T. K. Čiba: Poselství učitelům a studentům aikido

Kazuo Čiba (zná­mý také jako T. K. Chi­ba) byl význam­ným uči­te­lem aiki­dó. Vel­kou část své uči­tel­ské dráhy pro­žil ve Vel­ké Bri­tá­nii a Spo­je­ných stá­tech. Zemřel 5. červ­na 2015 v 75 letech.

Toto je čes­ký pře­klad roz­ho­vo­ru pub­li­ko­va­né­ho na You­Tu­be (v ang­lič­ti­ně, Chi­ba Sen­sei RIP – In His Own Words, Message to Tea­chers and Stu­dents).

Sen­sei, už máte nasa­ze­ný svůj moud­rý klo­bouk?

(se smí­chem) Ano, jsem při­pra­ve­ný.

Toto je nahráv­ka pro budou­cí gene­ra­ce. (…) Co je to nej­dů­le­ži­těj­ší, co bychom si pod­le vás měli my a vaši budou­cí stu­den­ti odnést o aiki­du a vašem uče­ní?

No, víte, už něja­kou dobu o tom pře­mýš­lím… co to zna­me­ná jít do důcho­du. A kou­šu to, pře­žvy­ku­ju a sna­žím se to strá­vit. Ale nevím, co to zna­me­ná. Pořád jsem z toho, co zna­me­ná důchod, zma­te­ný. Mys­lím, že časem se z toho pro mě sta­ne při­ro­ze­ný pro­ces, tak­že sta­ros­ti mi to nedě­lá. Ale jsem z toho tak tro­chu zma­te­ný.

Moje posel­ství pro budou­cí nebo sou­čas­né aiki­dis­ty je: udrž­te si šošin1Šošin je mysl začá­teč­ní­ka. Šošin je, dá se říct, nepo­sk­vr­ně­ná mysl. Nepřed­po­ja­tá mysl. Kdy­ko­li při­jde­te na tata­mi — ne nut­ně na tata­mi, ale říkám to pro­to, že tam se sou­stře­dí naše cvi­če­ní — musí­te vyjas­nit svou moti­va­ci, úpl­ně odspo­da. Vyjas­nit, vyčis­tit. Sedět a čekat na instruk­ce s nepo­sk­vr­ně­nou mys­lí. A to je tře­ba udr­žet po celý váš život aiki­dis­ty. Na tom, jaké­ho dosáh­ne­te tech­nic­ké­ho stup­ně, ve sku­teč­nos­ti nezá­le­ží. Vždy jdě­te až úpl­ně na dno své­ho srd­ce, a ověř­te si, že máte šošin.

To slo­vo mám rád. Šošin.

Sen­sei, mohl bys­te říct něco o tom pro­ce­su — mlu­vi­li jsme o tom dřív, o úrov­ních pozor­nos­ti a pří­tom­nos­ti — aby lidé měli před­sta­vu, jak je to s ces­tou mys­li začá­teč­ní­ka? (…) Mohl bys­te říct něco víc o tom, jak zís­kat šošin nebo jak se k němu vrá­tit?

Tak tedy, všech­no musí vychá­zet ze šošin smě­rem vzhů­ru. A vespod to drží sil­ná základ­na šošin. Je to něco jako milost­ný poměr. Zavá­zat se v živo­tě k tako­vé ces­tě káz­ně. Může se to změ­nit v nená­vist, vztek a frustra­ci, stej­ně jako vztah s lid­skou bytos­tí. Jako mezi mužem a ženou. Ale je v tom sil­ný lás­ky­pl­ný vztah. Ten chci, abys­te si udr­že­li.

Aiki­dó je, ve své pod­sta­tě, vel­mi křeh­ké. Může být zapo­me­nu­to, může být zni­če­no, může se roz­pus­tit v nevě­do­mos­ti a požit­kář­ství.

Zvlášť pro uči­te­le mám posel­ství: My uči­te­lé si musí­me dát zvlášť zále­žet, abychom aiki­dó peč­li­vě ucho­vá­va­li. Aiki­dó samot­né, jako umě­ní, nemá jak se chrá­nit. Někdo se o něj musí posta­rat. To je to, co mám na mys­li lás­ky­pl­ným cho­vá­ním. To je to, co mám na mys­li milost­ným vzta­hem. Jde o to sta­rat se o toto vel­mi křeh­ké, cit­li­vé umě­ní, kte­ré potře­bu­je chrá­nit. To tím mys­lím.

Pama­tu­ju si, že když mlu­ví­te o svém milost­ném vzta­hu s aiki­dó, mlu­ví­te o něm jako o Prin­cezně. To je dob­rý způ­sob, jak to vyjá­d­řit – pří­běh o Prin­cezně. Na mno­ho lidí sil­ně zapů­so­bil, zvlášť na star­ší uči­te­le, kte­ří ho zna­jí vel­mi dob­ře. Tře­ba Mike Flynn, ten dob­ře chá­pal, o čem jste mlu­vil. Mohl bys­te ten váš vztah popsat?

(smích)

Je to pří­liš osob­ní?

Ne, ne, je to celé mé srd­ce, v mém vzta­hu k aiki­dó je to dřeň mého srd­ce. Díky tomu jsem doteď aiki­dis­ta. Víte, když jsem byl mla­dý, osm­nác­ti­le­tý, zami­lo­val jsem se do Prin­cez­ny. A tak začal můj milost­ný vztah: Je pro mě nedo­stup­ná. Nemám jak se k ní dostat, vyjá­d­řit své city. Nebo se při­blí­žit, dotknout se jí. Aby byla moje, abych si ji užil do sytos­ti… (smě­je se) to pros­tě nejde. Je dale­ko, za hed­váb­ným závě­sem. Je to Prin­cez­na mé Ces­ty. A tak jsem se roz­ho­dl, uči­nil jsem roz­hod­nu­tí: tak, ona je tedy nedo­stup­ná, ale má lás­ka je čis­tá a potr­vá na vždy. Roz­ho­dl jsem se, že budu veli­tel její krá­lov­ské strá­že, budu ji chrá­nit. A to jsem dělal posled­ních pade­sát let. Žil jsem ve svém milost­ném vzta­hu, a vyko­ná­val úko­ly veli­te­le Prin­cezni­ny krá­lov­ské strá­že.

A jed­nou, vlast­ně je to doce­la dáv­no, jsem učil na let­ní ško­le ve Vel­ké Bri­tá­nii. A nad skle­nič­kou vína jsem tenhle pří­běh pově­děl svým star­ším stu­den­tům, a tak se ten pří­běh začal šířit. (smě­je se) Bylo to hod­ně… dyna­mic­ké.

Jako veli­tel krá­lov­ské strá­že musím být vel­mi posluš­ný vůči star­ším a sys­té­mu, struk­tu­ře a tak dál. Ale to já jsem nebyl. Byl jsem špat­ný veli­tel. (smě­je se) Čas­to jsem se vzpou­zel auto­ri­tám. Pře­ta­ho­va­li jsme se. Ale ona nikdy neo­pus­ti­la mé srd­ce. Stá­le tam je.

Tak to je asi všech­no. To je to, co jsem mys­lel tím, že aiki­dó nemá jak se samo chrá­nit. Je křeh­ké, vzne­še­né. Cit­li­vé. Vzác­né. Chrá­nit ho musí­te vy. A já jsem veli­tel téhle dru­ži­ny.

Vycvi­čil jste mno­ho vojá­ků. Mno­ho, mno­ho, po celém svě­tě.

(se smí­chem) Ano, já vím. Nej­vět­ší čest, kte­ré se mi jako pro­fe­si­o­nál­ní­mu aiki­dis­to­vi dosta­lo, je, že jsem potkal tolik výbor­ných lidí. To samo­zřej­mě nějak sou­vi­sí se silou aiki­dó. Dělal jsem džúdó, dělal jsem kara­te, dělal jsem kjúdó. Dělal jsem iai­dó, a tak dál. Ale nikdy jsem nepo­tkal tolik výbor­ných lidí jako v komu­ni­tě kolem aiki­dó. A jsem na to vel­mi hrdý. Ta lid­ská kva­li­ta je vlast­ně ochra­na, vel­ká část té ochra­ny, víte. Můj záměr je tedy udr­žet tuto kva­li­tu a posky­to­vat tak při­ro­ze­nou ochra­nu pro křeh­ké, cit­li­vé, vzne­še­né umě­ní aiki­dó.

Děku­ji vám, sen­sei.

Pro Aiki­do Pra­ha Vino­hra­dy pře­lo­žil Adam Nohejl.

1 Pozn. pře­kl.: 初心 (čte se: šošin) je poměr­ně běž­né japon­ské slo­vo (sino­ja­pon­ská slo­že­ni­na) sklá­da­jí­cí se ze zna­ku pro začá­tek, popr­vé a srd­ce, mysl. V původ­ním význa­mu zna­me­ná „začá­teč­nic­tví“ s význa­mo­vým odstí­nem počá­teč­ní­ho odhod­lá­ním a zví­da­vos­tí začá­teč­ní­ků. Pojem šošin je v Japon­sku svá­za­ný také se vstu­pem do zeno­vé­ho budd­his­mu, kde je mysl novi­ce jakousi para­le­lou (zrca­dlem) prázd­né mys­li, kte­ré se zeno­vý budd­his­mus sna­ží dosáh­nout. Čas­to se v sou­vis­los­ti s tra­dič­ní­mi umě­ní­mi nebo jakou­ko­li celo­ži­vot­ní ces­tou říká: „Nesmíš zapo­me­nout šošin.“ Jed­ná se vlast­ně o cita­ci z díla 花鏡 (Kakjó, „zrca­dlo kvě­tu“, tj. zrca­dlo krá­sy, 1. pol. 15. sto­le­tí) japon­ské­ho dra­ma­ti­ka a teo­re­ti­ka diva­dla  Zea­mi­ho: 初心忘るべからず (šošin wasu­ru­be­ka­ra­zu).