Texty o aikido

Aikidó funguje od prvního tréninku!

Když začá­teč­ní­ci popr­vé vstou­pí do dódžó, všech­no je pro ně nové a zvlášt­ní. Obvykle se drží u dve­ří nebo postá­va­jí na okra­ji žíněn­ky, plní oče­ká­vá­ní a mož­ná i nejistoty.

A pak najed­nou začí­ná hodi­na a oni musí udě­lat pár kro­ků a sed­nout si ved­le sebe do řady napro­ti uči­te­li. Udě­la­jí svo­je prv­ní kro­ky na žíněn­ce – a také důle­ži­tý krok ke cvi­če­ní aikida.

Za chví­li už budou cvi­čit tech­ni­ky, úto­čit, padat a celý tré­nink bude při pohle­du zven­čí vypa­dat jako čis­tě fyzic­ká zále­ži­tost. Avšak za kaž­dým pohy­bem je jeho význam, kte­rý může obo­ha­tit jejich život.

Podí­vej­me se na to blíže.

Útok jako cvičení přiměřenosti

V aiki­dě útok před­chá­zí tech­ni­ku – abychom moh­li cvi­čit tech­ni­ku, musí na nás někdo zaú­to­čit. A útok je zají­ma­vý fenomén.

Chris­ti­an by měl zaú­to­čit na Annu – zved­nout ruku a sek­nout ji do čela. Chris­ti­an ví, že ji neza­sáh­ne, Anna v momen­tu úto­ku udě­lá krok za něj. Zdá se však, že i přes toto bez­pe­čí je pro něj těž­ké zamě­řit svůj cíl, jas­ně se roz­hod­nout a pro­je­vit svůj záměr fyzic­kým pohy­bem. A když se koneč­ně odhod­lá, v jeho pohy­bu je vidět neroz­hod­nost a neschop­nost koor­di­no­vat záměr s fyzic­kým projevem.

Anna má úpl­ně jiný tem­pe­ra­ment a nechá­vá se strh­nout nad­še­ním z nové­ho pohy­bu. Dává do své­ho úto­ku pří­liš ener­gie, ztrá­cí rov­no­váhu a její setr­vač­nost ji odná­ší dale­ko od cíle.

Chris­ti­a­no­vo váhá­ní a zdr­žen­li­vost jsou při­ro­ze­né – naše lid­skost říká, že jsou i lep­ší způ­so­by cho­vá­ní než bou­chat dru­hé lidi do hla­vy. Anni­na radost z pohy­bu je také inspi­ra­tiv­ní. Avšak ke spo­leč­né­mu cvi­če­ní aiki­da potře­bu­jí útok „tak ako­rát“, tak­že to zkou­še­jí dál a kaž­dým opa­ko­vá­ním se zlep­šu­jí. Kaž­dý jejich útok je jis­těj­ší a přesnější.

Kaž­dým úde­rem nebo úcho­pem se Chris­ti­an, Anna i my ostat­ní učí­me: když se uvol­ní­me, záměr a pohyb se spo­jí v jed­no. Ten jed­no­du­chý fyzic­ký krok vpřed, kte­rý nám umož­ňu­je pře­ko­nat vzdá­le­nost a dotknout se part­ne­ra, je cvi­če­ním roz­hod­nos­ti, jas­né­ho zámě­ru, při­mě­ře­nos­ti koná­ní, udr­že­ním rovnováhy…

Tolik věcí uži­teč­ných pro život najde­me v jedi­ném úto­ku, v jedi­ném kroku.

První krok techniky vede vpřed

Jak jsem zmí­nil, když Chris­ti­an zaú­to­čí, Anna vstu­pu­je za něj a pak pro­vá­dí tech­ni­ku aiki­da. Její prv­ní krok vede dopře­du, těs­ně za Chris­ti­a­na. V aiki­dě totiž před úto­kem neu­tí­ká­me. Nao­pak, setká­vá­me se s ním, abychom ho moh­li kon­t­ro­lo­vat a vést. Udě­lat krok napro­ti úto­ku a vstou­pit do nebez­pe­čí může být napo­pr­vé ješ­tě stra­ši­del­něj­ší než útočit.

Anna tvá­ří v tvář Chris­ti­a­no­vu seku musí pře­ko­nat chuť utéct nebo scho­vat hla­vu mezi rame­na… Musí zůstat v kli­du a se zdvi­že­nou hla­vou jít napro­ti tomu, co přichází.

I to se může v běž­ném živo­tě hodit – když víme, jak se posta­vit čelem tomu, co se blí­ží – výzvám, hroz­bám, těž­kos­tem. Když neskrý­vá­me hla­vu do pís­ku, ale vní­má­me situ­a­ci a klid­ně jde­me vpřed, abychom se s ní setka­li. Zná­te lep­ší způ­sob, jak žít a tvořit?

Tenhle pří­stup na tata­mi začí­ná měnit náš život už po pár trénincích.

Plynulý pohyb i rozvoj

Když začá­teč­ní­ci jako Anna a Chris­ti­an obje­ví kouz­lo prv­ní­ho kro­ku vpřed a osvo­jí si prv­ní tech­ni­ky, čeká na ně dal­ší výzva: ply­nu­lý pohyb.

V tom­to obdo­bí už zna­jí základ­ní tech­ni­ky, ale jejich pohyb při­po­mí­ná video se špat­ným při­po­je­ním. Čas­to se zasek­nou, jako­by se po kaž­dém kro­ku potře­bo­va­li ujis­tit, že mají rov­no­váhu, pro­mys­let si dal­ší krok, a pak ho mož­ná udě­lat. Možná.

Zamr­za­jí v úto­ku i v tech­ni­kách, trva­jí na své pozi­ci a fyzic­ky i meta­fo­ric­ky „nechtě­jí udě­lat dal­ší krok“. I to je při­ro­ze­ná fáze roz­vo­je. Annu a Chris­ti­a­na cvi­če­ní baví, tak­že si mož­ná ani nevšim­nou, že tré­nink po tré­nin­ku jsou jejich pohy­by vol­něj­ší a ply­nu­lej­ší. Až jed­no­ho dne jejich kro­ky nava­zu­jí jeden na druhý.

Jejich cvi­če­ní i oni sami jsou pak mno­hem živěj­ší. Zůstá­va­jí v pří­tom­nos­ti, netr­va­jí pří­liš na tom, co bylo, neplá­nu­jí pří­liš dopře­du. Doká­žou pra­co­vat s dru­hým člo­vě­kem a záro­veň zůstat ve vlast­ním ryt­mu, ve vlast­ním flow.

Když vidím tu změ­nu, směju se sám pro sebe, pro­to­že udě­la­li dal­ší krok na své ces­tě. Občas se mi pak zmí­ní, že změ­ni­li prá­ci, našli si part­ne­ra nebo part­ner­ku nebo jejich život „jenom“ ply­ne leh­če­ji. Že udě­la­li dal­ší osob­ní krok vpřed.

Naše kro­ky na tata­mi a v běž­ném živo­tě se totiž neda­jí oddě­lit. Konec­kon­ců, oso­ba, kte­rá je dělá, je stej­ná v dódžó, v prá­ci i doma.

Když si to uvě­do­mí­me, aiki­dó bude pro nás fun­go­vat od prv­ní­ho tré­nin­ku. Kaž­dé ges­to, kaž­dý kon­takt při­se­ne pří­le­ži­tost k novým obje­vům a pocho­pe­ní. A kaž­dý dal­ší tré­nink bude stej­ně zázrač­ný jako ten první.

Chce­te své prv­ní kro­ky v aiki­dě udě­lat v našem klubu?
Podí­vej­te se na náš Základ­ní kurz aiki­do pro začátečníky!

(Foto: Yeo­ry­ia Aslanidou)