Texty o aikido

„Tajem­ství aiki­dó“, řekl ósen­sei, „je sjed­no­tit se s pohy­bem vesmí­ru a uvést se v sou­lad s vesmí­rem samot­ným.“ Tohle je samo­zřej­mě leh­čí říct, než pro­vést. Jak­ko­liv, chá­pu ósen­se­i­o­vu vizi jako odmě­nu při cvi­če­ní Aiki­dó, pozo­ru­hod­ně výstiž­nou a to i z vědec­ké­ho hlediska.

Aby Aiki­dó neby­lo pou­ze pro­ve­de­ní rych­lých fint, kte­ré pora­zí opo­nen­ta, nebo jen pří­jem­né těles­né cvi­če­ní, při kte­rém do sebe dvě oso­by navzá­jem str­ka­jí (ačko­li tohle je samo o sobě zábav­né), musí­me se sou­stře­dit na tajem­né před­sta­vy ósen­se­ie. Pak zpo­zo­ru­je­me kou­zel­nou sho­du mezi ide­á­ly Aiki­dó a řádem vesmír­né­ho svě­ta. Ve sku­teč­nos­ti pasu­jí prin­ci­py aiki­dó veli­ce dob­ře na moder­ní ast­ro­no­mic­ké teorie.

Když se k sobě ve vesmí­ru dvě nebeská těle­sa při­ta­hu­jí, řídí je gra­vi­tač­ní síla. Gra­vi­ta­ce nutí Zemi obí­hat oko­lo slun­ce, mís­to toho, aby odlét­la do neko­neč­né prázd­no­ty vesmí­ru. Když v roce 1860 for­mu­lo­val Isa­ac New­ton jako prv­ní záko­ny při­taž­li­vos­ti, popsal je jako sílu, při­ta­hu­jí­cí k sobě nebeská těle­sa – ne nepo­dob­nou situ­a­ci, kdy je kro­cen divo­ký kůň pomo­cí uzdy, kte­rá ho nutí běhat doko­la v kru­zích mís­to toho, aby mohl uprch­nout. Tak by moh­lo slun­ce díky své obrov­ské hmot­nos­ti zatáh­nout Zemi do sou­stav­ně zahnu­té­ho smě­ru, ačko­li by pla­ne­ta usi­lo­va­la o pří­mou dráhu. Tato neko­neč­ná hra sil dvou nebeských gigan­tů v neko­neč­ném kon­flik­tu, neby­la obzvláš­tě sympatická.

Na počát­ku naše­ho sto­le­tí před­sta­vil Albert Ein­stein své teo­rie rela­ti­vi­ty a zce­la onu
před­sta­vu změ­nil. Uká­zal, že gra­vi­ta­ce neby­la pře­ta­ho­vá­ní se o lano, ale zakři­vo­vá­ní samot­né nepře­tr­ži­tos­ti časo­prosto­ru: když Země obí­há oko­lo slun­ce, neu­stá­le putu­je ve svém vlast­ním pří­mém smě­ru – namís­to toho se sám vesmír ohý­bá oko­lo slun­ce. Pro­to pla­ne­ta Země nezmi­zí v hlu­bo­kém vesmí­ru, beze Slun­ce, kte­ré by ji při­ta­ho­va­lo. Oběž­nou dráhu Země lze při­rov­nat k mini­a­tu­ře Ferri­so­va kola pro domá­cí hlo­dav­ce cho­va­né v kle­ci, kte­ří v něm běží a běží, pří­mo vpřed bez toho, aby se někam dostali.

Tohle může být napros­to otrav­né pro nebeská těle­sa, stej­ně jako pro malá domá­cí zví­řa­ta, ale je to nepo­pi­ra­tel­ně dopro­vod­ná hvězda, kte­rá nás rov­no­měr­ně vede k tré­nin­ku aiki­dó. Uke by neměl být hozen tím, že by byl vytla­čen ze své­ho smě­ru, ale díky zakři­ve­ní nepře­tr­ži­tos­ti časo­prosto­ru tak, aby cítil, že ces­ta, kte­rou je veden, je prá­vě ta ces­ta, kte­rou si sám zvo­lil. A když je toto ces­ta samot­né­ho vesmí­ru a vše­ho v něm, pak by nemě­lo být tak těž­ké se tomu nau­čit, že?

Zve­řej­ně­no v Sven­ska Figh­ter, 1995 a v The Aiki­do, Hom­bu dojo news­let­ter, 2/1997.
Čes­ký pře­klad Van­da Navrátilová.