Rozhovor s Janem Neveliem, Frankem Ostoffem a Jormou Lyly

Jan Neve­lius (6. dan) a Jor­ma Lyly (5. dan) jsou švéd­ští uči­te­lé ze Sto­khol­mu, Frank Osto­ff (5. dan) učí v němec­kém Dus­sel­dor­fu. V tom­to roz­ho­vo­ru hod­ně mlu­ví o svo­bod­ném pohy­bu, kon­tak­tu, komu­ni­ka­ci, cvi­če­ní beze stra­chu a boles­ti – o aiki­du, kte­ré uzdra­vu­je.
Roz­ho­vor jsme pře­lo­ži­li při pří­le­ži­tos­ti prv­ní návštěvy Jana Neve­lia v Čes­ké repub­li­ce na pod­zim 2013.

Kdy jste zača­li cvi­čit a kdo byl vaším uči­te­lem?

Frank Osto­ff: Já začal v roce 1981 s pár stu­den­ty Asaie Kacu­a­ki­ho sen­se­ie. Jed­ním z nich byl Ger­hard Wal­ter sen­sei z Ber­lí­na, toho času jedi­ný pro­fe­si­o­nál­ní uči­tel v Němec­ku.
V jeho dódžó jsem našel mís­to pro kaž­do­den­ní cvi­če­ní aiki­dó a zenu a roz­ho­dl jsem se, že se také sta­nu pro­fe­si­o­nál­ním uči­te­lem. Díky němu jsem potkal Yama­gu­či­ho Sie­go sen­se­ie.
Něko­lik let jsem za ním jez­dil po Evro­pě a navští­vil ho v Japon­sku. Ačko­li mi udě­lil stu­peň šodan a byl mi vel­kou inspi­ra­cí, nepo­va­žu­ji se za jeho blíz­ké­ho žáka, pro­to­že jsem byl pří­liš mla­dý a nikdy jsem sku­teč­ně v Japon­sku nežil.
Ale dva jeho nej­star­ší evropští stu­den­ti a násle­dov­ní­ci – Chris­ti­an Tis­sier sen­sei a Franck Noel sen­sei – mi hod­ně pomoh­li pocho­pit jeho aiki­dó. Pře­stě­ho­val jsem se do Paří­že a jeden rok stu­do­val u Tis­sie­ra sen­se­ie. Tam mi před­sta­vil Endó Sei­ši­ro sen­se­ie.
K němu jsem oka­mži­tě pocí­til hlu­bo­ké pou­to. Cítil jsem, že jeho způ­sob vyu­čo­vá­ní kon­tak­tu v aiki­dó bylo přes­ně to, co jsem teh­dy potře­bo­val. Náš vztah se pro­hlou­bil, když jsem ho posled­ních 10 let násle­do­val jako blíz­ký stu­dent.

Jan Neve­lius: Já začal v roce 1975. Len­nart Lars­son sen­sei byl mým prv­ním uči­te­lem a po něm to byl Jan Her­mansson sen­sei. Také jsem hod­ně cvi­čil s Koba­ya­ši Yasuo sen­se­i­em a Iga­ra­ši Kazuo sen­se­i­em. Potom jsem v roce 1983 odjel do Japon­ska, kde jsem kro­mě jiných uči­te­lů Hom­bu dódžó potkal Endó sen­se­ie a Yama­gu­či­ho sen­se­ie. Poz­dě­ji, zase v Evro­pě, jsem také poznal Tis­sie­ra sen­se­ie a Noela sen­se­ie.
Stej­ně jako na Fran­ka na mě udě­lal vel­ký dojem Yama­gu­či sen­sei, ale ani já jsem si s ním nebyl sku­teč­ně osob­ně blíz­ký. Něko­lik let jsem cvi­čil v Hom­bu dódžó a tam jsem se roz­ho­dl zůstat u Endó sen­se­ie, u kte­ré­ho jsem už přes 20 let. Od roku 1987 mě také hlu­bo­ce ovliv­nil Tis­sier sen­sei. Oba dva jsou úžas­ní uči­te­lé, kte­ří mě a mé aiki­dó ohrom­ně ovliv­ni­li. Mys­lím, že když u něko­ho oprav­du chceš stu­do­vat na hlub­ší úrov­ni, musíš s ním mít urči­tý osob­ní kon­takt.
Pro mě je to tro­chu jako s rodi­či – jako kým bys bez nich byl? Samo­zřej­mě musíš najít sám sebe, ale bez rodi­čů jsi ztra­ce­ný. Cítím se vel­mi poctěn, že mě ved­li tak skvě­lí uči­te­lé.

Jor­ma Lyly: Se mnou to je stej­né: Začal jsem v roce 1986 u Len­nar­ta Lin­de­ra sen­se­ie a potom jsem šel do Paří­že stu­do­vat u Tis­sie­ra sen­se­ie, kde jsem poznal Noela sen­se­ie. V tu dobu už Endó sen­sei jez­dil do Švéd­ska.

Co vás všech­ny tolik při­ta­hu­je na tom ‚Yama­gu­či­ho sty­lu‘ aiki­dó?

JL: Pro mě to je prá­ce uke­ho. Řekl bych, že to je nej­vět­ší roz­díl. Když cvi­číš tímhle způ­so­bem, to, co dělá uke, je mno­hem důle­ži­těj­ší než to, co dělá tori. A je zají­ma­vé, že tím, že se učíš být uke, kous­kem po kous­ku se učíš i tu dru­hou roli.

FO: Jo, sou­hla­sím. To pro nás byl nej­vět­ší impulz. Před­tím, být uke zna­me­na­lo jen rea­go­vat na sílu, kte­rá na tebe při­chá­ze­la, ale od našich uči­te­lů jsme pocho­pi­li, že, ano, je to o mně. O mém uke­mi. O mém vzta­hu k celé­mu pohy­bu. To byla ta vel­ká věc.
Dru­hou věcí bylo ovšem nechat se Yama­gu­čim sen­se­i­em hodit úpl­ně bezbo­lest­ně. To pro mě byl také objev.

JN: Ano, když jsem byl uke pro Yama­gu­či­ho sen­se­ie a jeho stu­den­ty, měl jsem jiný pocit: bylo to bezbo­lest­né a bylo to jako pře­pnout se z toho být kon­t­ro­lo­ván nage na komu­ni­ka­ci s nage. Pro­to aiki­dó, kte­ré cvi­čím dnes, je ve srov­ná­ní s tím, kte­ré jsem dělal před­tím, mno­hem méně o kon­t­ro­le a mno­hem víc o komu­ni­ka­ci. Je tam pocit, že uke je živý.

Jor­mo, co tě ved­lo ke stu­diu dai­tó-rjú aiki­džúdžicu a jaké věci jsi obje­vil?

JL: Při­šel jsem k němu asi po osmi nebo deví­ti letech aiki­dó, když jsem cítil, že mi něco chy­bí. Hle­dal jsem něco víc, něco víc magic­ké­ho. Pře­če­tl jsem si pár člán­ků o dai­tó-rjú – pár úžas­ných pří­bě­hů – a zají­ma­lo mě, jest­li lidé oprav­du doká­ží dělat tech­ni­ky zrov­na takhle.
Tak­že jsem byl u něko­li­ka uči­te­lů dai­tó-rjú a zjis­til jsem, že je v tom něco zvlášt­ní­ho, co jsem v aiki­dó nikdy necí­til. Mys­lím, že to pro mě bylo popr­vé, kdy jsem měl sku­teč­ně pocit, že tech­ni­ka byla pro­ve­de­na v duchu aiki, což zna­me­ná, že jako uke nemá­te pocit, že se s vámi něco udě­la­lo, ale přes­to spad­ne­te. Řekl bych, že to je to, čemu se říká har­mo­nie.
Dai­tó-rjú aiki­džúdžicu se učím u Oko­mo­ta Sei­go sen­se­ie už asi devět let. Cvi­čím jeho styl umě­ní.

Jane, ty hod­ně prak­ti­ku­ješ čchi-kung a jsi tera­peut shi­at­su, aku­punk­tu­ry a rei­ki. Jaký mají tyto prak­ti­ky vztah ke tvé­mu aiki­dó a jak ho ovliv­ni­ly?

JN: Spíš bych řekl, že se ovliv­ňu­jí navzá­jem. Může to znít, jako že dělám spous­tu věcí, ale pro mě to jsou jen růz­né pro­je­vy jed­né věci. V jádru pát­rám po té samé věci – poci­tu komu­ni­ka­ce a čchi.

Fran­ku, jak ses dostal k čchi-kung a jaký má vztah ke tvé­mu aiki­dó?

FO: No, asi před osmi lety jsem se zúčast­nil semi­ná­ře čchi-kung, kte­rý vedl Man­tak Chia. Po těch třech dnech semi­ná­ře jsem se cítil fyzic­ky úpl­ně omla­zen; už mě nebo­le­la kole­na a v zádech jsem měl pocit napros­té živos­ti.
Tak­že jsem oka­mži­tě začal všech­ny tyto pohy­by vklá­dat do svých roz­cvi­ček a v našem dódžó se vel­mi rych­le mno­ho změ­ni­lo! Napří­klad lidé pře­sta­li mít pro­blémy s kole­ny a boles­tí zad.
Tak takhle jsem začal a pak jsem pokra­čo­val vel­mi inten­ziv­ně vlast­ním cvi­če­ním kaž­dé ráno. A brzy poté jsem začal Jano­vi říkat, co jsem se nau­čil, a zača­li jsme mlu­vit o našich zku­še­nos­tech s čchi-kung.
Nau­čil jsem se sku­teč­ně naslou­chat své­mu tělu a to ovliv­ni­lo vše!

Všich­ni doce­la čas­to při svých hodi­nách pou­ží­vá­te slo­vo kon­takt.

JN: Jeden člo­věk mimo aiki­dó mi před lety řekl, že pokaž­dé, když řek­ne­te kon­t­ro­la, může­te to pře­vést na kon­takt – kon­takt je jiné řeše­ní stej­né­ho pro­blé­mu.
Pokud nad situ­a­cí ztra­tíš kon­t­ro­lu, zna­me­ná to, že už jsi s ní ztra­til kon­takt. Napřed ztra­tíš kon­takt; potom se ho sna­žíš udr­žet kon­t­ro­lou; a nako­nec ztra­tíš kon­t­ro­lu, pod­le mého názo­ru.
Kon­t­ro­la je posled­ní mož­nost, když všech­no ostat­ní zkla­me. To je v pořád­ku. Ale já se sna­žím kaž­dou situ­a­ci vyře­šit na úrov­ni kon­tak­tu.

JL: Při svých tré­nin­cích jsem na něco při­šel – má to co dělat se ztrá­tou rov­no­váhy, když se sna­žíš udr­žet kon­takt.
Musíš se něče­ho vzdát, abys kon­takt udr­žel. To je mi čím dál jas­něj­ší. Pro­to zdů­raz­ňu­je­me prá­ci uke a sna­ží­me se pořád o vyš­ší a vyš­ší úro­veň.
Abys zlep­šil kon­takt, musíš se pod­dat. Fyzic­ky se musíš vzdát počá­teč­ní pozi­ce. To je vlast­ně důvod, proč spad­neš. Jinak děláš jen gym­nasti­ku bez něja­ké logi­ky v poza­dí.
Nako­nec dosáh­neš toho nej­os­třej­ší­ho bodu, bodu s nej­vět­ším spo­je­ním, jen pro­to, abys zůstal naži­vu. Jinak v ‚reál­né‘ situ­a­ci zemřeš. Tím mys­lím, že nej­spíš sice nikdy nebu­de­me cvi­čit tak ostře, ale je to ten pří­stup – směr.

Tak­že kon­takt má i bojo­vou strán­ku a není to jen něco, co dodá­vá oprav­du dob­rý pocit?

JN: Roz­hod­ně. Když je kon­takt hlu­bo­ký, fun­gu­je jako bojo­vá tech­ni­ka. Pomo­cí kon­tak­tu můžeš part­ne­rem pohnout a není tam žád­ná bolest ani kon­t­ro­la, ale part­ner se přes­to pohy­bu­je.
Urči­tě v našem tré­nin­ku zdů­raz­ňu­je­me bojo­vou strán­ku. Vyu­ží­vá­me vní­má­ní kon­tak­tu k řeše­ní bojo­vé­ho pro­blé­mu.

JL: Všech­ny ty fak­to­ry pra­cu­jí spo­leč­ně, tak­že se nemů­žeš dívat jen na jed­nu věc.

Jak se těles­né vědo­mí a kon­takt zlep­šu­jí, to ostat­ní se také zlep­šu­je – jako tře­ba ost­rost, jeden z bojo­vých aspek­tů.
Nemů­žeš mlu­vit o bojo­vém aspek­tu a zapo­me­nout na kon­takt nebo pohyb tvé­ho těla. Pod­le mě to je dob­ré, když všech­no napros­to logic­ky sedí pohro­ma­dě.

FO: Jo, sou­hla­sím. A můžu říct, že pro mě cvi­če­ní už není poci­tem kost na kost nebo sval pro­ti sva­lu. Je to spíš duch na ducha, duch s duchem, jako hýbat ducha. Tako­vý z toho mám pocit.

Jaký je váš pocit z role boles­ti při cvi­če­ní?

JN: Je to takhle: bolest se obje­vu­je. Obje­vu­je se v živo­tě, tré­nin­ku a i jin­de a pak se s ní člo­věk musí vypo­řá­dat. Nemů­že před ní pořád utí­kat.
Ale to je něco úpl­ně jiné­ho od její­ho vytvá­ře­ní v obvyk­lém cvi­če­ní – což je něco, co nechci. Ne, v mém obvyk­lém cvi­če­ní, při tré­nin­ku, si mys­lím, že se všich­ni tři sna­ží­me neře­šit pro­blém boles­tí.
Když máš oprav­du dob­rý kon­takt, žád­ná bolest tam není. Bolest je ve sku­teč­nos­ti zna­me­ním, že je tam něco špat­ně. Když vás něco bolí, jste do urči­té míry nemoc­ný – ztuh­lý.

FO: Také tu je vzpo­mín­ka na bolest: pokud máš sil­nou vzpo­mín­ku, že to může náh­le bolet, pak tě bolest ovlá­dá a ty se nebu­deš pohy­bo­vat při­ro­ze­ně – vždyc­ky sko­číš do budouc­nos­ti nebo ute­češ do minu­los­ti; nedo­ká­žeš moc dlou­ho vydr­žet v pří­tom­nos­ti.
Pro mě to byl objev. Dřív jsem měl čas­to pocit, že mě lidé ovlá­da­jí pomo­cí boles­ti, tak­že jsem musel být tro­chu rych­lej­ší než oni, abych se boles­ti vyhnul. Ale neby­lo mi pří­jem­né, že jsem pořád utí­kal. A na kon­cích semi­ná­řů a kaž­do­den­ních tré­nin­ků jsem byl vyčer­pa­ný! Namís­to toho prá­ce s kon­tak­tem a s tady a teď vás dosta­ne do neko­neč­né­ho pro­sto­ru, kde můžeš být a kde se necí­tíš vystra­še­ný.
Někdy samo­zřej­mě vidíš lidi, jak si uží­va­jí, že jeden dru­hé­ho hází a tvr­dě s ním mlá­tí o zem, ale i tak drží sil­ný kon­takt. Já už něco tako­vé­ho asi nechci, ale vidím, že je to baví. Mož­ná je to něja­ký zvyk. Mno­ho lidí je pod stre­sem a zís­ká­va­jí tako­vou identi­tu. Mys­lím, že tako­vá bolest ti může nějak dodat vět­ší pocit sebe sama.

Tak­že se někte­ří aiki­dó­ka stá­le chtě­jí navzá­jem mlá­tit o zem?

FO: Jo, řekl bych, že to je prv­ní krok. Pro­to­že jsme po celém svě­tě pozna­li lidi, kte­ré to už una­vu­je. Pta­jí se sami sebe, „Měli bychom strá­vit dal­ších tři­cet let na žíněn­kách ve stra­chu a boles­ti, nebo tu je i něco jiné­ho?“
Obvykle zjiš­ťu­je­me, že když pra­cu­je­te s prázd­no­tou, tak se něco změ­ní, i kdy­by to měl být jen jed­novte­ři­no­vý výraz na něčí tvá­ři.

JN: Jsem tera­peut a z prá­ce se svý­mi kli­en­ty vím, že se z boles­ti někdy sta­ne zvyk. Sta­ne se zvy­kem v živo­tě toho člo­vě­ka a může se stát zvy­kem ve cvi­če­ní aiki­dó. A to je ten druh boles­ti, kte­ré­mu se pod­le mě všich­ni tři sna­ží­me vyhnout.
Ale boles­ti, kte­rá člo­vě­ka roz­ví­jí, se roz­hod­ně nechce­me vyhý­bat, a to jak na žíněn­kách, tak i v živo­tě. Pros­tě se chce­me pře­su­nout od zby­teč­né zvy­ko­vé boles­ti do vol­něj­ší­ho sta­vu. To vidím jako tera­peut tak i v aiki­dó.
Zjis­til jsem, že mno­ho lidí, kte­ří jsou na bolest a utr­pe­ní zvyklí, se napřed cítí nesví, když se žád­ná bolest nebo utr­pe­ní nedo­sta­ví. Neví, kde nebo kdo jsou, nebo jest­li z toho mají dob­rý nebo špat­ný pocit, pro­to­že jejich měřít­ko je pryč. Vlast­ně to je urči­tá změ­na ve vní­ma­vos­ti.
Ptal jsem se sám sebe: můžu se roz­ví­jet v aiki­dó, aniž bych trpěl tak, jako před­tím? Před pár lety jsem dospěl ve cvi­če­ní do bodu, kde jsem byl v tako­vých boles­tech, že jsem měl na výběr buď pře­stat cvi­čit, nebo uči­nit vel­mi zásad­ní změ­ny.
Během té doby jsem mohl cvi­čit jen vel­mi, vel­mi jem­ně s Jor­mou. A dělal jsem jen věci, kte­ré jsem mohl. Kdy­bych to takhle neu­dě­lal, s aiki­dó bych skon­čil. A málem jsem to udě­lal, pro­to­že můj krk a kole­na na tom byly oprav­du špat­ně.
Tak­že mi bolest vlast­ně pomoh­la. Dala mi směr, a to úpl­ně jiný. Není to o tom vyhý­bat se boles­ti, je to o tom učit se z ní, naslou­chat znám­kám a jít smě­rem, kde žád­ná bolest není.

JL: Jo, to bylo asi před šes­ti lety a Jan a já jsme spo­lu po ránu cvi­či­li oprav­du jem­ně a nemys­le­li jsme si, že je to sku­teč­né! Moh­lo by to být takhle jem­né? Oprav­du to fun­gu­je? Pokaž­dé jsme se tomu smá­li. A teh­dy bylo to cvi­če­ní ješ­tě tvrd­ší než dnes!
Pama­tu­ju si, jak jsem to s kaž­dým zkou­šel. Když jsem tam pocí­til har­mo­nii, pomys­lel jsem si, „to bylo tak leh­ké; je to tak skvě­lé.“ Tím chci říct, že mě pře­kva­pi­lo, že to fun­go­va­lo!

Jor­mo, čas­to mlu­víš o vytvá­ře­ní pro­sto­ru ve vlast­ním těle, tak­že nena­rá­žíš na part­ne­ra.

JL: Ano, pro mě to je idea, že part­ner ke mně při­chá­zí s pro­blé­mem a já o tom pře­mýš­lím v sou­la­du s aiki: pokud se chci s part­ne­rem oprav­du sjed­no­tit, musí­me vytvo­řit nulo­vý stav, prázd­no­tu.
Nemůžu útoč­ní­ka změ­nit tím, že ho potrestám a řek­nu, „Ó, musíš být jem­ný, děláš to špat­ně, když jsi tak ztuh­lý!“ Já mám pro­střed­ky, tak­že je mou pra­cí neutra­li­zo­vat jeho agre­si­vi­tu, tak­že jsme v har­mo­nii.
K tomu v sobě potře­bu­ju vytvo­řit pro­stor, kam se tahle ener­gie může rozpí­nat, tak­že part­ner necí­tí žád­ný odpor. Vlast­ně by vůbec neměl cítit, že se mu něco dělá. Potom se může v tech­ni­ce uvol­nit. Od toho sta­vu je mož­né vést part­ne­ro­vu ener­gii nebo vychý­lit jeho tělo. To je moje inter­pre­ta­ce, jak to cítím já.
Podob­ně když mi Jan nebo můj chi­ro­prak­tik děla­jí shi­at­su nebo něco podob­né­ho, mys­lím na to samé: vytvá­ří pro­stor, aby moje bolest nebo coko­li, co je v nerov­no­vá­ze, moh­lo jít tam, kam je potře­ba, aby se har­mo­nie zase obno­vi­la.

Všich­ni zdů­raz­ňu­je­te, aby byli lidi při cvi­če­ní těž­cí.

FO: Jo, to je také tako­vý při­ro­ze­ný stav bytí. Vez­mě­te si koč­ku s poci­tem lenos­ti, kte­rá jen tak leží. Když se ji poku­sí­te zved­nout, máte pocit, že je hod­ně těž­ká. Ale když si s ní začne­te hrát a ona bude mít pocit, že ská­če, bude nao­pak hod­ně leh­ká.
Mys­lím, že to je kvů­li napě­tí v našem těle, kte­ré není při tré­nin­ku dost uvol­ně­né, tak­že máme ten­den­ci být vel­mi lehcí a zatuh­lí. Nejsme v při­ro­ze­ném sta­vu těž­kos­ti.
Tak­že se musí­me ješ­tě uvol­nit, zvlášť v uke­mi. Když se pod­dá­te ve správ­nou chví­li, jste těž­cí. Ale když před­po­klá­dá­te nebo se brá­ní­te, pohy­bu­je­te se dřív nebo poz­dě­ji, máte pocit vel­ké leh­kos­ti.
A pokud jste pří­liš lehcí, tak to také zna­me­ná, že tam nejste celí. Tak­že člo­věk, kte­rý s vámi cvi­čí, má vždy pocit něja­ké nepří­tom­nos­ti nebo frustra­ce: „Ó, tako­vá ško­da! Oprav­du se s ním chci setkat a setká­vám se jen s jeho malou čás­tí!“

JN: Je to jako potře­se­ní rukou. Kaž­dý ví, jaký je to pocit, když je potře­se­ní ztuh­lé a tvr­dé, nebo když má někdo „rybí ruku“. Ale dob­ré potře­se­ní je kom­plet­ní potře­se­ní. Ne moc, ne málo. Pros­tě tam je. Jde vel­mi hlu­bo­ko a je při­ro­ze­ně těž­ké.
Také bych chtěl s úctou k naše­mu cvi­če­ní dodat, že tuhle schop­nost potře­bu­je­me, abychom byli těž­cí. Není to o tom být těž­ký pořád. Ale váha tam je ve vhod­ný oka­mžik. Je to při­ro­ze­né. Není to kámen, kte­rý nosí­te; je to něco živé­ho!“

Co vás po toli­ka letech drží u cvi­če­ní?

JL: Sebezlep­šo­vá­ní. V tuhle chví­li pro mě nic jiné­ho není. Cvi­čím z poci­tu, že se blí­žím rea­li­tě, pří­tom­nos­ti, nebo jak tomu chceš říkat.
Také pro­to, že se cítím dob­ře. Cvi­čím pro zdra­ví. Nevím, jest­li jde o men­tál­ní nebo fyzic­ké zdra­ví, nebo obo­jí. Potře­bu­ju cvi­čit kaž­dý den; jinak se cítím špat­ně, pro­to­že mám pocit, že se nesta­lo nic kre­a­tiv­ní­ho. A začí­ná mě bolet tělo.

JN: Pro mě to je něko­lik věcí, ale jed­nou z nich je, že je v tom něja­ký druh tla­ku nebo poci­tu, že musím pokra­čo­vat. Ten pocit sestá­vá z mno­ha věcí včet­ně osob­ní­ho roz­vo­je. Také tu je strán­ka rados­ti – ze setká­ní s lid­mi, spo­jo­vá­ní se s nimi a zjiš­ťo­vá­ní, jak může­me pra­co­vat spo­leč­ně.

Jaké to je dělat stá­le víc a víc semi­ná­řů po celé Evro­pě a v posled­ní době i v Izra­e­li a Spo­je­ných stá­tech?

JL: Mys­lím si, že je pro tenhle náhled na aiki­dó jeho a cvi­če­ní poptáv­ka.

FO: Ano, to je vel­ká moti­va­ce. Kam­ko­li při­jde­me a setká­me se s lid­mi, je jas­né, že hle­da­jí něco nové­ho, něja­ké změ­ny.
A pro mě osob­ně je to jed­no z nej­vět­ších potě­še­ní – ces­to­vat, potká­vat nové lidi, pozná­vat nové kul­tu­ry, situ­a­ce a, jo, čelit mno­ha novým výzvám.

JN: Než skon­čí­me, chtěl bych dodat jed­nu věc o tom, co dělá­me s vli­vem jiných umě­ní.
Znám pár dal­ších lidí, co děla­jí ved­le aiki­dó tai­chi a čchi-kung a dal­ší umě­ní, ale nezdá se, že by je vklá­da­li o své­ho aiki­dó a měni­li ho. Tenhle pocit inte­gro­vá­ní mám u vás dvou, Fran­ku a Jor­mo, a také mě to zají­má a chtěl bych sku­teč­ně vidět, jak se může­me v aiki­dó zlep­šit pomo­cí užit­ku z jiných věcí.
Taky bych rád řekl, že já jako tera­peut cítím, že to, co dělá­me, by mělo být léče­ní. Mělo by to vylé­čit mě a mělo by to vylé­čit i ostat­ní.

Roz­ho­vor vyšel popr­vé v časo­pi­se Aiki­do Today Maga­zi­ne (čer­ve­nec 2004), my jsme jej zís­ka­li ze strá­nek Nola Aiki­do.
Ori­gi­nál­ní text: Robert Bri­an Levy
Čes­ký pře­klad: Luboš Šebes­ta