Franck Noel: Aikidó – Fragmenty dialogu o dvou neznámých

Krát­ká ukáz­ka dvou tex­tů z kni­hy “Aiki­dó – Frag­men­ty dia­lo­gu o dvou nezná­mých” od Franc­ka Noela, kte­rá vyjde v červ­nu 2013.

 Nezná­mé

Aiki­dó je komu­ni­ka­ce.
Cvi­čit aiki­dó zna­me­ná ztvr­dit vůli komu­ni­ko­vat, a to dokon­ce i v tom nej­hor­ším pří­pa­dě, kdy se nás part­ner sna­ží zni­čit popí­rá­ním naší exis­ten­ce.
Ale co říct?
A jak to říct?
Jaký jazyk máme zvo­lit a co chce­me říct?
Cvi­če­ní aiki­dó není vlast­ně ničím jiným než dia­lo­gem, kte­rý se sna­ží tyto dvě nezná­mé odstra­nit.

Džen­tl­men

„Džen­tl­men je člo­věk, kte­rý umí hrát na dudy, ale nehra­je,“ říka­jí Ang­li­ča­né.
Řeč je o tou­ze pro­je­vit se a o sebe­o­vlá­dá­ní, ener­gii a její kon­t­ro­le, osob­ním roz­vo­ji a spo­le­čen­ské povin­nos­ti…
Para­le­la se sama nabí­zí: „Aiki­dó­ka je člo­věk, kte­rý vám může roz­bít hubu (pokud na něj zaú­to­čí­te)… ale neu­dě­lá to.“
Sku­teč­ně je to tak?

Vždyť je to jako zasít a neskli­dit, neu­stá­le vytvá­řet nové pří­le­ži­tos­ti a násled­ně jich nevy­u­žít, násil­ně pře­stat tam, kde vše začí­ná… je to jako zasta­vit pěst těs­ně před nára­zem, škr­tit a nesmět při­tom uškr­tit.
Sebe­o­vlá­dá­ní zaslu­hu­je obdiv, to jis­tě, ale to utr­pe­ní!

Máme pocit, že pro kom­pen­za­ci naší frustra­ce nezbý­vá nic jiné­ho než si tro­chu ane­bo úpl­ně vytvo­řit vněj­ší, hypo­te­tic­kou (tedy nere­ál­nou) „rea­li­tu“, v níž je vše dovo­le­no, kde nám závaž­nost a nalé­ha­vost situ­a­ce dovo­lu­je pře­kro­čit všech­ny meze a dopus­tit se veš­ke­rých exce­sů. Jaký­si panen­ský pro­stor, jenž se nachá­zí vně civi­li­za­ce a v němž se dudy mohou roze­hrát sku­teč­ně napl­no…
Potla­če­ná nespo­ko­je­nost a zetle­lé nási­lí však vytvá­ře­jí kom­post, z něhož nako­nec mohou vze­jít jen podiv­né exis­ten­ce.
A v něčem tako­vém tech­ni­ka aiki­da své koře­ny zce­la jis­tě nemá.

Pohyb je zde nao­pak úpl­ný, nená­sil­ný, avšak nekom­pro­mis­ní a zce­la roz­vi­nu­tý. Aiki­dó­ka se sna­ží pod­chy­tit všech­na pro­ble­ma­tic­ká mís­ta, zabra­ňu­je nebez­peč­ným pádům a roz­krý­vá nepře­hled­né situ­a­ce.
Do dob­ré tech­ni­ky aiki­da se lze zce­la pono­řit, může­me při ní odlo­žit faleš­nou cud­nost a nesty­dět se za ni. A náš part­ner tím nebu­de šoko­ván, otře­sen či poní­žen. Nao­pak, bude poci­ťo­vat eufo­rii a vděk.

Kdo je tedy aiki­dó­ka? Pře­ce džen­tl­men, kte­rý umí hrát na dudy, hra­je na ně bez pře­s­tá­ní a vám se to dokon­ce líbí.

Pře­lo­ži­la Rad­ka Morn­štaj­no­vá