Rozhovor se Stefanem Stenuddem: Je důležité se ptát

Roz­ho­vor se Ste­fa­nem Ste­nud­dem v Lučen­ci
15.–16.7.2000 spo­lu s Mar­ti­nem Švihlou pro­ved­la a zazna­me­na­la Van­da Navrá­ti­lo­vá

Mot­to:
Van­da: Někdy se ptám: „Proč cvi­čím aiki­dó?“
Ste­fan: Dob­rá otáz­ka. Je důle­ži­té se ptát.

Ste­fan Ste­nudd je švéd­ský uči­tel, kte­rý do býva­lé­ho Čes­ko­slo­ven­ska při­jel učit aiki­dó v roce 1991. O devět let poz­dě­ji, upro­střed léta 2000, se v Lučen­ci na jihu Slo­ven­ska kona­la let­ní ško­la pod jeho vede­ním. Upro­střed semi­ná­ře, po veče­ři, jsme Ste­fa­na požá­da­li o roz­ho­vor.
Used­li jsme tedy do kře­sel a zača­li roz­mlou­vat. Ze začát­ku o aiki­dó, pak jsme odbo­či­li k pří­buz­ným téma­tům a ješ­tě poz­dě­ji jsme zjis­ti­li, že se baví­me o všem mož­ném. Ste­fan je totiž nejen vyni­ka­jí­cí aiki­dó­ka, ale kro­mě toho rozu­mí i mno­hým jiným věcem. A doká­že o nich moc zají­ma­vě vypra­vo­vat.
Z plá­no­va­né­ho inter­view se stal roz­ho­vor ply­nou­cí do pozd­ních noč­ních hodin. Poho­du nezka­zil ani fakt, že nám došly bater­ky v dik­ta­fo­nu. Stej­ně bylo na pás­ce zají­ma­vé­ho mate­ri­á­lu tolik, že i po vybrá­ní čás­ti týka­jí­cí se aiki­dó, muse­li jsme ješ­tě roz­dě­lit text na dvě čás­ti.

Jak jste začal s aiki­dó?

Měl jsem kama­rá­da, o tro­chu star­ší­ho než já, bylo to v roce 1971. Nezna­li jsme se moc dlou­ho, když jsem zjis­til, že pil­ně stu­du­je cizí bojo­vé umě­ní, aiki­dó. Co mě zau­ja­lo bylo to, že se na roz­díl od mno­ha svých vrs­tev­ní­ků, kte­ří se rádi vyta­hu­jí tím, co děla­jí, se nikdy nepochlu­bil. Když jsem zjis­til co cvi­čí, moc jsem si přál, aby mi něco uká­zal, ale on se zdrá­hal. Nako­nec po mno­hém nalé­há­ní sou­hla­sil. Byli jsme u nás v kuchy­ni a on mi před­ve­dl aiha­n­mi kata­te­to­ri nikjó. Dopa­dl jsem na pod­la­hu a začal kři­čet boles­tí, ale záro­veň jsem tím byl nad­šen, byla to skvě­lá bolest, při­pa­da­lo mi to jako zázrak. V duchu jsem si řekl: „Tohle chci dělat.“
Musel jsem ale počkat na nový nábor čle­nů v roce 1972, a tak jsem se cho­dil do dódžó jen dívat. Ve Švéd­sku bylo teh­dy budó vel­mi málo roz­ší­ře­né. Bylo málo dódžó, a pro­to se vět­ši­nou jed­not­li­vá umě­ní sou­stře­ďo­va­la do jed­no­ho mís­ta, kde se cvi­či­lo. Tam kde jsem začal se cvi­či­lo i aiki­dó, džúdó, kara­te, džiudžicu, ken­dó … Byli jsme jako jed­na rodi­na, čas­to jsme cvi­či­li spo­leč­ně. Ten­krát si i džúdó říka­lo budó, bylo to totéž a kaž­dý cvi­čil vše.
Mým prv­ním uči­te­lem byl Alan Gold­sberg, šódan, což teh­dy zna­me­na­lo mno­hem víc, než dnes. Pak při­jel Iči­mu­ra sen­sei, kte­rý byl švéd­ským šiha­nem a já jsem, po krát­kém čase u Ala­na, začal cvi­čit u něho.

Jací byli tedy vaši uči­te­lé aiki­dó?

Musím se při­znat, že jsem měl veli­ké štěs­tí, když se mým prv­ním sku­teč­ným uči­te­lem stal Japo­nec. Alan, se kte­rým jsem začal, byl mým uči­te­lem veli­ce krát­ce. Iči­mu­ra sen­sei byl veli­ce tra­dič­ní uči­tel a bylo skvě­lé, že vám řekl úpl­ně vše. Neje­nom něco, ale vše, co o tom umě­ní věděl. Musel jsem se ale nau­čit japon­ské­mu způ­so­bu uče­ní. Švéd­sky mlu­vil veli­ce špat­ně. Mys­lím, že jsem se u něj nau­čil jak jed­nat s Japon­ci. Vět­ši­nou jsem pak měl s japon­ský­mi uči­te­li dob­ré vzta­hy. Někdy hor­ší, vždy však roz­hod­ně zají­ma­vé. Pro­to­že i dnes jsou těmi nej­lep­ší­mi uči­te­li Japon­ci.
Z počát­ku jsem cvi­čil pou­ze u Iči­mu­ry. Po něko­li­ka letech jsme zača­li zvát i dal­ší uči­te­le, jako byli Ike­da, Assai a Tamu­ra, kte­rý tu byl ješ­tě před Iči­mu­rou. V obdo­bí pře­lo­mu 70tých a 80tých let zača­lo při­jíž­dět mno­ho uči­te­lů: Koba­ya­ši, Niga­ra­či sen­sei. Dnes je jich ješ­tě víc: Sai­to sen­sei, dóšu.
S Iči­mu­rou sen­se­i­em jsem měl občas kon­flik­ty, ale přes­to k němu cho­vám veli­ký respekt za to, co mě nau­čil. Pak jsem ale došel k hra­ni­ci, kdy už nemohl dále být mým uči­te­lem. Obje­vil se Nišio sen­sei, což je vel­ká osob­nost, veli­ce vyso­ký stu­peň a já jsem začal cvi­čit u něj. Když začí­ná­te u Nišio sen­se­ie, je to jako bys­te před­tím aiki­dó nikdy nedě­la­li. Tako­vá je to nová zku­še­nost. Totéž bylo u Tamu­ra sen­se­ie. Ucho­pí vás a ouha: „Asi bych měl začít zno­va.“ Milu­ji ten pocit.
Když cvi­čí­te budó, musí­te mít prázd­nou mysl. Při­jde­te k uči­te­li bez toho, abys­te v mys­li měli slo­va něko­ho jiné­ho, a opa­ku­je­te jeho uče­ní. V budó musí­te být zce­la prázd­ní a ote­vře­ní. V Japon­sku se mlu­ví o mušin. V jed­nom zeno­vém rče­ní se říká, jak při­šel stu­dent k uči­te­li a poví­dá mu: „Chtěl bych, abys­te mě nau­čil ten­to sys­tém a tam­ten a tohle.“ A uči­tel mu poví­dá: „Počkej, pojď­me si dát čaj.“ Začne mu nalé­vat hrnek a nepře­stá­vá ani když je plný. Stu­dent začne volat: „Zastav, už je plný.“ Na to mu uči­tel odpo­ví: „Tako­vý jsi ty. Plný zna­los­tí, o kte­rých si mys­líš, že je umíš. Nemůžu tě učit, musíš nej­pr­ve ten hrnek vyprázd­nit.“
Tré­nink by měl být přes­ně tako­vý. Musí­te být prázd­ní, pak může­te při­jí­mat. A vel­cí uči­te­lé by vám ten pocit měli dát. Že nemá smy­sl při­jít s vlast­ní­mi zna­lost­mi. Pokud při­jde­te na hodi­nu Nišio sen­se­ie a mys­lí­te si, že umí­te aiki­dó, splá­če­te nad výděl­kem. Sku­teč­ně vel­cí uči­te­lé jsou tací.
Nišio sen­sei mě veli­ce inspi­ro­val. Ale mys­lím si, že jsem u něho stu­do­val veli­ce odliš­ně, než lidé, kte­ří si dnes říka­jí jeho stu­den­ti. Oni mě vůbec za jeho stu­den­ta nepo­va­žu­jí. Mám s Nišio sen­se­i­em vel­mi přá­tel­ský vztah, pro­to­že cítím, že ten vztah je veli­ce vyzrá­lý. Jsem veli­ce rád, že se od něho mohu učit. Věřím, že i on je šťast­ný, když vidí, jak někdo s jis­tý­mi zna­lost­mi budó cítí to, co on učí, jako odmě­nu. Ale nechci být jeho kopií, jako kopí­rák, na to už jsem sta­rý. Veli­ce mi pomohl na mé ces­tě (dó). Nesna­žil se mě pře­táh­nout do té své. A to je jak věřím ten správ­ný způ­sob vzta­hu k uči­te­li. Bohu­žel se někdy stá­vá, že když vidí stu­den­ti jeho úchvat­né schop­nos­ti, zatou­ží být jako on. Ale to je nemož­né, všich­ni Japon­ci to vědí. Nemů­že­te být stej­ně vyso­cí, mít stej­nou váhu, stej­ně dlou­hé ruce. V Evro­pě se čas­to stá­vá, že lidé pří­liš čas­to kopí­ru­jí fran­couz­ský styl, styl Endo sen­se­ie, Nišio sen­se­ie, Sai­to sen­se­ie. Podél ces­ty (dó), jsem tu jako uči­tel, kte­rý vám pomá­há. Jste osob­nos­ti. Dó zna­me­ná: „Jít svou vlast­ní ces­tou.“
Tamu­ra sen­sei mě také inspi­ro­val. Přes­to­že jsem u něj dlou­ho necvi­čil, sta­la se mi zábav­ná pří­ho­da. Mí vlast­ní stu­den­ti mi ve Stoc­khol­mu řek­li, že cvi­čím jako on. Mys­lím si, že to není prav­da. Tamu­ra sen­sei je vel­ká osob­nost a asi bych měl u něj více cvi­čit.

Ale nejsou jenom japon­ští uči­te­lé.

Ovšem. Ve Švéd­sku je to tře­ba Ian Her­man­son, kte­rý cvi­čil u ósen­se­ie a Tohei sen­se­ie. Vel­mi ovliv­ňu­je, ale není můj uči­tel, spíš vel­ký bra­tr. Jste přá­te­lé s vel­kým respek­tem. Je veli­ce zábav­ný, učí vás a vy to ani neví­te. Dá vám pocit věcí, o kte­rý si nejste vědo­mi. Má své chy­by, ale jsem rád, že ho znám.
Pak mám kama­rá­dy, na stej­né úrov­ni jako já, kte­rých si veli­ce cením. Učí­me se jeden od dru­hé­ho.
Pak jsou tu lidé mlad­ší než já. Dívám se na ně a vidím, že dojdou dale­ko, sle­du­ji se zvě­da­vos­tí, jak se jejich osob­nos­ti při aiki­dó roz­ví­je­jí. Mys­lím, že uči­tel nezná vět­ší radost, než když se může učit od svých stu­den­tů. Samo­zřej­mě cvi­čím už dlou­ho, a tak je pro hod­ně mlad­ší stu­den­ty obtíž­né mě něco nau­čit, ale jsou tu dal­ší věko­vé kate­go­rie a ty mě učí.

Jaký je váš vztah k dal­ším bojo­vým umě­ním?

Před­ně bych řekl, že se zají­mám o budó. Pokud by aiki­dó neby­lo veli­ce důmy­sl­ným vyús­tě­ním budó, pak by mě neza­jí­ma­lo. Aiki­dó ale není jedi­ná ces­ta k prak­ti­ko­vá­ní budó. Je pře­ce mno­ho cest do Říma.
Cvi­čí­te jeden druh budó, pak zku­sí­te jiný a obje­ví­te, že prav­da je prav­dou v kaž­dém z nich. Nej­lep­ší kara­tedó vypa­dá jako nej­lep­ší aiki­dó a nej­lep­ší aiki­dó vypa­dá jako nej­lep­ší kara­tedó. Mno­ho aiki­dó­ka tvr­dí, že fun­gu­je pou­ze aiki­dó a ostat­ní ne. Totéž říka­jí lidé v kara­te. Řeše­ním je dob­ré aiki­dó, nebo dob­ré budó. Nejde to roz­dě­lit.
Já osob­ně veli­ce míchám sty­ly, podob­ně jako Nišio sen­sei. Baví mě to. Dělám to, pro­to­že mi to dává smy­sl budó. Ale zají­má mě i kara­te, ken­dó, nebo iai­dó a džúdó. Mys­lím si, že pokud je cvi­čí­te sku­teč­ně dlou­ho, vypa­da­jí nako­nec stej­ně.
V Ang­lii je jeden výbor­ný kara­te­ka, Hara­da sen­sei. Ten, když se ho zepta­li, co je jeho cílem v kara­te, odpo­vě­děl (a on je sku­teč­ně výbor­ný kara­te­ka): „Mým cílem je hodit člo­vě­ka bez toho, abych se ho dotkl.“ A když se tomu novi­nář divil, ješ­tě mu řekl: „Vím, že je to mož­né, pro­to­že aiki­dó ósen­sei to uměl. Tak to chci i já.“ A to je kara­te jiné bojo­vé umě­ní!

A co je vaším cílem?

V aiki­dó nevím, nemám žád­ný zvlášt­ní cíl. Tak po třech letech jsem házel lidi bez toho, abych se jich dotkl. Je to sku­teč­ně veli­ce jed­no­du­ché.
Aiki­dó je moje ces­ta (dó). Cvi­čím už mno­ho let a stá­le je pro mě zají­ma­vé, stá­le mě něčím pře­kva­pu­je, neu­stá­le obje­vu­ji něco nové­ho. Cítím se stá­le lépe a ptám se, o kolik lep­ší to ješ­tě může být.
Je zce­la jis­té, že spo­lu s tím, jak dospí­vám, zra­je i moje aiki­dó. V aiki­dó pokra­ču­je­te v roz­vo­ji, veli­ce sil­ně to cítí­te. A dokud ho cvi­čí­te, cítí­te i ten­to roz­voj. Tak­že dokud já budu cítit, že se moje aiki­dó roz­ví­jí záro­veň se mnou, budu v něm pokra­čo­vat. A kam to vede? Nevím. Když jsem začí­nal, zau­ja­lo mě to okouz­le­ní. Neza­jí­ma­la mě tech­ni­ka, nebo háze­ní lidí, ale cvi­če­ní toho, o čem se tvr­dí, že nelze zacvi­čit. Fas­ci­no­va­lo mě to. Sku­teč­ně si mys­lím, že aiki­dó je umě­ní. Milu­ji malíř­ství a hud­bu a i v nich je kouz­lo umě­ní, kte­ré mě inspi­ru­je.

Nedě­lá­te pou­ze aiki­dó a iai­dó ale i dal­ší.

Vše je budó. Kdy­bych cvi­čil pou­ze iai­dó, tolik bych se neroz­ví­jel. Pokud bych zase cvi­čil pou­ze aiki­dó, nasta­lo by totéž. Je samo­zřej­mé, že nelze cvi­čit všech­na budó, ale mys­lím si, že cvi­čit pou­ze jed­no nesta­čí. Dvě sta­čí. Je to jako když počí­tá­te sou­řad­ni­ce jis­té­ho mís­ta. Pokud zná­te pou­ze jeho vzdá­le­nost od jed­no­ho mís­ta, nespo­čí­tá­te nic, ale pokud zná­te dvě, víte přes­ně, kde se hle­da­ný objekt nalé­zá. To je čis­tá mate­ma­ti­ka. V budó je to stej­né. Pokud cvi­čí­te pou­ze jed­no budó – aiki­dó, neví­te nic. Potře­bu­je­te dal­ší budó. Trik je v tom, že nemů­že­te cvi­čit ces­tu aiki. Tře­ba Kaši­ma šin­torjú, je veli­ce popu­lár­ní ve Fran­cii. Ale oni cvi­čí aiki­dó kaši­ma. Oni se neod­trh­li od uči­te­lů Kaši­ma šin­torjú, ale mají tro­chu kaši­ma ve svém sty­lu. Ale to není ono. Je to jako bys­te řek­li, že jste tamhle a záro­veň jste tady. To pře­ce nejde. K úva­ze musí­te mít mno­ho hod­not.
Napří­klad v iai­dó je důle­ži­té zažít si výu­ku iai­dó uči­te­lů a budó v poje­tí iai­dó. V kara­tedó mít zase něja­ký vztah ke kara­tedó. Ne, abys­te měli uči­te­le aiki­dó, kte­rý vám říká: „No a takhle to vypa­dá v kara­te.“ I já to dělám, ale nedů­vě­řuj­te mi, pokud sku­teč­ně chce­te cvi­čit jiné budó.

Kte­ré budó je nej­lep­ší kom­bi­na­cí k aiki­dó?

Nemu­sí to být iai­dó. Já ho cvi­čím, pro­to­že Iči­mu­ra sen­sei ho vyu­čo­val a Nišio sen­sei tak­též. Pak je při­ro­ze­né, že ho cvi­čím i já. Ale moh­lo by to být i kara­tedó, džúdó, coko­li. Mys­lím, že Ari­ka­wa sen­sei v Hom­bu dódžó má své aiki­dó pro­dchnu­té kara­tedó. A to je také zají­ma­vé. Nemám před­sta­vu, jaké bojo­vé umě­ní by bylo nej­lep­ší kom­bi­na­cí, ale vždyc­ky je lep­ší, když lidé zkou­še­jí růz­né sty­ly. Pokud by kaž­dý cvi­čil pou­ze aiki­dó a iai­dó, bylo by to stá­le stej­né aiki­dó. Můj názor je tako­vý, že pokud cvi­čí­te jiné budó, měli bys­te navště­vo­vat uči­te­le, kte­rý ho cvi­čí. Ne mít uči­te­le aiki­dó, kte­rý vám řek­ne, že tohle je kara­te.
Musím se ale při­znat, že dělám totéž, ale přes­to se sna­žím nau­čit stu­den­ty jis­tým zku­še­nos­tem iai­dó.

Iai­dó má mno­ho spo­leč­né­ho se samu­raj­ský­mi bugei. Co si mys­lí­te o vzta­hu tra­dič­ních samu­ra­jů a sta­rých džu­cu k moder­ní­mu budó?

Mys­lím, že je tu veli­ce sil­ný vztah. Všech­no bylo dří­ve džu­cu. Když zača­la v Japon­sku restau­ra­ce, všich­ni si přá­li zacho­vat tra­dič­ní hod­no­ty. Pro­to­že se jim už ale neho­di­ly tra­dič­ní vzta­hy k samu­raj­ské a sta­ré váleč­nic­ké tří­dě, pros­tě je pře­jme­no­va­li a už to bylo v pořád­ku. Ale v pod­sta­tě to bylo totéž. Obvykle mají lidé pocit, že před dva­cá­tým sto­le­tím a obje­ve­ním se slo­va dó, byla tato umě­ní veli­ce bru­tál­ní. Ale já věřím spíš, že obec­ně po vítěz­ství rodu Toku­ga­wa v 17. sto­le­tí bylo Japon­sko doce­la míru­mi­lov­né a váleč­nic­ká tří­da byla odká­zá­na k pasiv­ní­mu boji. Pak si mys­lím, že se tato umě­ní sta­la více ritu­ál­ní. Něco podob­né­ho, jako máme dnes. Nemys­lím si, že byla tato změ­na veli­ká. Vět­ší změ­na jis­tě nasta­la poté, co se o to začal zají­mat Západ a když se roz­vi­nu­lo džúdó, aiki­dó… Ale stej­ně si pořád mys­lím, že v Japon­sku to bylo stá­le totéž, mož­ná víc, než si sami hod­la­jí při­pus­tit.

Byl zde roz­díl mezi japon­ským a západ­ním poje­tím budó?

Byl zde jiný vývoj. Napří­klad já věřím, že se v iai­dó dělá mno­ho oprav v sei­te iai pod­le toho, jaký je to západ­ní uči­tel a jaká je to oblast. Pro­to­že v Japon­sku už budó není pří­liš popu­lár­ní. Už ne. Japon­ci chtě­jí hrát base­ball, ne budó. Pro­to nema­jí Japon­ci před­sta­vu o tom, co je aiki­dó. Aiki­dó není v Japon­sku zná­mé a ani důle­ži­té. Japon­ští uči­te­lé budó chtě­jí na Západ. Uči­tel s pátým danem má ve svém dódžó v Japon­sku pět žáků. A pak při­je­de do Evro­py a má na tata­mi 200 lidí, jako rocko­vá hvězda. Pro­to v Japon­sku nechtě­jí zůstat. Pou­ze Hom­bu dódžó a Koba­ya­ši sen­sei, pak Sai­to sen­sei a pár dal­ších mají vět­ší počet stu­den­tů. Pak je samo­zřej­mé, že se chtě­jí při­způ­so­bit Zápa­du. Sle­du­jí ho a pře­mýš­le­jí, jak by své budó udě­la­li více popu­lár­ní. Někdy je to dob­ré, někdy ne. Japon­ský výu­ko­vý sys­tém je někdy dob­rý, ale občas také veli­ce špat­ný. Mno­ho tra­di­ce, mno­ho opa­ko­vá­ní, žád­ná tvo­ři­vost. My však nao­pak musí­me na hodi­nách tvo­řit, pro­to­že jinak by nepři­šli stu­den­ti. Je zají­ma­vé sle­do­vat střet toho­to tren­du s budó. Všich­ni star­ší japon­ští uči­te­lé říka­jí, že budouc­nost budó je na Zápa­dě. S kým­ko­li tam mlu­ví­te a jsou to 60tiletí nebo 70tiletí uči­te­lé, kte­ří mají se Zápa­dem zku­še­nos­ti, vám potvr­dí, že budouc­nost je na Zápa­dě, v Evro­pě, ne v Japon­sku.

Kdo si mys­lí­te, že bude vedou­cím před­sta­vi­te­lem?

Evro­pa je v mno­ha věcích napřed. Pro jakou­ko­li jinou zemi bude veli­ce obtíž­né dohnat ten­to náskok. V nej­bliž­ších dva­ce­ti letech to bude Evro­pa. Tak tomu je už od 60tých let. Ve Spo­je­ných stá­tech je sice mno­ho lidí a mno­ho uči­te­lů, ale zde se cvi­čí mno­hem déle. Budó se tam zača­lo roz­ví­jet až kon­cem 80tých let. A stej­ně je Evro­pa zají­ma­věj­ší.

Jak se dívá­te na evrop­ské aiki­dó (tře­ba fran­couz­ské)?

Mys­lím, že se veli­ce pře­ce­ňu­je fran­couz­ské aiki­dó. Kam­ko­li při­je­du najdu lidi, jak se ho sna­ží kopí­ro­vat. To mi při­pa­dá veli­ce nud­né. Zapo­mí­ná se, že je mno­ho cest inter­pre­ta­ce. Napří­klad aiki­dó na Slo­ven­sku. Je to mla­dá země s novou men­ta­li­tou a kul­tu­rou. Proč by měli cvi­čit fran­couz­ské aiki­dó? Když učím v jiné zemi, vždy se tam cho­vám jako host, ne jako boss, pod­le kte­ré­ho se všech­no točí. Nesna­žím se kon­fron­to­vat jejich aiki­dó, jsem tam, pro­to­že jim chci nabíd­nout koře­ní, kte­rým by si při­pra­vi­li své vlast­ní jíd­lo.
Fran­couz­ské aiki­dó je kom­plet­ní sys­tém. Jsou tam sice roz­dí­ly, ale teď mlu­ví­me o Tis­sie­ro­vě sku­pi­ně, kte­rá je popu­lár­něj­ší. Tamu­ro­va orga­ni­za­ce je na stej­né úrov­ni, ale u něj nevi­dím stej­ný trend. Fran­couz­ské aiki­dó v posloup­nos­ti Yama­gu­či sen­se­ie, Tis­sie­ra, Noela, Enda, to je teď v módě. Já osob­ně to vidím, jako veli­ce šikov­né aiki­dó, ale při­pa­dá mi hroz­né, když vidím, jak se ho lidé v celé Evro­pě sna­ží napo­do­bo­vat. Při­pa­dá mi nud­né, když kopí­ru­jí Nišio sen­se­ie, Sai­to sen­se­ie nebo tře­ba mě. Je to můj osob­ní názor. Já se zají­mám o budó a dó a fran­couz­ské aiki­dó mi občas při­po­mí­ná více aero­bik. Hod­ně lidí pohro­ma­dě, co se navzá­jem hází. Mno­ho hodin v pra­vi­del­ném kei­ko. O čem to je? Zestár­ne­te, pak se ohléd­ne­te a řek­ne­te si: „Ve svém živo­tě jsem udě­lal 15 242 kote­ga­e­ši.“ Je to pří­liš mecha­nic­ké. Dó je indi­vi­du­ál­ní. Je to maha­ja­na. Lidé se spo­leč­ně potká­va­jí v dódžó, kde kona­jí své vlast­ní dó. Jsou rov­no­práv­ní, jako jin a jang. Indi­vi­du­ál­ní kolek­tiv, indi­vi­dua v kolek­ti­vu. Ne robo­ti v továr­ně. Jaké­ko­li aiki­dó, kte­ré při­způ­so­bu­je lidi není mým sty­lem. Jako uči­tel se sna­žím stu­den­tům pomo­ci dosáh­nout oka­mži­ku, kdy si uvě­do­mí své vlast­ní aiki­dó. Mož­ná, že vypa­da­jí jako já. Ale to není mým zámě­rem. Zají­má mě, jak bude jejich aiki­dó vypa­dat za pět, deset let. Čekám na to. Po třech letech by ten oka­mžik měl nastat. Pokud se tak nesta­ne, jsem špat­ný uči­tel. Pokud lidé nepo­cí­tí ten­to osob­ní pocit dó, osob­ní sebe­re­a­li­za­ci v jejich poro­zu­mě­ní aiki­dó, jsem špat­ný uči­tel.

Je mno­ho knih o ósen­se­i­o­vi, čemu se však dá věřit?

Důvě­řuj­te videu. To je pra­vý ósen­sei a vy ho vidí­te na vlast­ní oči. Jsou uči­te­lé, kte­ří tvr­dí, že učí přes­ně to, co ósen­sei cvi­čil. To však nelze. His­to­rie je bez před­stav, což zna­me­ná, že se musím ptát a his­to­rie zazna­me­ná­vá. Oni cvi­čí své vlast­ní podá­ní toho, co vidě­li u ósen­se­ie. Ósen­sei učil mno­ho žáků a kaž­dý z nich byl zce­la odliš­ný. Pokud někdo řek­ne, že napří­klad tohle je přes­né uče­ní ósen­se­ie, není to prav­da. Vyu­ču­je to co zažil a teď to sám inter­pre­tu­je. Někdo napí­še kni­hu o ósen­se­i­o­vi, ale i to je pou­há inter­pre­ta­ce, nic jiné­ho. V huma­nit­ních vědách je to mini­mum. Zále­ží na kon­tex­tu, na okol­nos­tech.
Video je vždy zají­ma­vé, už jen z toho důvo­du, že zde byl někdo, kdo držel kame­ru. Může­te sle­do­vat pohy­by ósen­se­ie, ne pohy­by něko­ho, kdo říká: „Takhle se pohy­bo­val ósen­sei.“ Pokud tedy chce­te začít stu­do­vat ósen­se­ie, je video dobrou ces­tou.
Dal­ší mož­nos­tí je cvi­čit u uči­te­lů, kte­ří stu­do­va­li pří­mo u ósen­se­ie. Dnes jich už není tolik, Sai­to, Nišio, Tamu­ra, Ari­ka­wa, Tada sen­sei. Mají v sobě věci, kte­ré ósen­sei cvi­čil, mají v sobě hod­no­ty, kte­rý­mi je ósen­sei inspi­ro­val. Zde je také zdroj na ósen­se­ie, ale ten­to zdroj je jeho inter­pre­ta­cí, není to přes­né, abso­lut­ní. Když čte­te kníž­ky, musí­te jim věřit. Když čtu kníž­ku, zají­má mě oso­ba, kte­rá je popi­so­vá­na, ne autor. Obsah.

Mys­lí­te si, že dóšu vytvo­řil moder­ní aiki­dó?

Ano, ale on jej nevy­tvo­řil. Spíš ho spo­lu s Tohe­i­em zor­ga­ni­zo­val. Vytvo­ři­li výu­ko­vý sys­tém Hom­bu dódžó, dět­ské hodi­ny, učeb­ní pro­gram, sys­tém základ­ních tech­nik. Tamu­ra mi kdy­si poví­dal o tom, jak jed­nou při hodi­ně ósen­sei řekl: „Tohle je základ­ní tech­ni­ka aiki­dó.“ Pak pokra­čo­val a za chví­li náh­le poví­dá: „Tohle je základ­ní tech­ni­ka aiki­dó.“ Suga­no sen­sei mi řekl, že vztah mezi ikkjó, nikjó, san­kjó a jon­kjó je v kae­šiwa­za (pro­ti­tech­ni­kách). Z ikkjó může­te pře­jít na nikjó, z nikjó na san­kjó, ze san­kjó na jon­kjó. Takhle to uspo­řá­da­li. Máte mož­nost to cvi­čit tak nebo jinak. Je zná­mo, že ósen­sei nikdy sku­teč­ně nevy­tvo­řil celist­vý výu­ko­vý sys­tém. Nebyl to jeho styl. Dóšu a Tohei to udě­la­li.
Pak mají někte­ří star­ší žáci ósen­se­ie vlast­ní sys­tém, jako Šio­da, nebo Sai­to sen­sei v Iwa­mě. Ten si to mohl dovo­lit, pro­to­že znal ósen­se­ie vel­mi dlou­ho a měl mož­nost ujas­nit si, jak by to asi mělo vypa­dat.

Proč vlast­ně lidé cvi­čí bojo­vá umě­ní v moder­ním svě­tě, proč tasí meč, když ho k niče­mu nepo­tře­bu­jí?

Jak to říct. Je to jako v ope­ře. Ona zpí­vá: „Umí­rám, umí­rám…“ a vy si říká­te: „Tak už umři koneč­ně! Vždyť to zpí­váš deset minut.“ Ale v té ope­ře není důle­ži­té umí­rá­ní, ale ten zpěv.
Jako meč tu není od toho, abys­te sekal do lidí. To není zají­ma­vé. Má už jinou funk­ci. Pro všech­na budó je tako­vý před­po­klad. Mys­lím, že dob­ré budó by mělo být jako léč­ba. Ne však ve smys­lu, když jsi nemoc­ný, dosta­neš léky, ale jako sebe­re­a­li­za­ce, ote­vře­ní své mys­li, její zvět­še­ní, roz­voj. Obrá­ce­ní člo­vě­ka od člo­vě­ka k Bohu, jak chce­te. Je to umě­ní.

Tak­že v tom nevi­dí­te sebe­obra­nu.

Ne. Sebe­obra­na tu není zají­ma­vá. Je to pře­ce ces­ta k naslou­chá­ní oko­lí. Podí­vej­te se na lidi v budó. Nikdy se spo­lu nebi­jí. Proč by měli. Na tata­mi je boj hlad­ký, úpl­ný, obtíž­ný, zají­ma­vý.

Co si mys­lí­te o Ste­ve­nu Sega­lo­vi?

Musím říct, že jsem ho na tata­mi nikdy nepo­tkal. Nevím tedy o něm nic kon­krét­ní­ho. Není pochyb o tom, že má veli­ce inspi­ru­jí­cí aiki­dó. Znám ho ale pou­ze z fil­mů. Je to totéž, jako když jsem mlu­vil o ósen­se­i­o­vi a jeho tech­ni­ce. Není to přes­ně on, ale vaše před­sta­va toho, jak to vypa­dá. Tvo­ří své aiki­dó pro akč­ní fil­my. Tedy něco jiné­ho, než cvi­če­ní v dódžó. Nepřed­po­klá­dám, že cvi­čí stej­ně na hodi­nách. Pokud by tak dělal, bylo by to sku­teč­ně špat­né, ale dou­fej­me, že tomu tak není.

A co aiki­dó jako sport?

Ne. Je tolik jiných spor­tů, kte­ré mají sou­tě­že. Ósen­sei měl v tom­to jas­no, žád­né sou­tě­že. A já s ním zce­la sou­hla­sím. Pokud bude­te pořá­dat tur­na­je, zmi­zí vám mno­ho tech­nik a filo­zo­fie, bude to pod­řad­něj­ší aiki­dó. Na dru­hou stra­nu, vždyť je pře­ce nemož­né mít sou­tě­že. Aiki­dó má pří­liš mno­ho tech­nik a filo­zo­fii, kte­rá je paci­fis­tic­ká. A samo­zřej­mě je základ­ním pro­blé­mem to, že v aiki­dó se nikdy neú­to­čí.
V iai­dó je veli­ce důmy­sl­ný sys­tém sou­tě­ží. Pro budó jsou zde kata. Dva lidé děla­jí sou­běž­ně jed­nu katu a soud­ce roz­hod­ne, kdo se sta­ne vítě­zem. Pak nastou­pí dal­ší pár a dal­ší. To je dob­rý sys­tém, pro­to­že se necvi­čí pro­ti sobě, ale stá­le tu máte dvě oso­by, kte­ré může­te porov­ná­vat. To je sou­těž.
Ale přes­to je základ­ní myš­len­kou dó: „Jdeš svou vlast­ní ces­tou.“ Jak se může­me srov­ná­vat s někým jiným? Pak to není budó, ale zase džu­cu. Já si mys­lím, že v tom má aiki­dó vel­kou sílu. Je to jeho plus, nemít sou­tě­že. Kaž­dý sou­tě­ží, ale pak se obje­ví aiki­dó a lidé si řek­nou: „Ó, koneč­ně.“

Jak se sta­ví­te k dět­ským hodi­nám?

V počát­cích jsem měl dět­ské hodi­ny, ale veli­ce krát­ce. Osob­ně se nepo­va­žu­ji za způ­so­bi­lé­ho být dět­ským uči­te­lem. Mys­lím si, že je to veli­ce obtíž­né. Nevy­hý­bám se tomu, aby je cvi­čil někdo jiný, ale mě osob­ně to neza­jí­má. V mém dódžó to cho­dí tak, že pokud by někdo z mých stu­den­tů sku­teč­ně tou­žil vést dět­ské hodi­ny, můžou začít, ale jinak ne. Nehod­lám plýtvat ener­gií svých instruk­to­rů a star­ších stu­den­tů tím, že budou vést dět­ské hodi­ny, když se jim nechce. Je to veli­ká odpo­věd­nost.

Čas­to vysvět­lu­je­te pohy­by pomo­cí ki. Jak ho chá­pe­te?

Uží­vám ki hod­ně, pro­to­že vím, jak je dnes ve výu­ce aiki­dó opo­mí­je­no. Mož­ná pro­to, že jsou lidé nové­ho věku dis­ku­sí o něm una­ve­ni, mož­ná pro­to, že nechtě­jí být srov­ná­vá­ni s ki aiki­dó, ane­bo chtě­jí cvi­čit tech­ni­ky ve fyzic­kém pro­stře­dí. Pří­rod­ní vědy, ato­mo­vý věk, coko­li.
Ale ai-ki-dó, sly­ší­te to tam? Pokud necvi­čí­te aiki­dó s tou­to myš­len­kou, nedě­lá­te aiki­dó, ale gym­nasti­ku. Je to můj osob­ní pro­test pro­ti opo­mí­je­ní toho­to slo­va, abychom ho neza­vr­ho­va­li A jeho uži­tí a uži­tí jeho prin­ci­pů? Co pro mě zna­me­ná?
Uží­vám pro něho význam, jako je éter (živel – ether) úmys­lu. Éter je tře­ba vzduch a úmy­sl zna­me­ná to, co zamýš­lí­te udě­lat. Vesmír je vytvo­řen ze síly vůle. Při­mět věci hýbat se, může­te to nazvat pří­rod­ním záko­nem.
Je veli­ce obtíž­né defi­no­vat ki pomo­cí vědec­kých pro­střed­ků. Může­te ho leh­ko zažít, ale těž­ko vysvět­lit. Něco podob­né je Tao v tao­is­mu. Dó. V tao­is­mu Lao’c je dó jako auto­ma­tic­ký pří­rod­ní zákon, oko­lo kte­ré­ho se i pří­rod­ní záko­ny tvo­ří jako nut­nost.
Dó není pasiv­ní, reál­ná věc. To slo­vo nezna­me­ná ces­ta nebo sil­ni­ce. Dó ve filo­zo­fic­kém poje­tí je čin­nost, chůze. Ne ces­ta. Je to veli­ce důle­ži­tý roz­díl. A toto dó lze rea­li­zo­vat, ale těž­ko jde popsat. Mož­ná i pro­to, že my na Zápa­dě jsme zvyklí říkat: „Pro­sím tě defi­nuj mi ki.“ Oče­ká­vá­me západ­ní vysvět­le­ní. Pokud nevě­ří­te v ki, je veli­ce jed­no­du­ché říct: „Ki je veli­ce podob­ná vzdu­chu.“ Drží ve vzdu­chu ener­gii, život­ní ener­gii a mi zná­me z bio­lo­gie, že život­ní ener­gie ve vzdu­chu je kys­lík. Ale je mož­né, že Číňa­né vědě­li o spo­ji­tos­ti něče­ho ve vzdu­chu, co by bylo pod­sta­tou, život­ní pod­sta­tou. Kys­lík.
Je jas­né, že vysvět­le­ní nelze podat fyzi­kál­ně. Záměr, ima­gi­na­ce, coko­li chce­te. V lid­ském bytí je úmy­sl veli­ce sku­teč­ný. Je to jako když pří­rod­ní vědy defi­nu­jí, co je sku­teč­né a co ne. Atom je sku­teč­ný, může­te se ho dotknout. Ale pokud lid­ská bytost nastar­tu­je něco, co pra­cu­je mili­o­ny let, dnes a den­ně, a uží­vá všech pro­střed­ků, aby to dokon­či­la, to není sku­teč­né? Záměr je veli­ce sku­teč­ný. Před­sta­vi­vost tvo­ří mno­ho pod­vo­dů, jak už psal Dosto­jev­skij. Spous­ta nád­her­ných věcí i straš­né kata­stro­fy vzni­ká díky před­sta­vi­vos­ti. Na něčem se podí­lí­me, něco je indi­vi­du­ál­ní. Před­sta­vi­vost je sku­teč­ně logic­ké pocho­pe­ní. Jest­li tak­to vysvět­lí­me ki, tak ki je a je sku­teč­né.
Poje­tí ki, kte­ré má smy­sl, je sku­teč­né. Mys­lím, že tomu lze dob­ře poro­zu­mět vzhle­dem k řeči, ve kte­ré vznik­lo. Když řek­ne­me: „Toto je sku­teč­nost.“, ona to vlast­ně není sku­teč­nost, ale je to sku­teč­nost naše­ho jazy­ka. A pokud není vhod­ná řeč, pak ta sku­teč­nost také není správ­ná. A náš jazyk je sku­teč­ně nevhod­ný.
Je zají­ma­vé, že během lid­ské­ho živo­ta, od naro­ze­ní do smr­ti, mají pří­rod­ní vědy svou důle­ži­tost. Ale mno­ho z toho, co lidé kona­jí, pří­rod­ní vědy neu­zna­jí. Řek­nou, že to není prav­da, že je to jen faleš­ný dojem. Ale pro ty lidi je to pře­ce důle­ži­té, tak jak může někdo říct, že to není prav­da? Jak mohou být věd­ci tak hlou­pí a nezku­sit, zda tomu lze poro­zu­mět? Pro­to­že to není atom? Žije­me svůj život s důle­ži­tos­tí času naše­ho živo­ta.
Samo­zřej­mě bychom si měli uvě­do­mit, že ki je sku­teč­né.

Je koneč­né aiki­dó tím správ­ným jazy­kem?

Ne , aiki­dó je pou­ze uchem toho jazy­ka. Je to totéž, jako když jsem mlu­vil o aiki­dó a dal­ších budó. Máte dané dva body a bude­te vědět, kde je ten tře­tí. Aiki­dó je jeden jazyk a pří­rod­ní vědy dru­hý. Pokud uží­vá­te oba, pocho­pí­te sku­teč­nou pod­sta­tu věci, pokud zná­te jenom jeden, nepo­cho­pí­te nic. Kdy­bys­te se pokou­še­li vysvět­lit svět pou­ze pomo­cí aiki­dó, pak by to bylo veli­ce hloupé mís­to. Věci vždy nejed­na­jí tak, jak by chtě­lo aiki­dó. Ani lidé. Pro­to mohou být uči­te­lé aiki­dó veli­ce dob­ří na tata­mi, ale už ne v živo­tě. Aiki­dó sku­teč­ně nesta­čí. Ani není nej­dů­le­ži­těj­ší. Jsem fas­ci­no­ván aiki­dó, ale pořád si říkám: „Ne, ne. Kdy­bych měl vyu­žít pou­ze jis­té zdro­je a ostat­ní ne, bylo by aiki­dó mezi těmi tře­mi vybra­ný­mi? Nebo pěti? Ane­bo mezi pěti, ale ne mezi tře­mi?“
V živo­tě jsou i jiné věci. Sle­duj­te uči­te­le aiki­dó. Cvi­čí­te a říká­te si: „Jis­tě, když chci něko­ho hodit, musím to udě­lat takhle, ale posle­chl bych té rady i v živo­tě? Ne! V aiki­dó ano, řek­ni mi, jak udě­lat správ­ně ikkjó, ale neří­kej mi, jak mám jed­nat se svou ženou, nebo jak se mám při­pra­vit na smrt. Pro­to jsem si nevy­bral uči­te­le aiki­dó.“

Co by bylo mezi těmi tře­mi věc­mi, kte­ré bys­te si vybral?

Lite­ra­tu­ra dává mno­hem víc, pokud je mi vůbec dovo­le­no takhle mlu­vit. Kni­hy, je v nich o tolik víc. Pokud pova­žu­je­te aiki­dó za umě­ní, lite­ra­tu­ra jako umě­ní zna­me­ná dale­ko víc. Nebo malíř­ství. Podí­vej­te se na Mado­nu v jes­ky­ni, nebo Sva­té­ho Jana Bap­tis­tu od Leo­nar­da da Vin­ci­ho. Pokud ho bude­te stu­do­vat, sta­ne­te se mno­hem moud­řej­ší, než kdy­bys­te stu­do­va­li aiki­dó.
Haydn, barok­ní skla­da­tel. Je toho tolik.
Tao te Ting, slav­ná sta­rá čín­ská kni­ha. Srov­nej­te to s kni­hou dóšu „Duch aiki­dó“ (The spi­rit of aiki­do). Pokud bys­te měli v jed­né ruce tuto kníž­ku a v dru­hé Tao te Ting a měli bys­te na deset let jít na opuš­tě­ný ost­rov, co bys­te si zvo­li­li? Dóšu? Ne. Tao te Ting.
Kdy­by jsem potkal Ein­stei­na, zapo­mněl by jsem všech­no o něja­kém Nišio či Sai­to sen­sei co by sedě­li tamhle u sto­lu, mlu­vil by jsem s Ein­stei­nem!
Je mno­ho fan­tas­tic­kých nesmys­lů. Napří­klad co nemám rád. V 60tých a 70tých letech byl špat­ný zvyk pře­klá­dat slo­vo sen­sei jako mis­tr (mas­ter). Ale toto slo­vo má v evrop­ské his­to­rii mno­ho zástup­ců, tím prv­ním byl Ježíš. A můj uči­tel Iči­mu­ra sen­sei jis­tě nebyl Ježíš, mož­ná ani ten nebyl, nikdy jsme ho nevi­děl. Iči­mu­ra nebyl ta osob­nost, moud­rost, vyjá­d­ře­ná v Bib­li. Stál v dódžó a mru­čel: „Tohle je život a tam­to je život…“ Život­ní moud­rost je něco zce­la odliš­né­ho od moud­ros­ti aiki­dó. Měl jsem s ním hád­ku o tom, zda je aiki­dó život. Říkám: „Ne, aiki­dó je sou­část živo­ta, není aiki­dó, kte­ré by obsa­ho­va­lo život. Život je mno­hem vět­ší. Jste uči­te­lem aiki­dó, ale jde říct, že jste šiha­nem živo­ta? Nelze.“
Mys­lím, že bys­te tohle nemě­li zapo­me­nout, pro­to­že jinak může­te lehce zamě­ňo­vat správ­né hod­no­ty, stá­vá se to. Zkus­te to s nikjó.