Rozhovor se zakladatelem aikidó

Pra­vé bu […] je ces­ta k abso­lut­ní­mu sebez­do­ko­na­le­ní, kte­rou se zba­ví­me pro­tiv­ní­ka jako takového.

— Mori­hei Uešiba

Pře­lo­žil Adam Nohejl v roce 2019 z japon­ské­ho ori­gi­ná­lu v kni­ze Aiki­dó sepsa­né Kiš­šó­ma­ru Ueši­bou (1964), teh­dej­ším dódžó­čó, pod super­vi­zí Mori­he­ie Ueši­by, zakla­da­te­le a teh­dej­ší­ho dóšu, popr­vé vyda­né v roce 1957 nakla­da­tel­stvím Kówadó v Tokiu. Text na Ada­mo­vě webu dopl­ně­ný foto­gra­fie­mi a PDF ver­zí ke stažení.

Hra­na­té závor­ky a poznám­ky pod čarou jsou poznám­ky pře­kla­da­te­le. Text není nijak zkrá­ce­ný nebo upra­ve­ný s výjim­kou roz­dě­le­ní na osm čás­tí a dopl­ně­ní o foto­gra­fie. Tři teč­ky (…) pou­ží­vám tam, kde jsou v ori­gi­ná­le. Kur­zí­va zna­čí japon­ské výra­zy uve­de­né v čes­ké tran­skrip­ci mimo vlast­ních jmen. Tran­skrip­ci pou­ží­vám důsled­ně, zacho­vá­vám tedy dlou­hé samohlás­ky (např. džúdó, Dži­goró Kanó). Jmé­na osob uvá­dím v u nás běž­ném pořa­dí jmé­no-pří­jme­ní (niko­li v původ­ním japon­ském pořa­dí). V poznám­kách o zakla­da­te­li aiki­dó, mlu­vím také jako o Ósen­se­i­o­vi („Vel­kém učiteli“).

Jeden roz­ho­vor s dóšu

1. Aiki­dó je budó lásky
Text toho­to roz­ho­vo­ru je výbě­rem ze série, kte­rá vychá­ze­la deset dní v jed­něch tokij­ských novi­nách. Text pře­tis­ku­je­me s las­ka­vým svo­le­ním vyda­va­te­le novin.

Oso­by účast­ní­cí se rozhovoru:

dóšu Mori­hei Ueši­ba [níže Ueši­ba],

dódžó­čó Kiš­šó­ma­ru Ueši­ba [níže K. Ueši­ba]

a dále dva redak­to­ři novin [níže A a B, jed­nou se obje­vu­je i tře­tí, C].

A: Když jsem stu­do­val, tak nám před­ná­še­jí­cí filo­so­fie uká­zal por­trét jed­no­ho dáv­né­ho filo­so­fa – a vy jako bys­te mu z oka vypadl!

Ueši­ba: Sku­teč­ně? Mož­ná jsem se sku­teč­ně měl věno­vat filo­so­fii. Čas­to totiž roz­ví­jím dušev­ní strán­ku, dokon­ce více než tělesnou…

A: Co je prav­dy na tom, že aiki­dó je jiné než kara­te nebo džúdó?

Ueši­ba: Aiki­dó je něco úpl­ně jiné­ho, než si běž­ní lidé před­sta­vu­jí pod pojmem budó [bojo­vé umění].

B: A co je tedy aikidó?

Ueši­ba: Já bych řekl, že je to pra­vé budó. Je to totiž budó, kte­ré vze­šlo z vesmír­né prav­dy. Ten­to vesmír sestá­vá z dílů jedi­né věci, je celý v sou­la­du jako jed­na rodi­na a vyja­dřu­je tedy vrchol míru. Aiki­dó, kte­ré vychá­zí z per­spek­ti­vy tako­vé­ho vesmí­ru, pak nut­ně musí být výhrad­ně budó ai [lás­ky]. Nemů­že to být bu [boj, obec­něj­ší pojem než budó, bojo­vé umě­ní] nási­lí. Aiki­dó je tedy vtě­le­ním Stvo­ři­te­le veškerenstva…jinými slo­vy je jako vzne­še­ný veli­kán. Pro­to, jsou pro aiki­dó mís­tem šugjó [posvát­né pra­xe] nebe­sa a země, a dušev­ním sta­vem aiki­dó je pokoj­né, klid­né odmít­nu­tí nási­lí; dá se říct, že je to nej­vyš­ší umě­ní, kte­ré si kla­de za cíl zušlech­tit dokon­ce i nási­lí. A to je pod­le mě pra­vý duch japon­ské­ho budó. Pro­to­že tato země nám byla dána a naším údě­lem je budo­vat pozem­ský ráj, tak něja­ké vál­če­ní je napros­to nesmyslné.

A: Je to tedy úpl­ně něco jiné­ho než budó v minu­los­ti, že?

Ueši­ba: Ano, napros­to něco jiné­ho. Když se ohléd­ne­me za budó do minu­los­ti, uvi­dí­me, že bylo pou­ží­vá­no k nanej­výš poli­to­vá­ní­hod­ným věcem. Obzvlášť v obdo­bí vál­čí­cích kní­žec­tví se pou­ží­va­lo jako nástroj bojů vede­ných pro­spě­chář­stvím a cham­ti­vos­tí kní­žat dai­mjó, to bylo šíle­né. I já jsem po vál­ce veli­ce lito­val toho, že jsem učil vojá­ky bu pro zra­ňo­vá­ní a zabí­je­ní lidí. To bylo před sed­mi lety, kdy jsem ovlá­dl pra­vou ces­tu aiki, a řekl jsem si „Tak dob­ře, vybu­duj­me pomo­cí toho­to aiki pozem­ský ráj!“ To pro­to, že zatím­co nebe­sa i země postou­pi­ly do sta­vu doko­na­los­ti, lid­stvo, a Japon­ci zvlášť, se zma­te­ně potá­cí. Pomys­lel jsem si: „To musí­me napra­vit nejdří­ve. O tohle usi­lo­vat, to je ces­ta pro celé lid­stvo,“ a pocho­pil jsem, že pra­vé bu aiki­dó je ai [lás­ka], har­mo­nie. Bu aiki­dó je tedy výra­zem ai, a pro­to­že jsem stu­do­val ve služ­bě vlas­ti, jeho duchem musí být roz­hod­ně ai a wa [har­mo­nie; záro­veň ozna­če­ní japon­ské kultury].

Nicmé­ně, pro­to­že aiki­dó, to jsou prin­ci­py pří­ro­dy, nebes a země, jiný­mi slo­vy, je to pra­vé budó zro­ze­né ze všech pří­rod­ních jevů vesmí­ru, může­me říct, že je to budó, kte­ré za všech okol­nos­tí vítězí.

2. V aiki­dó není partner

B: Co je tedy teo­re­tic­ky vza­to aikidó…vy běž­ně jen tak hází­te s vel­ký­mi chla­py, zve­dá­te mno­ha­setki­lo­vé věci, jako by to bylo nic – to je něco mystického…takhle nějak si člo­věk před­sta­vu­je tře­ba nindžucu.

Ueši­ba: Ne, to asi jen vypa­dá mystic­ky. Aiki vyu­ží­vá sílu part­ne­ra v plném roz­sa­hu. Čím sil­něj­ší je tedy part­ner, tím snaz­ší to mám já.

B: Tak v tom pří­pa­dě se pou­ží­vá aiki i v džúdó. Říká se: když part­ner táh­ne, zatlač, když tla­čí, zatáh­ni…, takhle se part­ner vyve­de z rov­no­váhy a pou­ži­je se technika.

Ueši­ba: V aiki­dó se v žád­ném pří­pa­dě neú­to­čí. Jestli­že někdo úto­čí, tak to zna­me­ná, že jeho duch už pro­hrál. Pod­le prin­ci­pu napros­té­ho neod­po­ro­vá­ní nikdy nejde­me pro­ti part­ne­ro­vi. Pro­to v aiki­dó není part­ner. Masaka­cu, aga­cu [pojmy jsou roze­bí­rá­ny dále v roz­ho­vo­ru], pod­le nebes­kém údě­lu vítě­zí nade vším – pro­to má aiki­dó abso­lut­ní sílu.

A: Tak to je tedy go no sen [časo­vá­ní, ve kte­rém se čeká na akci protivníka].

Ueši­ba: Nesmy­sl. To nemá co dělat ani se sen sen no sen ani s go no sen. Dej­me tomu, že part­ner je sil­ný: tak se zba­vím poci­tu, že ho chci pře­moct, a doko­na­le ho přemohu…je to tedy tako­vý stav, že vítě­zím v kaž­dém oka­mži­ku. Jest­li zví­tě­zí­me nad part­ne­rem, nebo jest­li nás part­ner pora­zí – nic tako­vé­ho není. Pro­to v aiki­dó nikdy žád­ný part­ner není, a i kdy­by byl, je to naše sou­část, pohy­bu­je­me s ním, jak je libo.1

B: A kolik máte technik?

Ueši­ba: Základ­ních jsou asi tři tisí­ce, ale pro­to­že kaž­dá z nich se dá ješ­tě roz­dě­lit na šest­náct, tak jich cel­kem bude snad desít­ky tisíc. Ze zdro­je, kte­rý máme, může­me totiž pod­le okol­nos­tí vytvo­řit cokoli.

3. Šel jsem hle­dat pra­vé budó

A: Od koli­ka let se věnu­je­te šugjó [stu­diu, aske­tic­ké pra­xi] budó?

Ueši­ba: Od čtr­nác­ti nebo pat­nác­ti [pod­le západ­ní­ho počí­tá­ní tedy zhru­ba od dva­nác­ti nebo tři­nác­ti]. Nejdří­ve jsem se učil ten­džin šin’jó rjú džúdžu­cu od Tokusa­buróa Toza­wy, pak kitó rjú, jagjú rjú, sósei rjú, šin­kage rjú a dal­ší for­my džúdžu­cu2, ale stá­le jsem si říkal, že pra­vé budó by moh­lo být ješ­tě někde jin­de, tak­že jsem zkou­šel i hózó­in rjú sódžu­cu [umě­ní boje s kopím] nebo ken­dó, ale nic z toho mě neu­spo­ko­ji­lo, pro­to­že všech­ny tyto ško­ly bez roz­dí­lu jsou zalo­že­né na vítěz­ství či pro­hře v sou­bo­ji. Od toho­to bodu moje šugjó [aske­tic­ká pra­xe] spo­čí­va­lo v tom, že jsem ces­to­val po Japon­sku a dál hle­dal ces­tu. Ale k niče­mu to nevedlo.

A: Tak­že jste šel do svě­ta na zku­še­nou, jako kdy­si cho­dí­va­li mla­dí samurajové?

Ueši­ba: Šel jsem hle­dat pra­vé budó. Dělal jsem to tak, že i když jsem šel do jiné­ho dódžó, tak jsem nevy­zý­val taměj­ší­ho uči­te­le. Víte, když někdo vede dódžó, má pří­liš jiných sta­ros­tí. Tako­vý člo­věk nemů­že pořád­ně uká­zat, co v něm sku­teč­ně je. Tak­že jsem se cho­val nanej­výš zdvo­ři­le a učil se od nich, a když jsem náho­dou zví­tě­zil, zdvo­ři­le jsem podě­ko­val a vrá­til jsem se domů.

B: To zna­me­ná, že zpo­čát­ku jste se neu­čil aikidó?

Ueši­ba: Neří­kal jsem tomu aiki­dó. Učil jsem se všech­na budó.

B: A s aiki­dó jste začal kdy asi tak…?

Ueši­ba: Jak jsem prá­vě řekl, hle­dal jsem pra­vé budó, puto­val jsem po všech kou­tech, ale kolem tři­ce­ti [v roce 1912, dle naše­ho počí­tá­ní ve věku 28 let] jsem se pře­su­nul na Hok­kai­dó, a když jsem při­šel do Enga­ru v Kita­mi, přespá­val jsem v rjo­ka­nu Hisa­da. Teh­dy jsem se sezná­mil se Sóka­ku­em Take­dou, uči­te­lem dai­tó rjú z Aizu [Take­do­va rod­né­ho kra­je v pre­fek­tu­ře Fuku­ši­ma], bylo to asi tři­cet dní, a když jsem se od něj učil, moc tomu nero­zu­mím, ale bylo to jako něja­ký spi­ri­tu­ál­ní záži­tek. Pak jsme ho pozva­li a spo­lu s pat­nác­ti, šest­nác­ti zaměst­nan­ci a žáky jsme k němu vstou­pi­li do uče­ní a pát­ra­li po esen­ci budó, jako by na tom závi­se­lo vše.

B: Tak­že když jste se učil dai­tó rjú od Sóka­kua Take­dy, při­šlo vaše pro­bu­ze­ní a objev aikidó?

Ueši­ba: Ne, řek­ně­me spíš, že díky Take­do­vi se mi ote­vře­ly oči pro budó.

B: Zna­me­ná to tedy, že k obje­vu aiki­dó byl tře­ba ješ­tě něja­ký zvlášt­ní impuls?

Ueši­ba: Ano, tak. V roce 1918 na tom byl otec vel­mi špat­ně, tak­že jsem se musel s Take­dou roz­lou­čit a vrá­tit se za rodi­či. Sly­šel jsem teh­dy, že když půjdu do Ajabe v Kjó­tu, kde půso­bí Ómo­to kjó, a pro­ve­du mod­lit­bu, tak se uzdra­ví… Tak jsem se sešel s Oni­sa­buró­em Degu­čim [zakla­da­te­lem a vůd­cem Ómo­to kjó, jed­no­ho z japon­ských tzv. nových nábo­žen­ství]. No, a když se za něj pomod­lil a já se vrá­til k rodi­čům, tak otec už byl po smr­ti. I když jsme se s Degu­čim vidě­li jen jed­nou, bylo to osu­do­vé setká­ní a nako­nec jsem se s celou rodi­nou pře­stě­ho­val do Ajabe. A tam jsem byl do sklon­ku obdo­bí Taišó [trva­lo 1912–1926].

Tak­že to mi nej­spíš bylo něja­kých čty­ři­cet.3 Jed­no­ho dne, když jsem si u stud­ny utí­ral pot, tak najed­nou z nebe začal padat nespo­čet osl­ni­vých zla­tých paprs­ků, a jakmi­le mě úpl­ně oba­li­ly, tak se moje tělo najed­nou zvět­ši­lo, zvět­ši­lo se tak, že zapl­ňo­va­lo celý vesmír. A jak jsem byl z toho vše­ho ohro­me­ný, tak jsem náh­le dosá­hl pro­bu­ze­ní. Uvě­do­mil jsem si: „Nemá smy­sl mys­let si, že zví­tě­zím. Budó musí být kamae [postoj, střeh] lás­ky. Musím žít v lás­ce.“ Toto je aiki­dó, to je sta­ré sei­gan no kamae [střeh, při kte­rém špič­ka meče míří na oči pro­tiv­ní­ka].4 Když mi to došlo, cítil jsem nevím proč vděk a zača­ly mi téct slzy – nemohl jsem si pomoct.

B: To se vlast­ně říká, že být jen sil­ný, je v budó k niče­mu. Ode­dáv­na se také říká ken zen ičči [„jed­no­ta meče a zenu“, slo­va zeno­vé­ho mis­tra Taku­a­na, 17. stol.]. Je tře­ba pro­zřít, že esen­ce budó je prázd­no­ta, tam už nee­xis­tu­je „správ­né“, ani „špat­né“.

Ueši­ba: Jak jsem říkal dří­ve, je to ces­ta masaka­cu a ces­ta aga­cu [pojmy roze­bí­rá­né dále v rozhovoru].

4. Man­džus­ká epizoda

B: Říká se, že jste se jed­nou stál ve vel­kých nepo­ko­jích pro­ti asi sto pade­sá­ti dělníkům.

Ueši­ba: Aha, že by to byla tahle zále­ži­tost? Co si já vzpomínám…bylo to v roce 1924, kdy Degu­či ode­šel do Vnitř­ní­ho Mon­gol­ska, aby v sou­la­du s teh­dej­ší národ­ní poli­ti­kou napl­ňo­val plá­ny na ovlád­nu­tí výcho­do­asij­ské sfé­ry. Dokon­ce tam byla i žádost od armá­dy, tak teh­dy jsem s ním šel i já.5 Potom jsme ces­to­va­li pěš­ky po Man­džusku a Vnitř­ním Mon­gol­sku, a když jsme se dosta­li do zóny Vnitř­ní­ho Mon­gol­ska, střet­li jsme se s lou­pež­ní­ky na koních, byla to divo­ká pře­střel­ka, i já jsem opě­to­val střel­bu Mause­rem, ale nako­nec jsme vnik­li pří­mo mezi lou­pež­ní­ky, pěk­ně mezi nimi zařá­di­li, roz­práši­li je a unik­li jsme nebezpečí.

A: Sly­šel jsem, že máte k Man­džusku pev­né vaz­by, pobý­val jste tam dlouho?

Ueši­ba: Od té doby do Man­džuska hod­ně čas­to jez­dím. Dělal jsem porad­ce pro budó Šinbu­de­nu6, a pro Uni­ver­zi­tu Ken­ko­ku od začát­ku samo­zřej­mě také jako porad­ce pro budó, tak­že jsem tam byl vel­mi čas­to zvaný.

B: Spi­so­va­tel Hino Aši­hei v nove­le Ódža no za, kte­rá vyšla v časo­pi­se Šósecu šin­čó, popi­su­je mlá­dí zápas­ní­ka sumó Tenrjú Saburóa a píše o tajem­ství mystic­ké­ho bojo­vé­ho umě­ní aiki­dó. Tam se mlu­ví o vás?

Ueši­ba: Ano, mluví.

B: To zna­me­ná, že se zápas­ní­kem Tenrj­ú­em zná­te už dávno?

Ueši­ba: Ano, dochá­zel ke mně domů asi tři měsíce.

B: To bylo také Man­džusku, že?

Ueši­ba: Ano, v Man­džusku. Potka­li jsme se na něja­kém večír­ku po ofi­ci­ál­ních osla­vách desá­té­ho výro­čí zalo­že­ní stá­tu Man­džuska [tedy japon­ské­ho lout­ko­vé­ho reži­mu usta­no­ve­né­ho v Man­džusku v roce 1932]. Stál tam tako­vý pohled­ný muž. A všich­ni na mě uka­zo­va­li a říka­li mu:

„Tenhle uči­tel má obrov­skou sílu. Co s ním něco zkusit?“

„Kdo to je?“ zeptal jsem se člo­vě­ka, kte­rý byl ved­le mě, a on mi ho takhle představil:

„To je ten Tenrjú, co vedl vystu­po­vá­ní zápas­ní­ků z Aso­ci­a­ce japon­ské­ho sumó.“

A nako­nec došlo i na pomě­řo­vá­ní síly.

„Já sedím, tak zatlač, Tenrjú. Nemu­síš z toho dělat žád­né divadlo.“

Zatla­čil na mě, ale pro­to­že v mém taj­ném recep­tu na sílu je aiki, nehnul jsem ani brvou. A zdá­lo se, že to vyved­lo z míry i slav­né­ho Tenrj­úa, tak­že ke mně potom vstou­pil do uče­ní aiki­dó. Byl to fakt výbor­nej chlap.

5. Zas tak sil­ný nejsem

A: Vy jste měl co do čině­ní i s námoř­nic­tvem, že?

Ueši­ba: S námoř­nic­tvem jsem spo­lu­pra­co­val dlou­ho. Od roku 1927 nebo 1928 jsem byl asi deset let vyu­ču­jí­cím na čás­teč­ný úva­zek na vyso­ké ško­le námoř­nic­tva [ofi­ci­ál­ní název Kai­gun hei­gak­kó, bývá pře­klá­dá­no jako Japon­ská císař­ská námoř­ní aka­de­mie, nešlo o univerzitu].

B: Vyu­ču­jí­cí na vyso­ké ško­le námoř­nic­tva – to zna­me­ná, že jste učil vojáky?

Ueši­ba: Jis­tě, vojá­ky jsem učil hod­ně. V roce 1927 nebo 1928 jsem začal na té vyso­ké ško­le, a v roce 1932 nebo 1933 jsem byl zod­po­věd­ný za semi­nář budó na tojam­ské aka­de­mii a od roku 1941 nebo 1942 jsem na aka­de­mii vojen­ské poli­cie vyu­čo­val aiki. A na vyso­kou ško­lu pozem­ních sil mě pozva­li udě­lat ukáz­ku, když tam byl ředi­te­lem gene­rál Toši­na­ri Mae­da, kte­rý poz­dě­ji zemřel v boji na Bor­neu.7

B: Učit pro armá­du musí být doce­la drs­né, to urči­tě máte, co vyprá­vět, že?

Ueši­ba: Jed­nou mě dokon­ce obklíčili.

B: Tako­vá drzost…

Ueši­ba: Ne, to ne. Bylo to jen tako­vé porov­ná­vá­ní sil. Sta­lo se to, když jsem u vojen­ské poli­cie začal učit aiki, a jed­nou večer jsem se pro­chá­zel po cvi­čiš­ti. Najed­nou jsem kolem sebe cítil něco div­né­ho. To musí něco být… pomys­lel jsem si, a v tom se z růz­ných křo­ví a dolí­ků vyno­ři­la spous­ta vojá­ků, obe­stou­pi­li mě kolem doko­la a zača­li na mě úto­čit dře­vě­ný­mi meči a dře­vě­ný­mi puš­ka­mi [cvič­ný­mi puš­ka­mi s bajo­ne­tem pro džúken­dó]. Na tako­vé věci já jsem ale zvyk­lý, bylo mi to úpl­ně fuk. Jak se hrnu­li, tak jsem jen lehoun­ce měnil pozi­ci těla, a oni když bod­li, tak pře­pad­li a sva­li­li se na zem. Až byli všich­ni vyčerpaní.

Ale svět je stej­ně zvlášt­ní. Jed­no­ho z nich jsem zrov­na nedáv­no potkal. Dělám porad­ce pro ken’júkai8 v pre­fek­tu­ře Wakajama.

Když jsem u nich byl, jeden muž mě poznal pod­le tvá­ře, už z dál­ky se usmí­val a šel ke mně. Během roz­ho­vo­ru se uká­za­lo, že to byl jeden z té sku­pin­ky. Škrá­bal se na hla­vě a poví­dal: „Vel­mi se omlou­vám, za to co jsme teh­dy pro­ved­li. Říka­li jsme si, jest­li­pak ten nový uči­tel aiki je oprav­du tak sil­ný…, no a tak jsme vás v asi tři­ce­ti lidech obklí­či­li. Všich­ni jsme si dost věři­li, ale uká­za­lo se, že ani tako­váh­le par­ta pro­ti vám nemě­la šan­ci. Byli jsme z toho úpl­ně vedle.“

C: A co ta his­tor­ka z tojam­ské akademie?

Ueši­ba: Porov­ná­vá­ní sil…? To bylo asi ješ­tě před tím obklí­če­ním u vojen­ské poli­cie… Při­šla za mnou sku­pin­ka kapi­tá­nů, co tam uči­li, a prý co, kdy­bychom zjis­ti­li, kdo je sil­něj­ší. Ti vám byli tak namyš­le­ní – samé „já jsem zve­dl tohle“ a „já zlo­mil takhle sil­ný kůl“. A pak, ať já před­ve­du, jakou mám sílu.

Řekl jsem „Já zas tak sil­ný nejsem. Ale tako­vé jako vy bych sho­dil i malíč­kem. Dělám to nerad, ale pojď­me tedy,“ a natá­hl jsem pra­vou paži a dal uka­zo­vá­ček na kraj sto­lu. „Tak, vlez­te mi na paži. Klid­ně se na ni polož­te břichem.“

Polo­ži­li se na ni prv­ní, dru­hý, a když při­šel tře­tí, všich­ni už kuli­li oči, ale nako­nec se jich na sebe nasklá­da­lo šest. Jed­no­mu, co stál ved­le, jsem řekl „Při­nes mi vodu,“ a když mi nalil do skle­nič­ky a já se vol­nou levou rukou napil, tak oněmě­lí zíra­li jeden na druhého.

6. Síla a kruh

B: I když ale odhléd­ne­me od aiki­da, tak máte doce­la vel­kou sílu, ne?

Ueši­ba: Moc vel­kou ne.

K. Ueši­ba: Sílu urči­tě má. Je ovšem nut­no dodat, že to není jeho vlast­ní síla, ale síla ener­gie aiki. Když se dří­ve účast­nil osidlo­vá­ní9, sta­lo se, že asi sedm nebo osm děl­ní­ků nemoh­lo pořád­ně zved­nout obrov­ský pařez. Otec je chví­li sle­do­val, pak jim řekl, ať uhnou, a šup, měl pařez na zádech a za chví­li už byl pře­ne­se­ný. Nepři­pa­dá vůbec v úva­hu, že by něco tako­vé­ho šlo zvlád­nout běž­nou silou. Co se síly týče, je zají­ma­vý i ten pří­běh s Mihamanadem.

B: Mys­lí­te Miha­ma­na­du z Taka­so­go beja [stá­je (zápas­ní­ků sumó) Takasogo]?

Ueši­ba: Ano, toho. Pochá­zí z Kišú [sta­ré japon­ská pro­vin­cie, z vět­ší čás­ti odpo­ví­da­jí­cí moder­ní pre­fek­tu­ře Waka­ja­ma]. V době, kdy jsem býval na před­měs­tí Šin­gú ve Waka­ja­mě, zápa­sil v sumó na vyso­ké úrov­ni a pak se vrá­til domů. To byl taky obrov­ský silák. Ten dokon­ce une­sl tři svá­za­né kolej­ni­ce, kte­ré váži­ly kaž­dá přes tři met­rá­ky, tak­že cel­kem přes devět met­rá­ků. Když jsem se dosle­chl, že tenhle Miha­ma­na­da byd­lí blíz­ko, pozval jsem ho, ať při­jde. Poví­da­li jsme si o všem mož­ném, a pak navrhl:

„Sly­šel jsem, že i vy máte obrov­skou sílu, neza­sou­tě­ží­me si trochu?“

„Tak to zkus­me. Poku­sím se tě zne­hyb­nit jed­ním uka­zo­vá­kem,“ řekl jsem, a jak jsme sedě­li, tak jsem Miha­ma­na­du nechal, ať na mě zatla­čí. Chlap, co zved­ne devět met­rá­ků na mě tla­čil, až funěl, ale ani to se mnou neh­lo. A jak napí­nal všech­ny síly, tak najed­nou vyle­těl dopře­du. Když jsem ho při­tis­kl na zem uka­zo­vá­kem, nemohl se vůbec pohnout. Bylo to jako když dospě­lý při­dr­žu­je na zemi nemluv­ně. Navr­hl jsem mu, že to zku­sí­me ješ­tě jed­nou, a nechal jsem ho ten­to­krát ať mi zatla­čí na hla­vu. Ale samo­zřej­mě jsem se zase ani nehnul. Tak jsem pře­ho­dil nohy dopře­du, těžiš­tě dal do boků a nechal na sebe tla­čit se zved­nu­tý­ma noha­ma, ale ani to mu nepoh­lo. Udě­la­lo to na něj tako­vý dojem, že začal stu­do­vat aikidó.

A: Když něko­ho zne­hyb­ní­te jen jed­ním prs­tem, tak to jis­tě musí být přes kjú­šo [vitál­ní bod], že?

Ueši­ba: Ve zkrat­ce jde o to, že opíšu kruh se stře­dem v tom člo­vě­ku. Vnitřek toho kru­hu je v dosa­hu síly toho člo­vě­ka. Ať už je jak­ko­li sil­ný, tak mimo kruh se jeho síla nedo­sta­ne. Tam je bez­moc­ný. Když tedy part­ne­ra dosta­ne­me mimo ten kruh a při­dr­ží­me, tak ho může­me držet uka­zo­váč­kem nebo klid­ně i malíč­kem. Už v té chví­li je totiž bezmocný.

B: Jde tedy vlast­ně o mecha­ni­ku. I v džúdó, když chce­te něko­ho hodit nebo zne­hyb­nit, hle­dá­te tako­vou­hle pozi­ci. Jen pro to, abychom do té pozi­ce part­ne­ra doved­li, potře­bu­je­me růz­né manévry.

A: Vaše žena je z Waka­ja­my, že?

Ueši­ba: Ano. Ve Waka­ja­mě měla pří­jme­ní Take­da.10

A: Když už mlu­ví­me o pří­jme­ní Take­da, to je jmé­no rodu s hlu­bo­kým napo­je­ním na budó, že?

Ueši­ba: Dá se to tak říct. Lidé z mého rodu byli zase po gene­ra­ce císař­ští loa­ja­lis­té.11 A to neby­la žád­ná malá věc. Prý tomu obě­to­va­li jmě­ní a neu­stá­le pro­to někam jezdili.

B: Vy jste byl také odmla­da neu­stá­le někde na cestách. Vaše žena to urči­tě nemě­la leh­ké, že?

Ueši­ba: Neby­lo to tak pořád, ale byl jsem zane­prázd­ně­ný. Neměl jsem vol­ný čas, kte­rý bych trá­vil doma.

K. Ueši­ba: Otco­vi rodi­če byli dob­ře zabez­pe­če­ní, tak­že otec se mohl plně věno­vat i šugjó [uče­ní, aske­tic­ké pra­xi] budó. A navíc, ohled­ně peněz si nikdy moc nedě­lal hla­vu. Sta­lo se tře­ba tohle. … V Tokiu se usa­dil kolem roku 1926, bylo to asi podru­hé, co tam byl. Nejdřív při­šel on sám, rodi­na opus­ti­la Tana­be až roku 1927. Usa­di­li jsme se v Saru mači v tokij­ské čtvr­ti Šiba širo­ka­ne. Ten pro­ná­jem jsme zís­ka­li díky syno­vi admi­rá­la Gonbe­ie Jama­mo­ta, Kijo­ši­mu. Na ven­ko­vě jsme stá­le měli spous­tu polí, lesů a dal­ších nemo­vi­tos­tí, ale měli jsme tak málo hoto­vos­ti, že jsme muse­li žít na dluh. I přes­to otce ani nena­padlo, že by pozem­ky nebo pole pro­dal. A když stu­den­ti při­chá­ze­li s měsíč­ní­mi nebo vstup­ní­mi plat­ba­mi, řekl jim „Nic tako­vé­ho nepo­tře­bu­ju!“ a vra­zil jim je zpát­ky se slo­vy „Daruj­te to bož­stvům“, v žád­ném pří­pa­dě si nebral pení­ze pří­mo. Když potře­bo­val pení­ze, tak si je bral z kami­da­ny [domá­cí­ho šin­to­is­tic­ké­ho oltá­ří­ku] a děko­val za ně bohům.12 Nikdy ho ani nena­padlo, že by mohl mít pení­ze z budó. Cvi­či­li jsme teh­dy v bili­á­ro­vém sále rezi­den­ce prin­ce Šima­zu a při­chá­ze­lo k nám cvi­čit mno­ho důstoj­ní­ků, napří­klad admi­rál Isa­mu Take­ši­ta, šlech­ti­ců, teh­dej­ších vyso­kých úřed­ní­ků. Teh­dy jsme tomu říka­li aiki džúdžu­cu, Ueši­ba rjú aiki­džu­cu a podobně.

7. Jak se cvi­čí aikidó

B: V koli­ka letech je zhru­ba dob­ré se začít s pra­xí (šugjó) aikidó?

K. Ueši­ba: Od sed­mi nebo osmi let už toho člo­věk zvlád­ne dost, ale sku­teč­né šugjó by mělo začít ide­ál­ně až tak od pat­nác­ti, šest­nác­ti let. I po fyzic­ké strán­ce je už v tom věku solid­něj­ší stav­ba těla a kos­ti už jsou tro­chu pev­něj­ší, navíc pro aiki­dó, a samo­zřej­mě i pro jiná budó, je vel­mi důle­ži­tá psy­chic­ká strán­ka. Ide­ál­ní tedy je, když už člo­věk má základ­ní vědo­mos­ti a nějak utvo­ře­ný pohled na budó a svět vůbec.

B: Aiki­dó se liší napří­klad od džúdó tím, že je v něm vel­mi málo chy­tá­ní a pře­ta­ho­vá­ní se s part­ne­rem. Tím pádem nevy­ža­du­je tolik síly. Navíc necí­lí na sou­boj jeden na jed­no­ho, ale může pra­co­vat s mno­ha part­ne­ry. Jako budó je tedy úpl­ně ide­ál­ní, ale záro­veň to zna­me­ná, že je to ide­ál­ní nástroj pro rvač­ky. Nepři­chá­zí se k vám učit i růz­ní špat­ní lidé?

K. Ueši­ba: Samo­zřej­mě, hlá­sí se. Ale když někdo začne s myš­len­kou, že by to pak pou­žil ve rvač­ce, tak se mož­ná při­hlá­sí, ale poz­dě­ji pře­sta­ne cho­dit. Budó totiž nefun­gu­je jako, když si jde­te zatan­co­vat nebo na film… Pokud nebu­de­te cvi­čit neu­stá­le, i v deš­ti, i ve sně­hu, den­ně – stej­ně jako cho­dí­te kaž­dý den spát a vstá­vá­te, tak se nebu­de­te posou­vat. Zvlášť aiki­dó je něco jako duchov­ní aske­tic­ká pra­xe, tak­že kdy­by ho někdo chtěl pou­žít pro něja­kou hloupou rvač­ku, tak si aiki­dó v prvé řadě nikdy neo­svo­jí. A nao­pak kdy­by si něja­ký násil­ník osvo­jil aiki­dó, tak by ho ty násil­né sklo­ny opustily.

B: To tedy zna­me­ná, že když při­jde něja­ký špat­ný člo­věk, tak se neu­stá­lým zušlech­ťo­vá­ním napraví.

Ueši­ba: Aiki­dó není „bu nási­lí“, je to „budó lás­ky“, není to tak, že já pou­ží­vám nási­lí na něko­ho, ale že násil­né­ho part­ne­ra při­ve­du do pokoj­né­ho sta­vu. Už to pak nemů­že být špat­ný člověk.

B: Není to tedy potla­če­ní nási­lí nási­lím, ale pře­mě­na nási­lí v lásku.

A: Když se k vám někdo při­hlá­sí, tak se nejdřív učí zákla­dy, v pří­pa­dě džúdó by to bylo uke­mi [při­je­tí tech­nik, tedy pře­de­vším tech­ni­ka pádů]…

K. Ueši­ba: Nejdří­ve kara­da no saba­ki [tj. tai­sa­ba­ki, pohyb tělem (ve vzta­hu k part­ne­ro­vi, pro zacho­vá­ní dob­ré pozi­ce)], a poté ki no naga­re [proud ki].

A: Ki no naga­re znamená…?

K. Ueši­ba: V aiki­dó neu­stá­le pomo­cí pohy­bu naší vlast­ní ki svo­bod­ně a spon­tán­ně13 řídí­me part­ne­ro­vu ki, cvi­čí­me, jak part­ne­ra vtáh­nout do našich pohy­bů. Potom při­chá­zí kara­da no ten­ka­nhó (meto­da oto­ček těla), což jak název napo­ví­dá, je nácvik otá­če­ní těla. Nepo­hy­bu­je­me jen tělem, ale spo­lu s ním i s ruka­ma a noha­ma. Jde tedy o to nau­čit se sjed­no­tit celé tělo a pruž­ně, měk­ce s ním pohybovat.

B: Při cvi­če­ní aiki [sic] je vidět, že padá­te napros­to při­ro­ze­ně, jako kdy­bys­te se jen tak kutá­le­li, ale jak uke­mi trénujete?

K. Ueši­ba: Uke­mi v aiki­dó se nedě­lá v zápa­se, jako je tomu v džúdó, ale neu­stá­le si drží­me odstup, a je pro nás tedy důle­ži­té svo­bod­né, spon­tán­ní [viz pozn. 13] uke­mi. Pro­to sebou neprás­ká­me jako v džúdó, ale spí­še jako bychom se v uke­mi kutá­le­li. Je to napros­to při­ro­ze­né. Nejdří­ve tedy důklad­ně cvi­čí­me tyto čty­ři věci.

B: To zna­me­ná, že tepr­ve potom, co důklad­ně natré­nu­je­te ty čty­ři věci, tedy kara­da no saba­ki, ki no naga­re, kara­da no ten­ka­nhó a uke­mi, tak začne­te s tech­ni­ka­mi. V tech­ni­kách začí­ná­te čím?

K. Ueši­ba: Tech­ni­kou šihó nage, což je způ­sob, jak part­ne­ra pře­sek­nout ve všech smě­rech.14 Fun­gu­je to stej­ným způ­so­bem, jako se pou­ží­vá meč. Samo­zřej­mě pou­ží­vá­me i bok­ken [dře­vě­ný meč], ale jak už jsem říkal dří­ve, i pro­tiv­ní­ka sjed­no­cu­je­me se sebou a doká­že­me s ním svo­bod­ně [viz pozn. 13] pohy­bo­vat. Pro­to drží­me-li tře­ba bó [tyč] nebo boku­tó [dře­vě­ný meč], tré­nu­je­me, aby ty zbra­ně byly celé jako živé a abychom je moh­li pou­ží­vat stej­ně jako vlast­ní ruce a nohy. Pro­to, drží­me-li v aiki­dó něja­kou věc, tak oka­mži­tě pře­stá­vá být pros­tou „věcí“ a stá­vá se z ní pro­dlou­že­ní naše­ho těla… Potom násle­du­je iri­mi nage. Part­ner se nás sna­ží zasáh­nout, a my do toho vstou­pí­me, tak­že nás mine.

Během toho mohou pro­běh­nout i dvě nebo tři ata­ri. Napří­klad tady ze stra­ny při­chá­zí part­ne­ro­va pěst nebo malí­ko­vá hra­na15. Takhle ude­řím pra­vou malí­ko­vou hra­nou, vyu­ži­ji celou part­ne­ro­vu sílu, a jak ote­ví­rám tělo dole­va doza­du, obě­ma ruka­ma vedu part­ne­ro­vu pra­vou ruku ve smě­ru jeho síly, pak tu ruku ucho­pím a tím, že se úpl­ně při­ro­ze­ně oto­čím, part­ne­ro­va pra­vá ruka se sto­čí doza­du a on spad­ne… To je také ki no naga­re. Part­ner úto­čí pra­vou rukou. Když tuto ruku vede­me smě­rem, kte­rým prou­dí ki… je na to mno­ho slo­ži­tých teo­rií, ale spíš než, že by part­ner byl ve sta­vu úpl­né bez­mo­ci, tak se dá říct, že part­ne­ro­va síla pokra­ču­je smě­rem, kam ji chce­me dovést. Pro­to tedy pla­tí, že čím sil­něj­ší je part­ner, tím snaz­ší to mám já.16 Pokud bychom part­ne­ro­vě síle čeli­li pří­mo, tak bychom se sil­něj­ší­mu člo­vě­ku nikdy nemoh­li vyrovnat.

Ueši­ba: Navíc v aiki­dó v žád­ném pří­pa­dě nejde­me pro­ti part­ne­ro­vi. I když nás při­chá­zí ude­řit nebo sek­nout, je to pře­ce jen jed­na linie nebo jen jeden bod, tak­že jen sta­čí se tomu vyhnout…

K. Ueši­ba: A poté násle­du­je suwa­ri waza daiik­kjó, cvi­če­ní men, od dai­ni­kjó už jsou tech­ni­ky pák a zne­hyb­ně­ní a tak dále.17

8. Ces­ta aiki je nekonečná

B: Veli­ce důle­ži­tá je tedy psy­chic­ká strán­ka [reak­ce na to, co říkal Kiš­šó­ma­ru dří­ve, viz 7. část], ale jak dlou­ho to může trvat od doby, kdy se začne­me učit, dokud nejsme zce­la spokojení?

K. Ueši­ba: Někdo je šikov­ný a někdo ne, tak­že se nedá zevše­o­bec­ňo­vat, ale když bude­te cvi­čit kolem tří měsí­ců, tak si mož­ná pomys­lí­te „Aha!“. A také pla­tí, že když bude­te cvi­čit tři měsí­ce, tak vydr­ží­te i půl roku, a když vydr­ží­te půl roku, tak může­te pokra­čo­vat jak­ko­li dlou­ho. Netr­pě­li­ví lidé pře­sta­nou během těch tří měsíců.

B: Ten­to měsíc osm­a­dva­cá­té­ho se budou udě­lo­vat tech­nic­ké stup­ně dan, kolik drži­te­lů danu už máte?

K. Ueši­ba: Nej­vyš­ší dan je osmý, osmý dan mají čty­ři lidé, sed­mý šest lidí, a v pří­pa­dě prv­ní­ho danu by to bylo vel­mi mno­ho. To jsou samo­zřej­mě jen lidé, co byli po vál­ce v kon­tak­tu s honbu [„vede­ní“, „ústře­dí“, zde myš­le­na cen­t­rá­la orga­ni­za­ce Aikikai].

B: Jak se roz­ho­du­je o stup­ních dan?

K. Ueši­ba: Dany se udě­lu­jí na dopo­ru­če­ní vedou­cích jed­not­li­vých dódžó, a dóšu (z rodi­ny Ueši­bů) je schva­lu­je. A udě­lu­jí se v pří­pa­dě, že člo­věk v tré­nin­ku pro­ká­že, že má dosta­teč­né schopnosti.

B: Prý i v zahra­ni­čí se hod­ně lidí učí aikidó.

K. Ueši­ba: Do USA na Havaj byl vyslán Tóhei, 8. dan, a vyu­ču­je tam. V Bar­mě je vyu­ču­jí­cím na poli­cej­ní ško­le šihan Ari­to­ši Mura­ši­ge.18

Nej­ví­ce se nám daří na Hava­ji, kde pra­vi­del­ně cvi­čí asi tisíc dvě stě nebo tři sta lidí. Kdy­bychom ten počet lidí na Hava­ji srov­na­li s Toki­em, odpo­ví­da­lo by to asi sedm­de­sá­ti nebo osm­de­sá­ti tisícům.

Ve Fran­cii je pade­sát čty­ři drži­te­lů danu, a teď je v honbu dódžó [hlav­ním, ústřed­ním dódžó] jako uči deši [žák, kte­rý žije v dódžó] And­ré Nocquet, kte­rý má prv­ní dan, v džúdó má ale tře­tí dan a vyu­ču­je ho ve Fran­cii. Pan Nocquet se prý začal učit aiki­dó potom, co se zra­nil při cvi­če­ní džúdó. Říká, že začal s aiki­dó, ale neda­ři­lo se mu pro­nik­nout do jeho ducha to tak, jak si před­sta­vo­val. Dospěl tedy k tomu, že jedi­ná ces­ta, jak pocho­pit pra­vé­ho ducha aiki­dó, je jít do mís­ta jeho vzni­ku, a pro­to při­ces­to­val do Japon­ska. Panam­ský vel­vy­sla­nec, pan Mar­ti­e­nis se také účast­ní tré­nin­ků, ale japon­ské kli­ma je pro něj stu­de­né, tak­že v zimě odpo­čí­vá. A pak je tu sleč­na jmé­nem Haru Ono­da, kte­rá stu­du­je v Římě sochař­ství. Zača­la dochá­zet do dódžó, když byla stu­dent­kou Umě­lec­ké aka­de­mie19, a teď nedáv­no mi od ní při­šel dopis, kde píše, že se setka­la s Ita­lem, kte­rý dělá aiki­dó a vel­mi vře­le ji při­jal.20

A: Poví­te nám něco k inter­pre­ta­ci technik?

Ueši­ba: Dá se to shr­nout slo­vy „masaka­cu“, „aga­cu“ a „kacu­ha­jai“ [sic]21. Jak jsem již dří­ve říkal, masaka­cu zna­me­ná zví­tě­zit správ­ně. Aga­cu zna­me­ná zví­tě­zit v nám daném nebes­kém údě­lu. Kacu­ha­jai zna­me­ná odhod­lá­ní zví­tě­zit rychle.

A: Zdá se, že je to dlou­há cesta.

Ueši­ba: Ces­ta aiki je neko­neč­ná. Je mi už sedm­de­sát šest roků22 a stá­le se věnu­ji šugjó [uče­ní, aske­tic­ké pra­xi]. Ať už jde o ces­tu boje nebo ces­tu umě­ní, dosáh­nout v ní mis­trov­ství není snad­ný úkol, ale v pří­pa­dě aiki­dó je tře­ba obsáh­nout i pří­rod­ní jevy na nebe­sích a na zemi, tře­ba i tako­vé jako otá­če­ní Země, je tře­ba pocho­pit nesmír­ně vel­ký systém…je to šugjó na celý život.

B: Aiki­dó je tedy záro­veň ces­ta bu [boje] a záro­veň uče­ní kami [bohů], že? Duch aiki­dó je tedy…

Ueši­ba: Aiki­dó, to je ai [lás­ka]23, musí­te cho­vat v srd­ci vel­kou lás­ku nebes a země a las­ka­vou ochra­nu všech věcí při­jmout za svůj úděl. Napl­nit ten­to úděl je bez­po­chy­by pra­vá ces­ta bu. Pra­vé bu je zví­tě­zit nad sebou samým a zba­vit pro­tiv­ní­ka bojov­né­ho ducha… Ne, je to ces­ta k abso­lut­ní­mu sebez­do­ko­na­le­ní, kte­rou se zba­ví­me pro­tiv­ní­ka jako tako­vé­ho. Bojo­vá tech­ni­ka aiki, to je také prá­ce a dlou­há ces­ta, kte­rou si osvo­ju­je­me záko­ny nebes, až dosáh­ne­me nej­vyš­ší­ho sta­vu jed­no­ty ducha a těla.

B: Aiki je tedy ces­ta ke svě­to­vé­mu míru, že?

Ueši­ba: Nej­zaz­ším cílem je pří­mo nasto­le­ní pozem­ské­ho ráje. Celý svět musí kaž­do­pád­ně dosáh­nout har­mo­nie. Pak nebu­de tře­ba jader­ných ani vodí­ko­vých bomb, tako­vý svět bude radost­ný a pří­jem­ný k žití.

Refe­ren­ce

Kiš­šó­ma­ru Ueši­ba. Aiki­dó gihó. Kówadó, Tokio, 1962. Super­vi­ze Mori­hei Ueši­ba. Dotisk Aiki­dó gihó fuk­ko­ku­ban, Šup­pan­ge­i­džu­cuša, Tokio, 2007.

Kiš­šó­ma­ru Ueši­ba. Aiki­dó. Kówadó, Tokio, 9. vydá­ní, 1964. Super­vi­ze Mori­hei Ueši­ba. Popr­vé vydá­no 1957.

Kiš­šó­ma­ru Ueši­ba, edi­tor. Aiki šin­zui – aiki­dó kai­so, Ueši­ba Mori­hei goro­ku. Hači­man šoten, Tokio, 2002. 4. tisk, 2014.

1. Japon­ská slo­va džijú a dži­zai (zde jen dži­zai), kte­rá postup­ně sply­nu­la se západ­ní­mi pojmy (osob­ní) svo­bo­dy a libo­vů­le, původ­ně kono­to­va­la nao­pak ter­mí­ny zeno­vé­ho budd­his­mu, kte­ré se vzta­ho­va­ly oproš­tě­ní od chtě­ní. Moh­li bychom tedy pře­klá­dat moder­ně, západ­ně „pohy­bu­je se, jak se nám zama­ne“, a nebo blí­že zeno­vé­mu duchu „pohy­bu­je se zce­la spon­tán­ně“. Z hle­dis­ka zenu a aiki­dó by v tom ale neměl být žád­ný roz­díl, zkrát­ka, jak je libo.

2.První dvě stu­do­val také Dži­goró Kanó, zakla­da­tel džúdó, jagjú rjú a (jagjú) šin­kage rjú jsou ško­ly ken­džu­cu, boje s mečem.

3.Na kon­ci obdo­bí Taišó bylo Ósen­se­i­o­vi pod­le naše­ho počí­tá­ní 43 let.

4.Při roz­ho­vo­ru Ósen­sei zřej­mě repor­té­rům před­vá­děl dvě odliš­ná kamae.

5.Na tuto ces­tu šli zřej­mě na pozvá­ní para­mi­li­tant­ní ultra­na­ci­o­na­lis­tic­ké sku­pi­ny. Po zatče­ní čín­ský­mi orgá­ny a navrá­ce­ní do Japon­ska byl Degu­či uvěz­něn. (Wiki­pe­dia – Mori­hei Ueshi­ba, část Aya­be, 1920–1927)

6.Šinbuden bylo zaří­ze­ní slou­ží­cí pro pro­pa­ga­ci a výu­ku japon­ských bojo­vých umě­ní. Uni­ver­zi­ta Ken­ko­ku v Man­džusku fun­go­va­la v letech 1938–45 a stej­ně jako Šinbu­den byla nástro­jem japon­ské pro­pa­gan­dy na oku­po­va­ném úze­mí. Toto Ósen­se­i­o­vo angaž­má už bylo na roz­díl od před­cho­zí­ho ofi­ci­ál­ní. V Japon­sku nevznik­lo žád­né jas­né stig­ma spo­je­né s váleč­ným reži­mem, tím méně s mocen­ským rozpí­ná­ním Japon­ska po východ­ní Asii.

7.Ósensei pou­ží­vá zkrá­ce­né nebo jinak nepřes­né názvy škol. Ofi­ci­ál­ní japon­ské názvy jsou Toja­ma riku­gun gak­kó, Riku­gun ken­pei gak­kó, Riku­gun dai­gak­kó. Všech­ny tři jsou tedy v zása­dě váza­né k pozem­ním silám armá­dy (riku­gun), niko­li námoř­nic­tvu (kai­gun). Zvlášt­ní posta­ve­ní má ale aka­de­mie vojen­ské poli­cie. Tzv. vojen­ská poli­cie (někdy se pře­klá­dá i jako čet­nic­tvo), ken­pe­i­tai, je zná­má hlav­ně pro svou funk­ci roz­věd­ky a kon­tra­roz­věd­ky. Byla instru­men­tál­ní pro japon­ské mocen­ské rozpí­ná­ní ve východ­ní Asii, jak před vál­kou, tak během ní, i pro poli­tic­kou repre­si na úze­mí Japon­ska, což s sebou ale v Japon­sku po vál­ce nenes­lo tako­vé stig­ma, kte­ré po změ­ně reži­mu při­šlo v pří­pa­dě evrop­ských tota­lit.

8.Ken’júkai zna­me­ná „spo­lek přá­tel kenu“, při­čemž ken je zde napsá­no zna­kem vysky­tu­jí­cím se ve slo­vě pro výše zmí­ně­nou vojen­skou poli­cii. Jako zkrat­ka vojen­ské poli­cie, pří­pad­ně aka­de­mie vojen­ské poli­cie, je samot­ný znak ken poměr­ně neprav­dě­po­dob­ný, je tedy mož­né, že jde o chyb­ný znak v pře­pi­su roz­ho­vo­ru, a šlo ve sku­teč­nos­ti o „spo­lek přá­tel meče“ (také ken), jakých je po celém Japon­sku mno­ho. Ostat­ně pokud by šlo o spo­lek absol­ven­tů aka­de­mie, neby­lo by setká­ní býva­lé­ho vyu­ču­jí­cí­ho s býva­lým stu­den­tem zas tak zvlášt­ní.

9.Osidlování Hok­kai­dó se Ósen­sei účast­nil ve věku kolem 30 let, viz 3. část, tedy před naro­ze­ním Kiš­šó­ma­rua Ueši­by v roce 1921.

10.Běžně se u Ósen­se­i­o­vy ženy Hacu uvá­dí jako pří­jme­ní za svo­bod­na Itokawa/Itogawa. Tak či tak je tře­ba vzít v úva­hu, že záko­ny týka­jí­cí se moder­ních japon­ských pří­jme­ní vchá­ze­ly v plat­nost až v dět­ství Hacu a Mori­he­ie. Vět­ši­na rodin do té doby nemě­la, ale­spoň ofi­ci­ál­ně, jmé­no a něja­ké si tedy muse­la zvo­lit: někdy to dosa­vad­ní neo­fi­ci­ál­ní, někdy jmé­no míst­ní vliv­né rodi­ny, apod. Ito­ka­wa bylo sho­dou okol­nos­tí jmé­no tako­vé­ho rodu, ze kte­ré­ho pochá­ze­la také Ósen­se­i­o­va mat­ka. Take­da bylo sice mimo jiné jmé­no samu­raj­ské­ho rodu, zakla­da­te­le dai­tó rjú džúdžu­cu Sóka­kua Take­dy (od kte­ré­ho se Ósen­sei učil, viz 3. část), ale také je to dnes jed­no z nej­běž­něj­ších japon­ských pří­jme­ní.

11.Slovo kinnó, loa­ja­li­ta k císa­ři, se zpra­vi­dla vzta­hu­je ke kon­ci obdo­bí Edo (šóguná­tu Toku­ga­wa), kdy fak­tic­ky zna­me­na­lo kom­bi­na­ci patri­o­tis­mu a odpo­ru vůči šóguná­tu. I když to není jas­ně vyme­ze­ný pojem, jde v kaž­dém pří­pa­dě o poli­tic­ký názor, niko­li o něja­ký zvlášt­ní vztah k císa­ři. Po pádu šóguná­tu a restau­ra­ci Mei­dži (šlo o restau­ra­ci císař­ství) už loa­ja­lis­mus neměl význam, pro­to Ósen­sei naro­ze­ný v roce 16 obdo­bí Mei­dži, o této anga­žo­va­nos­ti své­ho rodu ví už jen z dosle­chu.

12.Tradiční for­ma pla­ce­ní v dódžó běž­ná i dnes je kom­bi­na­ce vstup­ní­ho poplat­ku a násled­ních měsíč­ních pla­teb geš­ša v hoto­vos­ti. Sys­tém, kte­rý pou­ží­val Ósen­sei, je běž­ný v budd­his­tic­kých chrá­mech, kte­ré v Japon­sku fak­tic­ky hos­po­da­ří, ale za jejich služ­by se čas­to pla­tí odlo­že­ním daru na oltář. Mezi uči­te­lem a žákem jsou pak běž­né dár­ky a pozor­nos­ti prou­dí­cí obě­ma smě­ry. Uči­tel tak může svým darem popla­tek pře­vý­šit nebo poplat­ky po čase stu­den­to­vi vrá­tit. Důle­ži­tý je vztah, poplat­ky jsou spí­še jed­ním z ritu­á­lů, kte­rým se udr­žu­je. (Osob­ní zku­še­nost a komu­ni­ka­ce.)

13.Džijú dži­zai zna­me­ná napros­tou svo­bo­du – ovšem s kono­ta­cí osvo­bo­ze­né mys­li v budd­his­tic­kém slo­va smys­lu, tj. osvo­bo­ze­né i od tou­hy ovlá­dat part­ne­ra, viz též pozn. 1.

14.Šihó nage zna­me­ná v doslov­ném pře­kla­du „čtyř­smě­ro­vý hod“. Šihó ale může zna­me­nat jak „čty­ři smě­ry“ (svě­to­vé stra­ny, vpřed a vzad, vle­vo a vpra­vo, apod.) tak „všech­ny smě­ry, všu­de“, v dru­hé čás­ti věty Kiš­šó­ma­ru vlast­ně inter­pre­tu­je název tech­ni­ky tak, že šihó zna­me­ná všech­ny smě­ry a ty se nevzta­hu­jí k samot­né­mu hodu, kte­rým je tech­ni­ka zakon­če­na, ale k pře­se­ká­vá­ní part­ne­ra v prů­bě­hu tech­ni­ky.

15.Šutó nebo tega­ta­na je ruka se zpev­ně­nou malí­ko­vou hra­nou, kte­rá se pou­ží­vá podob­ně jako meč. Tega­ta­na je spí­še hovo­ro­vé slo­vo, šutó je ter­mi­nus tech­nicus v budó, píší se stej­ně. Z násle­du­jí­cí­ho popi­su je zřej­mé, že jde o sek/úder joko­men uči pra­vou rukou, tedy na náš levý joko­men.

16.Srovnej 2. část a 6. část.

17.Suwari waza: „tech­ni­ka v sedě“ (tj. v kle­če), (dai)ikkjó, resp. (dai)nikjó: „(co se učí jako) čís­lo 1, resp. 2“ (dai je pre­fix řado­vé čís­lov­ky, zdů­raz­ňu­je tedy, že čís­lov­ky v názvu ozna­ču­jí pořa­dí, běž­ně se vypouš­tí). Cvi­če­ní men by moh­lo být cvi­če­ní zalo­že­né na úto­ku men uči, např. men uči ikkjó undó, popi­so­va­né mezi základ­ní­mi cvi­če­ní­mi v pří­ruč­ce Aiki­dó gihó (Ueši­ba, 1962), jejíž prv­ní vydá­ní je z podob­né doby jako roz­ho­vor. Je také mož­né, že jde o slo­vo omo­te, kte­ré je mož­né zapsat stej­ným zna­kem jako men, a jde tedy jen o vysvět­liv­ku k tech­ni­ce ikkjó. V tom­to význa­mu by to bylo méně obvyk­lé, ale to redak­to­ři nemu­se­li brát v potaz.

18.Kóiči Tóhei byl jed­ním z nej­vý­znam­něj­ších uči­te­lů aiki­dó, Ósen­sei mu poz­dě­ji udě­lil desá­tý dan. Půso­bil jako uči­tel v Japon­sku, pak pře­de­vším na Hava­ji a jin­de v USA a také v Evro­pě. Po smr­ti Ósen­se­ie postup­ně vzrůs­ta­lo napě­tí mezi honbu dódžó, resp. Aiki­kai pod vede­ním dru­hé­ho dóšu Kiš­šó­ma­rua Ueši­by, a Tóhe­i­em, kte­ré vyvr­cho­li­lo Tóhe­i­o­vým odcho­dem a zalo­že­ním vlast­ní orga­ni­za­ce a sty­lu (Ki no ken­kj­úkai, Šin­šin tóicu aikidó).

Ari­to­ši Mura­ši­ge půso­bil v Bar­mě v letech 1953–1955, v roce 1958 ho nahra­dil Sei­go Jama­gu­či. Pokud tedy Kiš­šó­ma­ru Ueši­ba mlu­vil o sta­vu v době roz­ho­vo­ru, tak se roz­ho­vor zřej­mě ode­hrál v roce 1955. (Teh­dy And­ré Nocquet, viz dále, při­jel do Japon­ska, v roce 1957 ho opus­til.) Je také mož­né, že roz­ho­vor pro­bě­hl poz­dě­ji, když do Bar­my zřej­mě dočas­ně žád­ný uči­tel vysla­ný nebyl, ovšem do roku 1957, kdy byl ješ­tě Nocquet uči deši.

Z naše­ho pohle­du se může jevit poně­kud iro­nic­ké, že do Bar­my byl v rám­ci pová­leč­né pomo­ci, vyslán Mura­ši­ge, kte­rý dří­ve učil aiki­dó v oku­po­va­ném Man­džusku a údaj­ně tam­též aktiv­ně půso­bil i v japon­ské armá­dě.

19.„Bikó“, celým názvem Tókjó bidžu­cu gak­kó, Tokij­ská aka­de­mie výtvar­ných umě­ní, poz­dě­ji začle­ně­na do dneš­ní Tókjó gei­džu­cu dai­ga­ku, Tokij­ské uni­ver­zi­ty umě­ní.

20.André Nocquet byl nesto­rem fran­couz­ské­ho a vlast­ně vůbec evrop­ské­ho aiki­dó. Haru Ono­da vel­mi pomoh­la roz­vo­ji aiki­dó v Itá­lii. Japon­ský pře­pis (Maru­či­e­ni­su) jmé­na panam­ské­ho diplo­ma­ta by mohl odpo­ví­dat výslov­nos­ti Mar­ti­e­nis (mož­ná také zko­mo­le­né­mu Mar­ti­nez – Maru­či­ne­su). Na roz­díl od zby­lých dvou zřej­mě nešlo o žád­nou význam­nou osob­nost svě­to­vé­ho aiki­dó.

21.Poslední z tro­ji­ce, obvykle kacu­ha­ja­hi, je zde uve­de­no jako kacu­ha­jai. Nejde jen o jinou výslov­nost: ve vari­an­tě kacu­ha­jai je vyne­chán posled­ní znak (hi, slun­ce) a mís­to něj je ve fone­tic­ké podo­bě dopl­ně­na podob­ně zně­jí­cí kon­cov­ka adjek­ti­va i. Je mož­né, že jde o omyl vznik­lý při zápi­su roz­ho­vo­ru.

22.Ósenseiovi, naro­ze­né­mu 14. pro­sin­ce 1883 bylo pod­le tra­dič­ní­ho japon­ské­ho počí­tá­ní věku 76 let po dobu kalen­dář­ní­ho roku 1958, pod­le naše­ho počí­tá­ní mu až do 14. pro­sin­ce 1958, bylo 74 let. Kni­ha obsa­hu­jí­cí roz­ho­vor popr­vé vyšla v roce 1957, ten­to pře­klad vychá­zí z vydá­ní z roku 1964 (Ueši­ba, 1964) a je mož­né, že roz­ho­vor byl do kni­hy spo­lu s dal­ší­mi nečís­lo­va­ný­mi kapi­to­la­mi na konec kni­hy v prů­bě­hu let bez dal­ší­ho vysvět­le­ní pros­tě při­dán. Ze zmí­nek o Mura­ši­gem a Nocque­to­vi by se dalo usu­zo­vat, že roz­ho­vor pro­bě­hl v letech 1955–1957 (viz pozn. 18). Jako nej­prav­dě­po­dob­něj­ší inter­pre­ta­ce se mi tedy jeví, že roz­ho­vor pro­bě­hl roku 1957 a Ósen­sei si tedy dle japon­ské­ho počí­tá­ní při­dal rok, dle naše­ho tři roky, bylo mu tedy ve sku­teč­nos­ti „jen“ 73 let.

23.Homofonie s prv­ní sla­bi­kou aiki­dó je z jazy­ko­vé­ho hle­dis­ka čis­tě náhod­ná. Ósen­sei čas­to mlu­ví o dvo­ji­ci bu (boj, váleč­nic­tví), ai (lás­ka).