Česká federace aikido uznána od Aikikai Hombu Dojo

Čes­ká fede­ra­ce aiki­do zís­ka­la letos v květ­nu ofi­ci­ál­ní uzná­ní od cen­t­rá­ly svě­to­vé­ho aiki­do – Aiki­kai Hom­bu Dojo. Ten­to úspěch je výsled­kem mno­ha­le­té prá­ce v Čes­ku i v zahra­ni­čí a byl zavr­šen ofi­ci­ál­ní návště­vou zástup­ců čes­ké orga­ni­za­ce v hlav­ním měs­tě Japon­ska. O jejich ces­tě, cvi­če­ní v Japon­sku i poza­dí celé akce poví­da­li pro časo­pis Fighter’s maga­zi­ne pre­zi­dent Čes­ké fede­ra­ce aiki­do Pavel Mun­zar a vedou­cí klu­bu Aiki­do Pra­ha Vino­hra­dy Mar­tin Švih­la.

Co před­chá­ze­lo vaší ces­tě do Japon­ska?
Pavel Mun­zar (PM): Vel­mi dlou­há pří­pra­va. Muse­li jsme při­pra­vit vel­ké množ­ství infor­ma­cí a hlav­ně si sami uvě­do­mit co a proč chce­me. Je štěs­tí, že orga­ni­za­ce je plná veli­ce schop­ných lidí, kte­ří oprav­du odved­li veli­ký kus prá­ce. Dá se říci, že naší ces­tě před­chá­zel jeden vel­ký sen nás všech.
Mar­tin Švih­la (MŠ): Když jsem při­pra­vo­val pod­kla­dy pro japon­skě part­ne­ry, uvě­do­mil jsem si, kolik prá­ce se v naší orga­ni­za­ci za téměř 25 let její exis­ten­ce udě­la­lo. V pod­sta­tě celá ta doba před­chá­ze­la ofi­ci­ál­ní­mu uzná­ní od japon­ské stra­ny. Mám vel­kou úctu k lidem, kte­ří se na této prá­ci podí­le­li a podí­le­jí.

Jaká byla jed­ná­ní v Tokiu?
PM: Jed­ná­ní byla veli­ce pří­jem­ná, vel­mi pro­fe­si­o­nál­ní a do podrob­nos­tí při­pra­ve­ná, a to z obou stran. Samo­zřej­mě jsme jed­na­li s part­ne­rem, kte­rý je zce­la kul­tur­ně odliš­ný a pod­le toho bylo tře­ba se řídit. Nicmé­ně jsem z jed­ná­ní měl veli­ce pří­jem­ný pocit a jsem rád, že jsem byl u takhle význam­né udá­los­ti pří­to­men.
MŠ: Schůz­ky byly hod­ně ofi­ci­ál­ní. Setka­li jsme se se sou­čas­ným vede­ním Aiki­kai – s vnu­kem zakla­da­te­le aiki­do Mori­te­ru Ueši­bou, kte­rý teď Aiki­kai vede, s jeho synem Mitsu­te­ru Ueši­bou i s lid­mi, kte­ří pra­cu­jí na zahra­nič­ních vzta­zích japon­ské orga­ni­za­ce. I pro mě bylo zají­ma­vé vidět “japon­ský” styl jed­ná­ní.

Bylo něco, co japon­ské part­ne­ry na vaší orga­ni­za­ci zau­ja­lo?
PM: Zejmé­na veli­kost a doba exis­ten­ce ČFAI. Pře­kva­pil je i počet vyso­kých stup­ňů, ale to je asi dáno tím, že vel­mi málo našich cvi­čen­ců pod­stou­pí ces­tu do Japon­ska.
MŠ: Mě potě­ši­lo, že si všimli dlou­hé­ho sezna­mu mezi­ná­rod­ních semi­ná­řů, kte­ré u nás kaž­do­roč­ně orga­ni­zu­je­me. Oce­ni­li tím jmé­na význam­ných evrop­ských uči­te­lů, kte­ří u nás učí a jsou úzce pro­po­je­ni s Aiki­kai.

Co vlastně„Hombu Reco­gni­ti­on” nebo­li ofi­ci­ál­ní uzná­ní od Hom­bu Dojo pro vás zna­me­ná?
PM: Je to for­mál­ní vyjá­d­ře­ní vzá­jem­né úcty a také uzná­ní naší dlou­ho­do­bé prá­ce. Tyhle věci jsou v japon­ské kul­tu­ře vel­mi důle­ži­té. Hlav­ní prak­tic­kou novin­kou pro nás je, že máme prá­vo sesta­vit vlast­ní zku­šeb­ní komi­si a zkou­šet na mezi­ná­rod­ní tech­nic­ké stup­ně Aiki­kai. Před­tím tyto zkouš­ky pro nás pořá­dal náš šihan, pan Franck Noel.
MŠ: Uzná­ní také zna­me­ná vyš­ší mezi­ná­rod­ní sta­tus naší orga­ni­za­ce a bliž­ší spo­je­ní s Aiki­kai a rodi­nou Ueši­ba. Do této doby bylo to spo­je­ní pou­ze přes pana Noela, teď je naše spo­lu­prá­ce pří­má.

Urči­tě jste v kra­ji­ně vychá­ze­jí­cí­ho slun­ce i cvi­či­li. Jaké je cvi­če­ní v Japon­sku v porov­ná­ní s Evro­pou?
MŠ: Cvi­či­li jsme na dvou mís­tech – v Aiki­kai Hom­bu Dojo (ve svě­to­vé cen­t­rá­le aiki­do) vTo­kiu a na semi­ná­ři Endo sen­se­ie v Saku. Na obou mís­tech byla úro­veň cvi­če­ní vel­mi vyso­ká. Ten semi­nář byl sty­lem hod­ně podob­ný naše­mu zdej­ší­mu cvi­če­ní, i pro­to, že polo­vi­na z 200 účast­ní­ků byla z Evro­py a Ame­ri­ky. Styl cvi­če­ní v Hom­bu Dojo byl nao­pak zce­la “japon­ský”- vyso­ké nasa­ze­ní, poměr­ně drs­né cvi­če­ní, žád­né mlu­ve­ní nebo vysvět­lo­vá­ní, strikt­ní pra­vi­dla. Pokud na to nejste zvyklí, tak je to dři­na a stres. Byla to vyni­ka­jí­cí zku­še­nost, (smích)
PM: Co se týče kva­li­ty cvi­če­ní, tak se nemá­me za co sty­dět, což člo­vě­ka vel­mi potě­ší. Jinak je samo­zřej­mě veli­ce pří­jem­né, zacvi­čit si s lid­mi, kte­ří jsou na tata­mi již 50 let a mají ohrom­né zku­še­nos­ti. Inspi­ru­jí­cí bylo také, jak Japon­ci pra­cu­jí pro ostat­ní v dódžó a pro samot­né Aiki­do. Čím déle cvi­čí, tím více odpo­věd­nos­ti k celé komu­ni­tě a Aiki­du cítí a pod­le toho se cho­va­jí.

Co kro­mě cvi­če­ní vás v Japon­sku oslo­vi­lo?
PM: Běž­ní lidé, vztah Japon­ců ke své kra­ji­ně a samo­zřej­mě vyni­ka­jí­cí kuchy­ně. A abych neza­po­mněl – hor­ké láz­ně jsou oprav­du vel­mi inten­ziv­ní záži­tek.
MŠ: Za mě ve zkrat­ce: pří­jem­ní lidé, skvě­lé jíd­lo a hor­ké láz­ně. Také jsem se byl po ofi­ci­a­li­tách a cvi­če­ní podí­vat na tur­naj sumó a něja­ký čas jsem strá­vil v horách. To bylo moc hez­ké.

Chce­te říct něco na závěr roz­ho­vo­ru?
PM: Pře­de­vším bych rád podě­ko­val našim uči­te­lům za vede­ní, rady a poo­t­ví­rá­ní růz­ných vrá­tek v pra­vou chví­li. Mys­lím, že je tepr­ve před námi, abychom si uvě­do­mi­li, kolik toho pro nás děla­jí. V nepo­sled­ní řadě bych samo­zřej­mě rád podě­ko­val všem čle­nům ČFAI za jejich pod­po­ru i někdy vel­mi tref­né poznatky, kte­ré jsou pro mne lec­kdy vel­mi pří­nos­né. Někdy více, než se zpr­vu zdá. (smích)
MŠ: Pro mě je důle­ži­té, že zís­ká­ním ofi­ci­ál­ní­ho uzná­ní od Aiki­kai Hom­bu Dojo pro nás nic nekon­čí, spí­še začí­ná. Je to oce­ně­ní, ale také odpo­věd­nost. Vždyť nás také na ofi­ci­ál­ních schůz­kách povzbu­zo­va­li, abychom byli ješ­tě aktiv­něj­ší. Ces­ta pros­tě vede dál.