ Byl jsem potě­šen, když jsem to sly­šel, pro­to­že jsem se opět mohl ujis­tit, že můj pří­stup nebyl myl­ný.

Co si mys­lí­te o cvi­če­ní s mečem?

Není to tak dáv­no, kdy jsem pře­mýš­lel o tom, že je při­nejmen­ším nut­né cvi­čit subu­ri, a to i přes­to, že se nedo­sta­ne­te až tak dale­ko, abys­te zkří­ži­li meč s part­ne­rem. Pro mne samé­ho však stá­le exis­tu­je mno­ho otá­zek týka­jí­cích se tai­džu­cu (tech­nik beze zbra­ní). Na zdo­ko­na­lo­vá­ní své­ho tai­džu­cu mám stá­le mno­ho prá­ce, tak­že pro­za­tím pří­liš nein­kli­nu­ji k prá­ci s mečem. Radě­ji bych počkal, až budu o něco star­ší, a cvi­čil s džó a s kenem něco bliž­ší­ho „radost­né­mu tan­co­vá­ní“ – něco tako­vé­ho, co ósen­sei cvi­čil v pokro­či­lej­ším věku. To je stav, ze kte­ré­ho bych rád vychá­zel při úva­hách o tom, jak rea­go­vat, když na mne part­ner zaú­to­čí, nebo co zna­me­ná čelit uži­tí zbra­ní.

Kdy jste začal ces­to­vat do zahra­ni­čí?

Na své prv­ní zahra­nič­ní ces­tě jsem dopro­vá­zel dóšu při návštěvě jiho­vý­chod­ní Asie. Muse­lo mi být asi devě­ta­dva­cet či tři­cet. Před pat­nác­ti nebo šest­nác­ti lety jsem začal pra­vi­del­ně ces­to­vat do Fran­cie a před jede­nác­ti lety do Fin­ska a Švéd­ska. Před časem se jis­tý evrop­ský cvi­če­nec zúčast­nil jed­né z mých hodin v Hom­bu dódžó a při­po­jil se k mému způ­so­bu cvi­če­ní, pro­to­že mu zřej­mě při­pa­dal neob­vyk­lý. Chtěl mě pozvat do Evro­py, abych tam vyu­čo­val, ale cítil, že by to moh­lo být nevhod­né, když sám ve vlast­ní zemi tré­no­val pod jiným uči­te­lem. Asi po roč­ním uva­žo­vá­ní však dospěl k roz­hod­nu­tí, že by to nako­nec zřej­mě nezpů­so­bi­lo žád­nou újmu. Pak, když jsem tam pořá­dal semi­nář, účast­ni­lo se jej stá­le více lidí. Dokon­ce shro­máž­di­li finanč­ní pro­střed­ky k vybu­do­vá­ní vlast­ní­ho dódžó a já jsem byl od nich osob­ně pozván.
Samo­zřej­mě, že ces­to­vat do zahra­ni­čí není vždy snad­né. Napří­klad jazy­ko­vá bari­é­ra je pro mne vždy jis­tou výzvou. Pokou­šet se doro­zu­mět v ang­lič­ti­ně pro mne vždy zna­me­ná něco jako podro­bit se tes­tu. Jed­nou jsem při jis­té pří­le­ži­tos­ti, to jsem zrov­na pobý­val doma, byl doslo­va bom­bar­do­ván tako­vým množ­stvím otá­zek, že když jsem se nako­nec dostal do poste­le, nemohl jsem přes­ně určit, zda spím nebo jsem vzhů­ru, pro­to­že jsem měl hla­vu plnou ang­lič­ti­ny (smích)! Vím, že se musím nau­čit lépe ang­lic­ky, a tak jsem začal kou­sek po kous­ku se stu­di­em. Rád ces­tu­ji do zahra­ni­čí, a kdy­by se mi poda­ři­lo o něco zlep­šit svou ang­lič­ti­nu, prav­dě­po­dob­ně bych také inten­ziv­ně­ji ces­to­val.

Když ces­tu­je­te do zahra­ni­čí, stře­tl jste se někdy s lid­mi, kte­ří chtě­jí „vyzkou­šet“ Váš jem­ný pří­stup k aiki­dó?

Tako­vé pří­ho­dy se nestá­va­jí pou­ze v zahra­ni­čí, ale i v Japon­sku. Lidem, kte­ří mne chtě­jí otes­to­vat, vždy dovo­lím, aby mne pev­ně ucho­pi­li ješ­tě před­tím, než začnu coko­li dělat. Nemám pří­liš vel­ké paže a nejsem nijak zvláš­tě sil­ný a má tech­ni­ka nevy­u­ží­vá žád­né zjev­né fyzic­ké síly, tak­že si řada lidí mys­lí, že když mne pev­ně ucho­pí, nebu­du na to scho­pen rea­go­vat. Čas­to jsou pak poně­kud pře­kva­pe­ni, když zjis­tí něco jiné­ho.
Během cvi­če­ní máme řadu pří­le­ži­tos­tí stu­do­vat množ­ství roz­díl­ných tech­nik, ale já mám pocit, že není zce­la nezbyt­né se jich učit tak hod­ně. Ve sku­teč­nos­ti mohu jít až tak dale­ko, že řek­nu, že tech­ni­ky zkou­še­né na úrov­ni páté­ho kjú – šome­nu­či ikkjó, šome­nu­či iri­mi­nage, kata­te­do­ri šihó­nage a suwa­riwa­za kokj­ú­hó – vás mohou nau­čit vše­mu, co potře­bu­je­te znát o deai, maai, saba­ki, kuzu­ši a o způ­so­bu, jakým máte pou­ží­vat své tělo a mysl. Hod­ně lidí není spo­ko­je­no i přes­to, že se učí vel­ké­mu počtu tech­nik, ovšem fak­tem zůstá­vá, že to, co se učí­te nebo jste se nau­či­li, je stá­le pou­ze tím, co vás někdo nau­čil, a ničím více. Sku­teč­ně vám to nepat­ří, dokud se s tím plně nesži­je­te skr­ze vaše vlast­ní úsi­lí.

Jak bys­te srov­nal cvi­če­ní v Japon­sku a v zahra­ni­čí?

Vel­mi nerad to říkám, ale mám pocit, že cvi­čen­ci aiki­dó v Japon­sku nejsou tak dob­ří, pokud jde o jejich urči­tou těles­nou ztuh­lost. Čás­tí pro­blé­mu může být nedo­sta­tek cvi­če­ní, ale Japon­ci nema­jí v dódžó pří­liš času na uvol­ně­ní. Lidé v zahra­ni­čí mají ten­den­ci být měk­čí a více ote­vře­ní. Mys­lím, že je vel­mi důle­ži­té si po celou dobu cvi­če­ní ucho­vat měk­kost a uvol­ně­nost. Nemám za to, že by to nějak ubí­ra­lo na síle bojo­vé­ho umě­ní, ale­spoň potud, pokud cvi­čí­te s váž­ným zámě­rem.
Exis­tu­je jed­na slav­ná pověst o tře­tím šógu­no­vi z rodu Toku­ga­wa, Iemicu­o­vi (1604 – 51; vlá­dl 1623 – 51). Ten údaj­ně zís­kal darem tyg­ra od Čose­na (z Kore­je). Pouš­těl do tygří kle­ce růz­né dru­hy zví­řat, pro­to­že byl zvě­da­vý, jak si tam pora­dí. Při­ro­ze­ně, že žád­né­mu z nich se tam neda­ři­lo pří­liš dob­ře. Pro­to­že mu to nepři­pa­da­lo dosta­teč­ně zají­ma­vé, Iemicu se nako­nec roz­ho­dl, že do kle­ce pošle Iagju Tadži­mu no Kami­ho, zruč­né­ho a vycvi­če­né­ho šer­mí­ře, kte­rý byl záro­veň Iemicu­o­vým instruk­to­rem v šer­mu. Iagju vešel dovnitř ozbro­jen pou­ze dře­vě­ným mečem – boku­to – ale nepo­da­ři­lo se mu více, než si uhá­jit svůj vlast­ní život, a vyšel z kle­ce vyčer­pa­ný a po těle mu sté­kal pot. Poté se Iemicu roz­ho­dl poslat dovnitř zeno­vé­ho mni­cha Taku­a­na. Měli spo­lu totiž vzá­jem­nou roze­při a Iemicu jej zamýš­lel potrestat. Když však Taku­an vstou­pil do kle­ce, tygr se k němu opa­tr­ně při­blí­žil a schou­lil se mu k nohám!
Pří­běh je dob­rým pří­kla­dem toho, jak si podr­žet cit pro běž­ný, kaž­do­den­ní klid. Nezá­le­ží na tom, zda je vaším nepří­te­lem tygr nebo jiná oso­ba, ale pokud k situ­a­ci při­stu­pu­je­te s úmys­lem uško­dit nebo ublí­žit, pak se při­ro­ze­ně vysta­vu­je­te mož­né­mu pro­ti­ú­to­ku. Když nebu­de­te udr­žo­vat tako­vý­to úmy­sl a nechá­te se pro­stou­pit nor­mál­ním a kaž­do­den­ním kli­dem, dosáh­ne­te sta­vu klid­né mys­li (hei­džo­šin).
I kdy­by cvi­če­ní aiki­dó neby­lo ničím více než­li pou­hým cvi­če­ním čis­tých forem (kata), váš úkol by tkvěl v přes­ném a správ­ném pro­vá­dě­ní tech­nik a úko­lem vaše­ho part­ne­ra by bylo pros­tě vám do těch­to tech­nik padat. Ale katy v aiki­dó jsou zříd­kakdy tak bez­chyb­né. Ve sna­ze pro­vést něja­kou díl­čí tech­ni­ku vel­mi dob­ře se mnoh­dy ocit­ne­te v situ­a­ci, kdy musí­te vyna­klá­dat nad­by­teč­né úsi­lí. Když se při­stih­ne­te, že to dělá­te, je to pro vás pří­le­ži­tost vrá­tit se o krok zpět a zamys­let se nad tím, co chyb­né­ho se sta­lo. Je pro­blém ve způ­so­bu, jakým zaha­ju­je­te setká­ní s vyš­ším part­ne­rem? Vyvá­dí­te vaše­ho part­ne­ra správ­ně z rov­no­váhy? Neza­chá­zí­te špat­ně s vaším nača­so­vá­ním a vzdá­le­nos­tí (maai)? Vyu­ží­vá­te efek­tiv­ně váš dech (kokj­ú­rjo­ku)? Týká se pro­blém kom­plex­ně vaše­ho způ­so­bu cvi­če­ní? Jed­ním z důle­ži­tých důvo­dů cvi­če­ní je také nau­čit se najít a ozna­čit to, co dělá­te chyb­ně, a vyvi­nout ces­ty k tomu, abys­te moh­li dělat to, co jste před­tím neu­mě­li. Prv­ní krok samo­zřej­mě zna­me­ná být scho­pen si uvě­do­mit si pocit „měl bych se zasta­vit“, pokud nasta­nou zmí­ně­ná ome­ze­ní. Nebýt scho­pen roz­po­znat, kdy něco zahr­nu­je nad­měr­né úsi­lí, je stej­né, jako být k něče­mu při­pou­tán tak sil­ně, že nemů­že­te udě­lat nic jiné­ho, a to je sta­tic­ká men­ta­li­ta, kte­rá se nijak neli­ší od pros­té­ho „čeká­ní na smrt“. Není v tom žád­ný vývoj, žád­ný postup dopře­du. Hovo­řím zde o důle­ži­tos­ti roz­ma­ni­tých a oddě­le­ných poje­tí, jako je pro­měn­li­vost (hen­ka), tok či prou­dě­ní (naga­re) a schop­nost vyhnout se nad­měr­né­mu úsi­lí, ale kaž­dý z tako­vých poj­mů se dotý­ká něče­ho hlub­ší­ho, co může být vyjá­d­ře­no v uče­ní ško­ly šer­mu Dži­gen-rjú: „V Dži­gen-rjú není žád­ný dru­hý meč“. A pokud je můj výklad správ­ný, domní­vám se, že odrá­ží to, co sám pova­žu­ji za pod­sta­tu a základ­ní cíl mého cvi­če­ní a co lze shr­nout slo­vy: „Je jedi­ně pohyb vpřed.“

Jaké nadě­je vklá­dá­te do budouc­nos­ti?

Zdá se mi, že sku­teč­ně málo­kte­ré dódžó v dneš­ním Japon­sku má atmo­sfé­ru, kte­rá by oprav­du zaslu­ho­va­la ozna­če­ní „dódžó“. Mno­há jsou pou­ze pro­na­ja­tý­mi pro­sto­ra­mi ve vel­kých veřej­ných tělo­cvič­nách a kul­tur­ních stře­dis­cích. Naneštěs­tí tako­vá mís­ta zříd­kakdy vedou k vytvá­ře­ní sku­teč­ně srdeč­ných vzta­hů při cvi­če­ní mezi stu­den­ty a uči­te­li. Měl jsem štěs­tí, že jsem mohl cvi­čit s mno­ha růz­ný­mi lid­mi v Japon­sku i v zahra­ni­čí a hovo­řit s nimi o ósen­se­i­o­vi a o aiki­dó, a vždy mne to při­mě­lo zno­vu se podí­vat na svou rela­tiv­ní nezra­lost v tom­to umě­ní. Pro­to jsem si po dlou­hou dobu též přál vytvo­řit dódžó s tako­vým pro­stře­dím, kte­ré by umož­ňo­va­lo sta­bil­něj­ší a váž­něj­ší cvi­če­ní. Díky pod­po­ře dóšu a mno­ha dal­ších jsem letos v dub­nu koneč­ně mohl otevřít vlast­ní dódžó v tom­to duchu. Jsem dóšu hlu­bo­ce vděč­ný za to, že mi s tak vel­ko­ry­sou sho­ví­va­vos­tí umož­nil po více než tři­cet let usi­lo­vat o roz­voj vlast­ní­ho aiki­dó a pokra­čo­vat v něm, a do budouc­na se těším, že z nové­ho dódžó uči­ním tako­vé mís­to, kde se lidé se sku­teč­ným zájmem o aiki­dó budou moci svo­bod­ně schá­zet ke cvi­če­ní.

Sen­sei Endó, vel­mi Vám děku­ji za to, že jste se s námi spo­leč­ně podě­lil o Vaše myš­len­ky a zku­še­nos­ti.

Ori­gi­nál roz­ho­vo­ru pochá­zí z časo­pi­su Aiki­do Jour­nal 1996, vol. 23, No. 1. Čes­ký pře­klad vyšel popr­vé v časo­pi­su Aiki­dó 1996/4–5 (http://www.a­ikikai.cz/caso­pis.html), pře­lo­žil Patrik Beshir.
Člá­nek jsme pře­vza­li s las­ka­vým svo­le­ním redak­ce.