Rozhovor se Sugano senseiem

Bylo to, jako kdy­by ósen­sei dělal aiki­dó, zatím­co ostat­ní děla­li něco jiné­ho.
– Seii­či Suga­no

Suga­nův pro­fil:
Naro­zen 1939 v Ota­ru, Hok­kai­do. Do Aiki­kai vstou­pil oko­lo roku 1957 a asi o rok poz­dě­ji se stal uči­de­ši. V roce 1965 se pře­stě­ho­val do Aus­trá­lie, aby učil aiki­dó, a poz­dě­ji se stal jed­ním z prů­kop­ní­ků roz­ši­řo­vá­ní toho­to umě­ní v cizi­ně díky cestám po Novém Zélan­du, Bel­gii a dal­ších evrop­ských zemích. V sou­čas­né době (2010) má tech­nic­ký stu­peň 8. dan a učí v New York Aiki­kai spo­lu s Yoši­micu Yama­dou šihan.

Ten­to roz­ho­vor vyšel popr­vé v časo­pi­su Aiki­do Jour­nal v roce 1997, auto­rem je Fuy­uo Nanau­ra. Čes­ký pře­klad Lubo­mír Šebes­ta.

 

Suga­no sen­sei, jak jste se k aiki­dó dostal popr­vé?

Než jsem obje­vil aiki­dó, dělal jsem džúdó. Zají­mal jsem se o budó a v časo­pi­se jsem nara­zil na člá­nek o aiki­dó. Teh­dy mi bylo asi 18, tak­že mís­to abych šel na uni­ver­zi­tu, jsem se při­dal k dódžó. Zhru­ba o rok poz­dě­ji jsem se zapsal jako uči­de­ši.

Máte něja­ké zvlášt­ní vzpo­mín­ky na sta­ré Waka­ma­cu-čo dódžó?

Sou­čas­ný dóšu (Kišo­ma­ru Ueši­ba) byl jed­ním z prv­ních lidí, kte­ré jsem tam poznal. To mís­to vyvo­lá­va­lo pocit dódžó staré­ho sty­lu, napros­to jiné­ho od dneš­ní­ho. Po vět­ši­nu času tam byli jen ósen­sei a dóšu. Hla­vou uči­tel­ské­ho sbo­ru byl Koi­či Tohei. Odpo­led­ne nás uči­li lidé jako Sada­te­ru Ari­ka­wa, Hiro­ši Tada a Šige­no­bu Oku­mu­ra. O pár let poz­dě­ji začal z Iwa­my dochá­zet Sai­to sen­sei a učil v nedě­li.

Účast­nil jste se tré­nin­ků Sai­to sen­se­ie?

Samo­zřej­mě. Uči­de­ši cho­di­li na všech­ny hodi­ny. Nikdy se nám ani nena­skyt­lo, abychom na hodi­nu nešli. Čás­teč­ně z defi­ni­ce. Být uči­de­ši zna­me­ná, že když se cvi­čí, jde­te na tré­nink.

To je opro­ti dnešku roz­díl, že ano?

Nemys­lím si, že jsou ješ­tě dnes něja­cí sku­teč­ní uči­de­ši! (smích)

Jaký uči­tel na vás měl nej­vět­ší vliv?

Pro mě byl vrcho­lem ósen­sei. Můj tré­nink byl zce­la při­způ­so­be­ný sna­ze toho vrcho­lu dosáh­nout.

A kdo dal­ší byl teh­dy v dódžó?

Kazuo Čiba při­šel asi rok pře­de mnou. Mými seni­o­ry byli také Nobu­y­o­ši Tamu­ra a Yoši­micu Yama­da. Micu­mi Sao­to­me při­šel zhru­ba rok po mě. Yutaka Kuri­ta, kte­rý je teď v Mexi­ku, a Yasuo Koba­ya­ši tam byli také. Kacu­a­ki Asai byd­lel dia­go­nál­ně napro­ti dódžó a neu­stá­le tam bylo něko­lik dal­ších ne-uči­de­ši.

Máte něja­ké kon­krét­ní živé vzpo­mín­ky na lidi, kte­ří tam teh­dy uči­li?

Moje mysl se zce­la zamě­ři­la na aiki­dó, tak­že jsem si vlast­ně nebyl vědom uči­te­lů vyso­kých stup­ňů oko­lo mě nebo mezi­lid­ských vzta­hů v dódžó. Měl jsem pří­liš prá­ce jen s tím, sna­žit se dělat aiki­dó.

Lidé, kte­ří se sami sta­li uči­te­li, čas­to zmi­ňu­jí uči­te­le jako Koi­či­ho Tohe­ie a Sei­go Yama­gu­či­ho. Jaký dojem z nich máte vy?

Yama­gu­či sen­sei rád mlu­vil. Jakmi­le vás dostal do rukou, bylo doce­la těž­ké unik­nout! (smích) Ve sku­teč­nos­ti, když jsem se stal uči­de­ši, už byl v Bar­mě a vrá­til se až za rok nebo za dva. On a Tohei sen­sei byli jako olej a voda. Yama­gu­či sen­sei měl vel­mi sil­nou osob­nost. Pobrat jeho tech­ni­ky – byl z nich napros­to jiný pocit než u jiných uči­te­lů – nebo zachy­tit pod­sta­tu toho, co dělá, bylo obtíž­né.
Tohei sen­sei byl ovliv­něn Tem­pukai a bylo jed­no­duš­ší ho sle­do­vat, nej­spíš pro­to, že vět­ši­na osnov Tem­pukai pochá­ze­la z jógy.

A proč jste se roz­ho­dl stát se uči­de­ši?

Chtěl jsem být schop­ný zabý­vat se výhrad­ně aiki­dó. Neměl jsem žád­ný kon­krét­ní cíl jako stát se uči­te­lem nebo tak podob­ně; chtěl jsem jenom cvi­čit.

K aiki­dó jste při­šel brzy po dokon­če­ní střed­ní ško­ly. Měl jste někdy něja­ké jiné povo­lá­ní nebo pro­fe­si?

Ne, neměl. Brzy poté, co jsem se dal na aiki­dó, mi rodi­če zasta­vi­li pří­jem, tak­že jsem měl pár pra­cí na čás­teč­ný úva­zek, ale mimo nich jsem nedě­lal nic než aiki­dó.

Tak­že jste našel zaměst­ná­ní v Aiki­kai, kde půso­bí­te dodnes?

No, nevím, jest­li bys­te to nazval pří­mo „zaměst­ná­ním!“ (smích) Byli ako­rát tak milí, aby mi dali najíst! Čas­to jsem jedl s rodi­nou dóšu. Mys­lím, že žena dóšu zaží­va­la těž­ké časy, když krmi­la všech­ny ty mla­dé uči­de­ši, kte­ří tam byli. Dáva­la nám jíd­lo a něja­ké kapes­né a vůbec se o nás obec­ně dob­ře sta­ra­la.

Jaké to bylo žít jako uči­de­ši?

Celý den jsem trá­vil v dódžó. Nic než cvi­če­ní a dal­ší cvi­če­ní. Poz­dě­ji mě zača­li posí­lat ven učit. Aiki­dó se zrov­na zača­lo vyu­čo­vat na růz­ných mís­tech a já cho­dil učit na uni­ver­zi­ty, na ústře­dí Japon­ských sebe­obran­ných sil a na pár ame­ric­kých vojen­ských zákla­den v oko­lí Tokia, kde to bylo oprav­du zají­ma­vé.

Pochy­bu­ji, že lidé z ame­ric­ké armá­dy do té doby aiki­dó vidě­li. Zkou­še­li někdy vaše aiki­dó otes­to­vat, aby zjis­ti­li, jest­li fun­gu­je?

Jis­tě, pořád. Během cvi­če­ní na mě úto­či­li zeza­du a pře­pa­dá­va­li mě, když jsem šel po uli­ci. Ale nebyl v tom žád­ný zlý úmy­sl. Jít do jed­né z těch zákla­den zna­me­na­lo mno­ho legra­ce, pro­to­že to bylo jako najed­nou vstou­pit do Spo­je­ných stá­tů. Těž­ko uvě­řit, že jste byli pořád v Japon­sku. Yoši­micu Yama­da a já jsme do zákla­den cho­dí­va­li čas­to.

Jaký druh cvi­če­ní jste tam prak­ti­ko­val?

Doce­la dost podob­ný, jako dělám teď.

Oprav­du? Sly­šel jsem že to občas bylo dost drs­né a divo­ké a že je o vás pár zají­ma­vých his­to­rek.

Všech­ny detai­ly si vlast­ně nepa­ma­tu­ji. (smích) Někte­ří lidé rádi vyta­hu­jí minu­lost a mlu­ví o tom, jak tvr­dě jsme teh­dy cvi­či­li, ale osob­ně necí­tím něja­ký zájem o těch časech mlu­vit. Mám pocit, že mno­ho stu­den­tů mimo Japon­sko v tuhle chví­li cvi­čí se stej­ným, ne-li vět­ším, nad­še­ním a hor­li­vos­tí. Ale sám žiji v zahra­ni­čí, tak­že nevím, jak to v Japon­sku vypa­dá teď.

Když se podí­vá­me na dneš­ní roz­sah aktiv­ních uči­te­lů aiki­dó, zdá se tu být kva­li­ta­tiv­ní roz­díl mezi těmi, kdo trá­vi­li čas jako uči­de­ši pod zakla­da­te­lem, a těmi, kdo při­šli poz­dě­ji potom, co už byl pryč.

Sou­hla­sím. Kdy­ko­li nyní jedu do Japon­ska, mám pocit, že jsem mezi napros­to odliš­nou rasou lidí, jejichž způ­so­by myš­le­ní jsou úpl­ně jiné. Nebo jsem to mož­ná já, kdo se změ­nil.

Co vám při­jde tak jiné?

Mno­ho z těch, co děla­li aiki­dó dřív, vyne­chá­va­li vyš­ší vzdě­lá­ní, aby se pono­ři­li do aiki­dó. V dneš­ní době se zdá, že mno­ho uči­te­lů čeká, než dokon­čí vyso­kou ško­lu, a pak vstou­pí do dódžó téměř jako do pro­fe­si­o­nál­ní kari­é­ry. Ten pocit je úpl­ně jiný. Samo­zřej­mě, že tu jsou také gene­rač­ní roz­dí­ly, tak­že je nej­spíš nevy­hnu­tel­né, že se sou­čas­nost od minu­los­ti liší. Dnes exis­tu­je mno­ho růz­ných aiki­dó sku­pin a mno­ho růz­ných způ­sobů nazí­rá­ní na aiki­dó, ale teh­dy aiki­dó zna­me­na­lo ósen­sei. To je jeden roz­díl v tady a teď.
Ti, kdo ode­šli učit do cizi­ny, šli s úmys­lem učit ósen­se­i­o­vo aiki­dó. I teď může­te mimo Japon­sko najít pocit, že aiki­dó a Mori­hei Ueši­ba jsou jed­no a totéž, ačko­li je nej­spíš nevy­hnu­tel­né, že ten pocit bude postup­ně sláb­nout.

Čas­to jsem slý­chal, že vel­ká část uči­de­ši při­šla s vlast­ní­mi uni­kát­ní­mi tré­nin­ko­vý­mi meto­da­mi; napří­klad Micuna­ri Kanai měl ve zvy­ku taj­ně bou­chat a kopat do maki­wa­ra (cíl z upě­cho­va­né slá­my nebo uvá­za­né­ho pro­va­zu pou­ží­va­ný při tré­nin­ku kara­te).

Ano, jed­na byla náho­dou za dódžó.

Co takhle hle­dá­ní pří­le­ži­tos­tí ve měs­tě k otes­to­vá­ní tech­nik?

Tako­vé his­tor­ky exis­tu­jí, ale ty mají sklon se během šíře­ní měnit, ne? (smích) Jako v té dět­ské hře, kde někdo pošeptá něja­kou větu dal­ší­mu, a když se dosta­ne­te k desá­té­mu člo­vě­ku, tak už se říká něco úpl­ně jiné­ho než na začát­ku. V růz­ných kni­hách a časo­pi­sech se obje­vi­ly tako­vé pří­běhy o ósen­se­i­o­vi, kte­rým je oprav­du těž­ké uvě­řit.

Při­šel jste sám s něja­kou neob­vyklou tré­nin­ko­vou meto­dou?

Ne, jen regu­lér­ní tré­nink, ačko­li jsem také dlou­ho cvi­čil střel­bu na cíl a střel­bu vůbec. Poblíž zábav­ní­ho par­ku Kora­ku­en byla puš­ko­vá střel­ni­ce, kte­rou jsem navště­vo­val.

Stří­let jste začal před­tím nebo potom, co jste začal s aiki­dó?

Zhru­ba sou­čas­ně. Dlou­ho jsem stří­lel z pis­to­le v ame­ric­ké vojen­ské základ­ně v Tači­ka­wě. Střel­ba na cíl je v Japon­sku ome­ze­na na puš­ky a oby­čej­ní lidé nedo­sta­nou pří­le­ži­tost cvi­čit s pis­to­lí. Byla to moc dob­rá zku­še­nost. Jeden z mých aiki­dó stu­den­tů byl stře­lec­ký instruk­tor, tak­že jsem jez­dil do Tači­ka­wy, abych si zatré­no­val s pis­to­lí, než začne aiki­dó tré­nink.

Zdá se, že jste byl rela­tiv­ně brzy vyslán učit aiki­dó mimo ústře­dí Aiki­kai?

Ano, oko­lo roku 1957 byli lidé posí­lá­ni učit v postup­ně narůs­ta­jí­cím množ­ství. Nikdo teh­dy sku­teč­ně neu­čil na pro­fe­si­o­nál­ní úrov­ni, tak­že bylo pár pří­le­ži­tos­tí učit na růz­ných mís­tech. Byly tu Japon­ské sebe­obran­né síly a také něko­lik aiki­dó klu­bů na někte­rých uni­ver­zi­tách. Já jsem dlou­ho učil na Koku­ga­kuin uni­ver­zi­tě.

Jak se to sta­lo, že jste šel učit do zahra­ni­čí?

Japon­sko jsem opus­til v roce 1965. Ože­nil jsem se s ne-Japon­kou, tak­že to byla jed­na moti­va­ce. Napřed jsem ode­šel do Aus­trá­lie a poz­dě­ji mě Nobu­y­o­ši Tamu­ra požá­dal o pří­jezd do Evro­py, tak­že jsem odjel do Bel­gie a něja­kou dobu tam zůstal. Důvod, proč jsem v New Yor­ku, je vlast­ně ten, že mě někdo požá­dal, abych při­jel. Řekl bych, že jsem něco jako pout­ník, kte­rý se uka­zu­je na růz­ných mís­tech. (smích)

To bylo na odchod do zahra­ni­čí doce­la brzy, ne?

Řekl bych že ano. Tamu­ra, Yama­da, Čiba, Kanai a já jsme ode­šli do cizi­ny při­bliž­ně ve stej­nou dobu. Neplá­no­va­li jsme to tak; pros­tě se to tak sta­lo. Všich­ni jsme k tomu měli své důvo­dy a pří­le­ži­tos­ti se uká­za­ly samy. To bylo v době, kdy se aiki­dó zača­lo roz­ši­řo­vat za hra­ni­ce, ale my jsme byli kon­krét­ně pozva­ní učit na mís­ta, kde jsme skon­či­li, tak­že jsme všich­ni měli růz­né pro­blémy.

Jak jste své uče­ní ze začát­ku při­blí­žil?

Všech­no, co se dalo udě­lat, bylo najít mís­to na dódžó, pub­li­ko­vat sku­teč­nost, že učí­te, a pozvat lidi, aby při­šli a cvi­či­li. Potom už to zna­me­na­lo jenom vklá­dat do toho čas. Lidé, kte­ří děla­li džúdó a jógu se při­šli podí­vat, o čem aiki­dó je. Dělal jsem spous­tu uká­zek. Někdy jsem kvů­li tomu byl pozván, jin­dy z vlast­ní ini­ci­a­ti­vy.

Jaký jste měl teh­dy tech­nic­ký stu­peň?

Mož­ná oko­lo 5. danu? Mys­lím, že jsme všich­ni měli asi tak 5. dan až na Tamu­ru, kte­rý už byl asi 6. dan.

Mám prav­du, když si před­sta­vím, že mno­zí vaši stu­den­ti tro­chu lito­va­li, že zkou­še­jí odo­lá­vat vašim tech­ni­kám?

Bylo tam pár vel­mi sil­ných jedin­ců – lidí se vše­mi dru­hy kon­di­ce a stup­ni síly. A vy nikdy nedo­ká­že­te říct, jak se pohnou nebo co přes­ně se chys­ta­jí udě­lat. Nemys­lím, že bych byl schop­ný je efek­tiv­ně zvlád­nout jen pomo­cí tré­nin­ku sty­lu kat, kte­rý jsme prak­ti­ko­va­li v Japon­sku. Mys­lím, že cvi­če­ní s jiným Japon­cem je dob­rý způ­sob, jak se nau­čit pro­vá­dět katy (před­při­pra­ve­né for­my), ale jen pokud máte dob­ré­ho uči­te­le. Jest­li máte uči­te­le špat­né­ho, skon­čí­te tak, že si bude­te pro­gra­mo­vat špat­né for­my.
Jed­nou vlast­nos­tí aiki­dó tré­nin­ku je ta, že neza­hr­nu­je jen ten­to druh cvi­če­ní, ačko­li to byl tra­dič­ní způ­sob japon­ských bojo­vých umě­ní. Způ­sob, jakým se aiki­dó učí dnes, se hod­ně liší člo­věk od člo­vě­ka a není pře­kva­pi­vé, že lidé, co se ho učí, mají sklon být zma­te­ní, ale to je tím, že se aiki­dó strikt­ně nedr­ží kat.
Cvi­če­ní kat, jak se dělá v japon­ských bojo­vých umě­ní a v japon­ském umě­ní vše­o­bec­ně, zna­me­ná pře­ná­še­ní spe­ci­fic­kých způ­sobů, jak věci dělat. Náš moder­ní tré­nink tako­vý není. Kla­de vět­ší důraz na opa­ko­va­né cvi­če­ní tech­nik. Je to spíš ten druh tré­nin­ku, kte­rý se prak­ti­ku­je ve vět­ši­ně moder­ních spor­tů, ačko­li kon­cep­ty, na kte­rých jsou zalo­že­né, jsou jiné.
Aiki­dó se roz­rost­lo vel­mi rych­le, ale řekl bych, že si vět­ši­na lidí uvě­do­mu­je, že jed­ním pod­stat­ným důvo­dem je to, že pře­ja­lo tré­nin­ko­vé meto­dy z běž­ných spor­tů. Opa­ko­va­né cvi­če­ní množ­ství tech­nik je základ­ní tré­nin­ko­vou meto­dou jaké­ho­ko­li spor­tu. A tré­nin­ko­vá meto­da se může mír­ně měnit uči­tel od uči­te­le. Tech­nic­ky vza­to, má prav­dě­po­dob­ně kaž­dý uči­tel lehce jiné vní­má­ní. To samé pla­tí o aiki­dó. Růz­ní uči­te­lé učí stej­né tech­ni­ky růz­ný­mi způ­so­by. Mys­lím, že aiki­dó se vyvi­nu­lo v tomhle smys­lu.
Mys­lím, že pře­mě­na ósen­se­i­o­vých tech­nik z džúdžu­cu na aiki­dó neby­lo něco, čeho si byl vědom, ale byl to při­ro­ze­ný výsle­dek jeho odchý­le­ní od tré­nin­ko­vých metod říze­ných pře­dá­vá­ním kat vytvo­ře­ných v minu­los­ti.
Pou­ží­vá­ní kat ucho­vá­vá tra­di­ci, ale ósen­sei se od této meto­dy odklo­nil, aby pěs­to­val moder­ní tré­nin­ko­vou meto­du, kte­rou máme teď. Samo­zřej­mě, že jeho ver­bál­ní vysvět­lo­vá­ní zůsta­lo vel­mi japon­ské, což je pod­le mého důvod, proč si tolik lidí neu­vě­do­mu­je, jak moder­ní jeho pří­stup byl. Sta­ré způ­so­by vyja­d­řo­vá­ní věcí – jako napří­klad ki a kokyu – mohou cizím uším znít vel­mi mys­te­ri­óz­ně.
Ale aiki­dó tré­nink je zjed­no­du­še­ně pro­ces, kte­rým se učí­me, jak naše tělo pou­ží­vat doved­ně, jak pra­co­vat s nača­so­vá­ním a vzdá­le­nos­tí. Odhod­la­ný a přes­ný tré­nink pro­vá­dě­ním tech­nik zno­vu a zno­vu, je nej­lep­ší způ­sob ke zdo­ko­na­le­ní.

Ale fakt, že si mno­ho uči­te­lů vytvo­ři­lo vlast­ní osob­ní ver­ze tech­nik, je pro lidi sna­ží­cí se nau­čit aiki­dó sku­teč­ný pro­blém. Dokon­ce i napří­klad v Hom­bu Dódžó, jste se mohl nau­čit něco jiné­ho, než co říkal dóšu, a když jste si to odne­sl do dal­ší hodi­ny, dal­ší uči­tel vám mohl říct, že to je špat­ně. Něco tako­vé­ho je pro žáky aiki­dó vel­mi těž­ké, pro­to­že neví, co by měli dělat.

To je vlast­ně tím, že aiki­dó není po tech­nic­ké strán­ce strikt­ně defi­no­vá­no tak, jak to lidé čeka­jí u urči­té katy. Tato absen­ce defi­ni­ce vede k tomu, že se lidé sna­ží aiki­dó vysvět­lit tvr­ze­ním, že se má dělat tak nebo onak, ale mys­lím, že to vede ješ­tě k vět­ší­mu zmat­ku.
Ten­to aspekt aiki­dó může být pro ne-Japon­ce těž­ko pocho­pi­tel­ný, což kla­de vět­ší důle­ži­tost na uče­ní mno­hem stan­dar­di­zo­va­ném a uni­fi­ko­va­ném způ­so­bem. Aiki­dó má naneštěs­tí sklon při­způ­so­bo­vat se osob­ním pre­fe­ren­cím, tak­že je obtíž­né této stan­dar­di­za­ci dosáh­nout.

V Japon­sku je pro stu­den­ty těž­ké poklá­dat otáz­ky, zvlášť star­ším uči­te­lům, a i když se odhod­lá­te se jich zeptat, čas­to nedo­sta­ne­te kloud­nou odpo­věď.

Tako­vé věci mohou být žáku k nepro­spě­chu. Newy­orkské dódžó je v tom dost vol­né a snad­né i ve srov­ná­ní s jiný­mi dódžó ve Spo­je­ných stá­tech, ale zce­la urči­tě jsou mís­ta, kde se v závis­los­ti na pova­ze uči­te­le stu­den­ti řídí růz­ný­mi pra­vi­dly a regu­le­mi.
Hlav­ním fak­to­rem k diver­zi­tě sty­lů je ten, že ósen­sei povzbu­zo­val kul­ti­va­ci vlast­ní indi­vi­du­a­li­ty. Sai­to sen­sei cvi­čil v kata sty­lu a čas­to zdů­raz­ňo­val, že ósen­sei to dělal takhle nebo takhle. Ten­to pří­stup je spíš výjim­kou než pra­vi­dlem, ačko­li si mys­lím, že to je vel­mi cen­ný pohled.
Kaž­dý, kdo cvi­čil pod ósen­se­i­em, si od něho něco odne­sl a při­jal za své; ale jen málo, pokud vůbec někdo, se blí­žil, nebo dělal přes­ně to, co ósen­sei. Hod­ně se při­blí­žit své­mu uči­te­li je feno­mén, kte­rý se v dneš­ní době hod­ně vysky­tu­je. Ale tohle se niko­mu, kdo se učil u ósen­se­ie, nesta­lo, nebo o tom aspoň nevím. Kaž­dý si od něho vzal někte­ré důle­ži­té nebo pod­stat­né věci, kte­ré při­jal za své, ale nikdo z nás neměl postoj nebo cvi­če­ní jako on. Namís­to toho jsme si všich­ni vypěs­to­va­li vlast­ní jedi­neč­né osob­nos­ti. Ten­to výsle­dek nebyl záměr­ný. Bylo to pros­tě tím, aiki­dó bylo ósen­sei a ósen­sei byl aiki­dó a vy jste do toho nemoh­li pro­nik­nout, tak­že jedi­nou mož­nos­tí bylo cvi­čit po svém, pra­co­vat na aiki­dó z vlast­ní per­spek­ti­vy. To byl při­ro­ze­ný důsle­dek uče­ní, kte­ré jsme při­jí­ma­li; bylo to to, co nám ze cvi­če­ní s ósen­se­i­em zůsta­lo.
Při vytvá­ře­ní aiki­dó se ósen­sei vyma­nil z pre­de­ter­mi­na­ce kat. Jeho tech­ni­ky byly pokaž­dé jiné, stej­ně jako jeho styl uče­ní. Výsled­kem bylo, že si kaž­dý vyvi­nul vlast­ní osob­ní aiki­dó.
Pokud cvi­čí­te ve sty­lu kat, po dese­ti letech bude­te dělat pořád to samé, stej­nou for­mu a nebu­de tam vůbec žád­ný roz­voj nebo růst. V tako­vém pří­pa­dě se pri­o­ri­tou sta­ne pře­dá­vá­ní a nezbu­de žád­ný pro­stor pro vlast­ní osob­ní roz­voj.
V důsled­ku popu­la­ri­ty aiki­dó se v posled­ních letech obje­vi­ly růz­né dru­hy džúdžu­cu, o kte­rých jsme před­tím nesly­še­li. Exis­tu­jí doslo­va stov­ky sty­lů džúdžu­cu, tak­že je při­ro­ze­né, že se mno­ho z nich tech­nic­ky podo­bá aiki­dó. Ale ať se vyvi­nu­ly a roz­ší­ři­ly nebo ne, nako­nec zále­ží jest­li se odklo­ni­ly od pře­dá­vá­ní kat. Sty­ly sou­stře­dě­né na katy nejsou zahr­nu­té v pro­ce­su růstu.
Tech­ni­ky, kte­ré se podo­ba­jí aiki­dó se dají obje­vit v kni­hách evrop­ské­ho zápas­nic­tví z tak dáv­ných dob jako je 14. nebo 15. sto­le­tí. Jsou téměř iden­tic­ké, tak­že nemů­že­te říct, že tako­vé věci exis­to­va­li jen v Japon­sku.

Nikdy jsem nesly­šel, že by jiní aiki­dó uči­te­lé říka­li, že je potla­če­ní kat tak význam­ný fak­tor.

Nej­spíš o tom nepře­mýš­le­li.

Pro­sím, řek­ně­te nám víc o vašem pohle­du na tré­nink. Zdá se, že tré­nin­ko­vé meto­dy téměř všech bojo­vých umě­ní a spor­tů – tře­ba box, kara­te, sumo a džúdó – jako šiai (zápas, utká­ní), ran­do­ri (tré­nink ve vol­ném sty­lu) nebo zápa­se­ní před­sta­vu­jí jen malou část z cel­ko­vých osnov. Napří­klad v sumo se namís­to neu­stá­lých zápa­sů prak­ti­ku­jí základ­ní prv­ky pou­ží­va­né při utká­ní. Kaž­dý z nich má vel­mi jas­ný účel a hod­no­tu. Proč aiki­dó, kte­ré prav­dě­po­dob­ně pochá­zí ze stej­ných bojo­vých tra­dic, nevy­u­ží­vá tako­vé základ­ní tré­nin­ko­vé meto­dy? Aiki­dó tré­nink se od začát­ku do kon­ce sklá­dá téměř výhrad­ně ze cvi­če­ní tech­nik. Jaký to má význam? Jak bychom to měli inter­pre­to­vat?

Hlav­ní roz­díl je ten, že zatím­co jiné budó mají sou­pe­ře­ní jako sou­část své­ho tré­nin­ku, aiki­dó toto nemá. Zápas je jen dal­ším typem tré­nin­ku a když zápa­sí­te, tak si při­ro­ze­ně při­svo­jí­te tré­nin­ko­vé meto­dy ori­en­to­va­né na zápa­se­ní. Ale aiki­dó zápa­se­ní neob­sa­hu­je a pro­to tako­vé tré­nin­ko­vé meto­dy neza­hr­nu­je.
Ve vět­ši­ně spor­tů se opa­ko­va­né cvi­če­ní růz­ných tech­nik obvykle spo­ju­je se zápas­nic­kým tré­nin­kem. Kara­te, džúdó a sko­ro všech­na ostat­ní budó obsa­hu­jí zápas, tak­že při­ro­ze­ně obsa­hu­jí i tré­nink pro tako­vé zápa­sy. Nicmé­ně v aiki­dó není zápas cílem, tak­že nás neza­jí­má, jest­li tech­ni­ky fun­gu­jí nebo ne, nebo kdo je sil­něj­ší nebo slab­ší. Tako­vé stan­dar­dy nepo­u­ží­vá­me. Aiki­dó neza­pa­dá do žád­né­ho obra­zu, kte­rý by ho tím­to způ­so­bem umož­nil srov­ná­vat s jiný­mi budó.

Sku­teč­nost, že je aiki­dó budó, zatím­co sou­čas­ně postrá­dá srov­ná­va­cí stan­dar­dy, ztě­žu­je vyty­če­ní cílů ve cvi­če­ní jedin­ce.

Řekl bych, že cíl, jest­li tomu tak chce­te říkat, je to, co se sna­žím dostat do samot­né­ho tré­nin­ku – čímž mys­lím pros­tě pokra­čo­vá­ní v opa­ko­va­ném cvi­če­ní den po dni. Může­te dokon­ce zajít tak dale­ko, že řek­ne­te, že aiki­dó je ces­ta cvi­če­ní – ne tak ve smys­lu uče­ní se tech­ni­kám, jako aske­tic­ké dis­ci­plí­ny. Samot­ný ósen­sei říkal, celé aiki­dó je miso­gi (aske­tic­ké a medi­ta­tiv­ní cvi­če­ní k očis­tě těla a duše).
Nepo­cho­pe­ní této základ­ní cha­rak­te­ris­ti­ky aiki­dó a sna­ha srov­ná­vat ho s jiný­mi budó za pou­ži­tí běž­ných měří­tek nevy­hnu­tel­ně pove­de k obtíž­nos­ti jeho pocho­pe­ní. Zjed­no­du­še­né myš­le­ní v ter­mí­nech tech­nik a sil­něj­ší­ho a slab­ší­ho je na zápas ori­en­to­va­ný způ­sob nahlí­že­ní a vede k pohle­du na aiki­dó ve svět­le porov­ná­vá­ní.

Pro­to­že není moder­ní aiki­dó jas­ně defi­no­va­né a neza­hr­nu­je zápas, je extrém­ně těž­ké ve cvi­če­ní jedin­ce poznat něja­ký cíl. Ve výsled­ku vel­ké množ­ství lidí pře­mýš­lí, kvů­li čemu vlast­ně cvi­čí a jaké by měly být jejich cíle. Mno­ho lidí by napří­klad chtě­lo vědět, jaký druh tré­nin­ku urči­tý sen­sei dělal, aby se stal sil­ným.
Momen­tál­ně není v Aiki­kai Hom­bu Dódžó mož­nost učit se aiki­dó džo a ken (umě­ní s holí a mečem). Ale před­po­klá­dám, že jste s ostat­ní­mi vaší gene­ra­ce děla­li cvi­če­ní s mečem s part­ne­rem jako iči no tači, ni no tači a san no tači, stej­ně jako džo saba­ki?

Nejsem si moc jis­tý, jak bych měl tu situ­a­ci vysvět­lit. Ósen­sei tyhle věci neu­čil. Ano, pou­ží­val meč a džo, ale pou­ze, pod­le mě, jako vyjá­d­ře­ní své­ho aiki­dó.
ósen­sei zbra­ně pou­ží­val při ukáz­kách a spe­ci­ál­ních tré­nin­ko­vých lek­cí, ale z toho, co vím, je nikdy for­mál­ně nevy­u­čo­val. Byl jsem s ósen­se­i­em a dlou­ho jsem pod ním cvi­čil. Dělal jsem mu uke­mi, když na ukáz­kách pou­ží­val zbra­ně, tak­že mám osob­ní zku­še­nost z poci­tu jejich pou­ží­vá­ní. Ale z pohle­du Hom­bu je jedi­ným důvo­dem cvi­če­ní se zbra­ně­mi ten, že osno­vy aiki­dó obsa­hu­jí tech­ni­ky odzbro­je­ní. Tak­že když tvr­dí­te, že se v Hom­bu Dódžó zbra­ně neu­čí, mys­lím, že by bylo přes­něj­ší říct, že ósen­sei zbra­ňo­vé tech­ni­ky neu­čil.
V Japon­sku máme rče­ní „Když chceš moči (kolá­če z roz­tlu­če­né rýže), jdi do obcho­du s moči.“ Jest­li chce­te cvi­čit se zbra­ně­mi, dělej­te ken­dó; jest­li chce­te cvi­čit tase­ní meče, dělej­te iai­dó; jest­li vás zají­má džo, potom dělej­te džodó. To jsou spe­ci­a­li­zo­va­ná umě­ní a mys­lím, že je pro aiki­dó dob­ré, když je v sobě nemá. V dneš­ní době učí růz­ní uči­te­lé růz­né věci, ale obsah jejich uče­ní vyplý­vá z jejich indi­vi­du­ál­ní zku­še­nos­ti. Bylo to by něco jiné­ho, kdy­by ósen­sei pova­žo­val zbra­ně za dost důle­ži­té na to, aby nás nechal dělat katy spe­ci­fic­kých zbra­ní za úče­lem jejich pře­dá­ní, ale on to neu­dě­lal.
Kdy­by si ósen­sei mys­lel, že jsou zbra­ně pro aiki­dó tré­nink důle­ži­té, odká­zal by nás na snad­no roz­po­zna­tel­né for­my.
Někte­ří lidé říka­jí, že aiki­dó tech­ni­ky pochá­ze­jí z pohy­bů meče, ale já si mys­lím, že je oprav­du těž­ké říct buď to nebo ono; v mno­ha ohle­dech to je jed­na z těch háda­nek typu ‚kuře a vej­ce.‘ Aiki­dó tech­ni­ky byly vyvi­nu­ty v kon­tex­tu váleč­nic­ké spo­leč­nos­ti, ve kte­ré zbra­ně hrá­ly kon­stant­ní roli v kaž­do­den­ním živo­tě. Na dru­hou stra­nu vás pře­mýš­le­ní o tomhle při­ve­de k obje­vu mno­hých tech­nic­kých neslu­či­tel­nos­tí v osno­vách aiki­dó. Napří­klad někte­ré z ver­zí koši­nage (hod bokem) podob­něj­ší džúdó, by byly obtíž­ně pro­ve­di­tel­né, kdy­bys­te měl u pasu dva meče.

Máte o ósen­se­i­o­vi něja­ké zvlášt­ní anekdo­ty?

Asi bych měl mít, ale je těž­ké si vzpo­me­nout. Čas­to jsem mu před­čí­tal, než šel spát. Měl rád his­to­ric­ké romá­ny. Kdy­ko­li tam byla bojo­vá scé­na, říkal věci jako „To také doká­žu!“ nebo „To bych udě­lal lépe!“ (smích) Naneštěs­tí si nepa­ma­tu­ji kon­krét­ní titu­ly.

Říkal ósen­sei věci, kte­ré byli těž­ko pocho­pi­tel­né?

Při­šlo mi těž­ké rozu­mět, když k vysvět­lo­vá­ní aiki­dó pou­ží­val ide­á­ly a dok­trí­ny Omo­to, pro­to­že byly vel­mi nejas­né. Někdo s hlub­ší zna­los­tí Šin­to by tomu asi poro­zu­měl lépe než já. Mlu­vil samo­zřej­mě japon­sky, tak­že jsem rozu­měl slo­vům, ale kvů­li způ­so­bu, jakým věci vyja­d­řo­val, bylo vel­mi těž­ké pocho­pit. Bylo slo­ži­té sle­do­vat jeho logi­ku, cítit, že jsem oprav­du pobral sou­vis­los­ti. Úpl­ně stej­ně děti nemu­sí přes­ně chá­pat, co říka­jí rodi­če, i když pocho­pí obec­ný smy­sl. ósen­sei také pochá­zel z jiné éry, tak­že komu­ni­ko­val tro­chu jinak.

Sly­šel jsem, že byl někdy prch­li­vý. Zají­ma­lo by mě, jaké věci to doká­za­ly spus­tit?

Na mě se moc čas­to nehně­val. Zlo­bil se, když byli stu­den­ti nepo­zor­ní, což je mys­lím pro vět­ši­nu uči­te­lů staré­ho sty­lu typic­ké. Tra­dič­ní japon­ští uči­te­lé měli sklo­ny neří­kat svým stu­den­tům (zvlášť uči­de­ši) co mají přes­ně dělat. Mís­to toho oče­ká­va­li, že si neu­stá­le udr­ží znač­nou pozor­nost vůči své­mu oko­lí a budou schop­ni v kaž­dé situ­a­ci intu­i­tiv­ně vycí­tit, co by uči­tel mohl potře­bo­vat, co chce udě­lat, nebo co vyža­du­je. ósen­sei měl vel­mi tem­pe­ra­ment­ní strán­ku, tak­že není pře­kva­pi­vé, že se zlo­bil na lidi, kte­ří tuto pozor­nost nepro­ka­zo­va­li.
Řekl bych, že ósen­sei nebyl někým, kdo se věnu­je bojo­vé­mu umě­ní. Spíš byl něco jako nábo­žen­ským vůd­cem. Měl ten typ cha­rak­te­ru. Že se aiki­dó sta­lo tím, čím je, vdě­čí jeho hlu­bo­ké nábo­žen­ské víře. Není pře­kva­pi­vé, že když šel do spo­leč­nos­ti, čas­to to byla návště­va někte­ré nábo­žen­ské sku­pi­ny. Cho­dí­val jsem s ním na různá mís­ta. Samo­zřej­mě jsme šli mlu­vit o aiki­dó, ale nezbyt­ně to nezna­me­na­lo ve smys­lu budó. Občas si mys­lím, že cho­dit tam se mu líbi­lo víc než budó! (smích)

Jaký na vás udě­lal ósen­sei dojem při vašem prv­ním setká­ní?

Při­šel mi jako hlu­bo­ce věří­cí člo­věk. Víte, bílé vou­sy, to, jak jeho obli­čej vypa­dal, vždy nosil tra­dič­ní japon­ské šaty. Tak podob­ně. (smích)

Jak se ósen­se­i­o­vy ukáz­ky a tech­ni­ky liši­ly od jiných uči­te­lů?

Jak už jsem řekl, ósen­sei byl aiki­dó, tak­že se to ve sku­teč­nos­ti nedá srov­ná­vat. Téměř to bylo, jako kdy­by ósen­sei dělal aiki­dó, zatím­co ostat­ní děla­li něco jiné­ho. Mezi teh­dej­ším a dneš­ním tré­nin­kem se zdá být roz­díl­ný pocit, nebo to je ve způ­so­bu, jakým aiki­dó je a bylo chá­pá­no. V těch dnech, když jste mlu­vi­li o aiki­dó, mlu­vi­li jste o ósen­se­i­o­vi. Bylo jen to jed­no. Nyní máme celou sor­tu orga­ni­za­cí a mno­ho pro­mi­nent­ních uči­te­lů, tak­že dostá­vá­te ten­to pocit srov­ná­vá­ní; ale to se nám za ósen­se­i­o­vých časů nikdy nesta­lo.

Suga­no sen­sei, vel­mi vám děku­ji za váš čas.