Stefan Stenudd: Ai – harmonie

Prv­ní sla­bi­ka slo­va aiki­dó se dá nakres­lit jed­no­du­chým čín­ským zna­kem, ale vysvět­lit jeho význam není vůbec snad­né. Obvykle se říká, že ai (čín­sky hé) zna­me­ná har­mo­nii, ačko­li ten­to pře­klad nena­jde­te v žád­ném slov­ní­ku. Správ­ně by se mělo hovo­řit o spo­je­ní, sou­la­du nebo jed­no­tě. Samot­ný znak se sklá­dá z úst, čís­li­ce jed­na a stře­chy nad nimi, což může zna­me­nat, že pod tou­to stře­chou všich­ni hovo­ří jed­ně­mi ústy. Význam jed­no­ta je mys­lím nej­blí­že.

Ve slo­vě aiki­dó se však nej­ob­vyk­le­ji ai pře­klá­dá jako har­mo­nie. Pou­ka­zu­je se tak na jed­no­tu, kte­rá není pou­ze absen­cí nejed­not­nos­ti, ale je tak hlu­bo­ká a samo­zřej­má, že se sta­la pří­jem­ným sta­vem, míru­mi­lov­ně půso­bí­cí silou.
Pro Mori­he­ie Ueši­bu a jeho násle­dov­ní­ky neby­lo aiki­dó jenom ces­tou k vítěz­ství v sou­bo­ji, ale ani úni­kem před bojem. Oba tyto pří­stu­py, i navzdo­ry jejich výho­dám, jsou totiž nega­cí neče­ho jiné­ho a tak nemo­hou pře­tr­vat. Tak by se totiž nako­nec jed­na­lo i přes zře­tel­né výho­dy aiki­da o nega­ci. Nedo­sta­tek není nikdy tak živo­to­dár­ný jako hoj­nost. Svět bez válek by nebyl žád­ným požeh­ná­ním, pokud by všich­ni necí­ti­li, že mír je cosi soběstač­né­ho, hod­no­věr­né­ho, co pro­ni­ká civi­li­za­cí. Mír musí být víc než klid mezi dvě­ma vál­ka­mi, svor­nost musí zna­me­nat víc než ticho mezi dvě­ma roz­bro­ji. Pro­to slo­vo har­mo­nie – krás­ný stav s tako­vým jasem a půva­bem, že kdo­ko­li ho zaku­sí, už nikdy nebu­de chtít pře­ru­šit ten klid. Jed­no­ta, kte­rá je pří­jem­něj­ší než je spor, je osvo­bo­zu­jí­cí, nao­pak mír, kte­rý je slast­něj­ší než vál­ka, nás může ohro­žo­vat. Pra­vý stav bytí musí být tak nád­her­ný, že v porov­ná­ní s ním je jeho pro­ti­klad neza­jí­ma­vý a titěr­ný. Tepr­ve s tako­vým leskem je ai tím nej­dů­le­ži­těj­ším slo­vem v aiki­dó, tepr­ve teď se har­mo­nie stá­vá cílem naše­ho sna­že­ní.

V zenu se čas­to pou­ží­va­jí hádan­ky, kte­ré vedou hle­da­jí­cí­ho k sato­ri. Nazý­va­jí se kóan a na prv­ní pohled vypa­da­jí jako neu­vě­ři­tel­né nesmys­ly. Asi nej­zná­měj­ší ze zeno­vých kóa­nů je: „Jak zní tlesk­nu­tí jed­né ruky?“ Více­krát se mi sta­lo, že když jsem tuto hádan­ku říkal něja­ké­mu zvě­dav­ci, jako odpo­věd zku­sil pohnout svou rukou tak, že sku­teč­ně sama tlesk­la – prs­ty tles­k­ly o dlaň. Jejich odpo­věď byla při­ro­ze­ně napros­to správ­ná. I neo­hra­ba­ný člo­věk může správ­ně odpo­vě­dět tím, že pohne rukou tak, jako by chtěl tlesk­nout, ale dru­hou ruku nechá bez pohnu­tí. A může říct: „Tak!“

Slo­vo ai v aiki­dó je něco jako kóan, para­dox­ní hádan­ka, kte­rou nelze slo­vy zce­la vyře­šit. Dá se to uká­zat stej­ně jako při tles­ká­ní rukou pohy­bem nebo skut­kem a říct: „Tak!“ Ta vel­ká a krás­ná har­mo­nie není tezí, kte­rá by se dala najít v učeb­ni­ci, je zaní­ce­ným skut­kem, řeše­ním pro daný moment a danou situ­a­ci.

V aiki­dó člo­věk nikdy nesto­jí na mís­tě v oka­mži­ku úto­ku, nýbrž se hýbe do stra­ny. Když jde­me po kole­jích a při­jíž­dí vlak, taky pocho­pi­tel­ně uhne­me stra­nou. Všech­no ostat­ní by bylo zká­zo­nos­né. To je jas­né jako tlesk­nu­tí jed­nou rukou. Proč se sra­zit? Proč stát v ces­tě síle, kte­rá tak zře­tel­ně nazna­ču­je svůj směr? Ai zna­me­ná vždy uhnout z kole­jí, nikdy nezů­stat stát nebo vzdo­ro­vat při­chá­ze­jí­cí síle, i kdy­bychom toho byli schop­ni. Musí­me nechat pro­jet i model vláč­ku. Nese­stu­pu­je­me z kole­jí pro­to, že nejsme schop­ni vlak zasta­vit, ale pro­to, že ho nechce­me zasta­vit. Har­mo­nie aiki­dó je nechat ten vlak s rados­tí pro­jet a dívat se jak mizí. Na mís­tě pak zůsta­ne máva­jí­cí člo­věk.

To se může nej­pr­ve zdát jako prin­cip pasi­vi­ty – jako bychom se vše­mu vzdá­va­li, jen abychom se vyhnu­li jakým­ko­liv ško­dám. Ale tak to v žád­ném pří­pa­dě není. Člo­věk žád­ný pohyb neza­sta­vu­je, nesta­ví se pro­ti žád­né síle, ale ani se před ní nesklá­ní a nepodro­bu­je se jí. Vyhý­bá se kon­flik­tu tak, že ani vůle nachá­ze­jí­cí se v kon­flik­tu není koru­no­vá­na úspě­chem. I kdy­by měl vlak v úmys­lu sra­zit se, stej­ně by mu ten záměr nevy­šel. Žád­ná koli­ze, žád­né pod­ří­ze­ní. A když vlak zmi­zí, vrá­tí se zase na kole­je a jde dál jako před tím.

Zdá se, že vět­ši­na zou­fal­ství a boles­ti na svě­tě je způ­so­be­na pro­ti­chůd­ný­mi tuž­ba­mi. Jeden chce to, čeho se dru­hý nehod­lá vzdát, jiný chce stát tam, kde už někdo sto­jí a tak podob­ně. A pře­ce, svět má dost bohat­ství pro nás všech­ny. Měli bychom být schop­ni žít plné a radost­né živo­ty bez toho, abychom se navzá­jem okrá­da­li. V aiki­dó je to zce­la zřej­mé. Har­mo­nie je nej­vyš­ší při­ro­ze­ný stav, kdo­ko­liv jí odpo­ru­je, nemů­že uspět. Kdo­ko­liv se odhod­lá jít do boje za svo­je vlast­ní zájmy, nejen­že nebu­de scho­pen dokon­čit své zámě­ry, ale ani nena­jde žád­ný boj. Když se poku­sí odstr­čit jinou lid­skou bytost, bude veden zpát­ky na své mís­to. Když bude chtít donu­tit dru­hé, aby ho násle­do­va­li, ute­čou od něj a on bude jenom klo­pý­tat vpřed s prázd­ný­ma ruka­ma. Jeho vlast­ní síla ho ude­ří a on bude vždy vrá­cen zpát­ky, odkud při­šel.

Kdy­by aiki­dó nepra­co­va­lo přes­ně tím­to způ­so­bem, pak by ved­lo k boji a nejed­no­tě a ne k jejich odstra­ně­ní. Časem se vždy uká­že, že har­mo­nie, kte­rá neza­hr­nu­je vše, neza­hr­nu­je nic. Ti, kdo hle­da­jí boj, upad­nou do zmat­ků a jejich poro­zu­mě­ní nebu­de správ­né. Není však mož­né je vrá­tit na správ­nou ces­tu tím, že si je člo­věk pod­ma­ní, ani tím, že jim nechá jejich zma­te­nou vůli. Har­mo­nie aiki­dó by měla být tak krás­ná, že je sama nave­de na správ­nou ces­tu a svo­jí sroz­mi­tel­nos­tí jim ote­vře oči. Pro­to mír není chví­lí mezi vál­ka­mi, ale majestá­tem, jenž neve­de k vyvo­lá­ní kon­flik­tu a nemů­že být svr­žen mocich­ti­vým panov­ní­kem.

Pro Mori­he­ie Ueši­bu byla tato vel­ko­le­pá har­mo­nie tak důle­ži­tá a nád­her­ná, že ji čas­to ve stá­ří srov­ná­val s japon­ským slo­vem, kte­ré se také vyslo­vu­je ai, ale píše se jiným zna­kem a zna­me­ná lás­ku. Har­mo­nie v aiki­dó by měla být tak vše­ob­jí­ma­jí­cí, tak zaní­ce­ná, že pře­chá­zí v lás­ku.

Kapi­to­la z kni­hy “Aiki­dó – míru­mi­lov­né bojo­vé umě­ní”.
Napsal Ste­fan Ste­nudd, pře­lo­ži­li Mar­tin a Van­da Švih­lo­vi, vyda­lo nakla­da­te­ství Argo.
Kni­hu si může­te kou­pit v inter­ne­to­vém knih­ku­pec­tví Kosmas.
(Zve­řej­ně­no se sou­hla­sem vyda­va­te­le a auto­ra.)