Texty o aikido

V tom­to člán­ku Franck Noël vysvět­lu­je, proč by měli uči­te­lé vysvět­lo­vat při výu­ce aiki­da, jaké jsou mož­nos­ti tako­vé­ho výkla­du a jak je vyu­žít, aby výu­ka aiki­da byla kon­zis­tent­něj­ší, zají­ma­věj­ší a hlub­ší. Text je míně­ný pro uči­te­le aiki­da, avšak všich­ni pokro­či­lí aiki­dis­té si v něm urči­tě najdou něco zajímavé:

 

ÚVOD: VÝZNAM TÉMATU, METODIKA

Ve svě­tě aiki­da není sho­da o tom, jaké mís­to a význam má slov­ní výklad (slov­ní vysvět­lo­vá­ní) ve výuce. 

Všich­ni si zajis­té pama­tu­je­me na neko­neč­né „výkla­dy“, kte­ré jsme muse­li absol­vo­vat v sei­ze, aniž bychom pocí­ti­li sku­teč­ný pří­nos, kte­rý by z toho naše cvi­če­ní moh­lo mít. 

Čas­to se také setká­vá­me s názo­rem, že aiki­dó je čin­nost a že „mlu­vit nezna­me­ná konat“, stej­ně tak i s fámou, že „v Japon­sku uči­tel nic nevysvětluje“…

To vše samo­zřej­mě je i není prav­da, a aniž bych zachá­zel do podrob­nos­tí, radě­ji odů­vod­ním potře­bu reflexe nad uči­te­lo­vým výkla­dem dvě­ma postře­hy, kte­ré pod­le mne nebu­dou v roz­po­ru s žád­nou z vašich osob­ních zkušeností. 

1/ Pří­liš mno­ho výkla­dů se nedr­ží cvi­če­ní, což zna­me­ná, že posky­tu­jí podí­va­nou na něko­ho, kdo tvr­dí, že něco dělá, a při­tom uka­zu­je něco jiné­ho, ať už na úrov­ni prá­ce, nebo v samot­né pova­ze prá­ce. To má samo­zřej­mě kata­stro­fál­ní dopad na obraz uči­te­le, jehož oso­ba je pak vní­má­na jako zkres­le­ná, roz­tříš­tě­ná a v žád­ném pří­pa­dě není pří­kla­dem prin­ci­pu jed­no­ty, kte­rý je aiki­dó vlastní. 

Uči­tel by se měl sna­žit roz­ví­jet svo­ji vlast­ní integritu.

2/ Aiki­dó je mimo­řád­ně nejed­no­znač­né cvi­če­ní, v němž se vysky­tu­je spous­ta nedo­ro­zu­mě­ní a omy­lů vše­ho dru­hu. Týká se to:

• samot­né pova­hy cvi­če­ní: sebe­obra­na, vzdě­lá­va­cí meto­da nebo vol­no­ča­so­vá aktivita?
• účel tech­ni­ky: pro­stře­dek nebo cíl?
• význam úto­ků
• odů­vod­ně­ní tech­nic­kých forem
• význam zbra­ní: brát zbra­ně jako výcho­dis­ko pro cvi­če­ní beze zbra­ní nebo jako jeho obo­ha­ce­ní? 
• atd. 

Stej­ně tak vzá­jem­ná neko­mu­ni­ka­tiv­nost růz­ných sku­pin či fede­ra­cí uka­zu­je, že zmí­ně­né věci nejsou samo­zřej­mé, natož aby byl samo­zřej­mý význam, kte­rý se jim přisuzuje.

Je tedy opráv­ně­né se domní­vat, že výklad může při­spět ale­spoň k čás­teč­né­mu odstra­ně­ní těch­to nejed­no­znač­nos­tí. Před­po­kla­dem samo­zřej­mě není spo­lé­hat se pou­ze na intu­i­ci uči­te­le, ale je tře­ba pro­vést co nej­přes­něj­ší ana­lý­zu výkla­du. Podob­ně je potře­ba ana­ly­zo­vat, za jakých pod­mí­nek je pou­ži­tí výkla­du úspěš­né pro růz­né funk­ce, kte­ré ve výu­ce aiki­da slov­ní výklad plní.

Meto­di­ka pou­ži­tá pro ten­to refe­rát je zce­la vědo­mě smí­še­ná: je v zása­dě empi­ric­ká a vychá­zí z mé vlast­ní zku­še­nos­ti uči­te­le i stu­den­ta. Pokou­ším se zde o typo­lo­gii obvyk­lých výkla­dů z hle­dis­ka jejich funk­cí, vlast­nos­tí, význa­mů, limi­tů a pod­mí­nek úspěšnosti.

Tato ana­lý­za by však neby­la mož­ná bez před­cho­zí a impli­cit­ní úva­hy o pova­ze aiki­dó, jeho výu­ce, hod­no­tách a nástrojích. 

Tato směs teo­rie a empi­rie jis­tě není inte­lek­tu­ál­ně zce­la uspo­ko­ji­vá, ale pod­le mě dob­ře odpo­ví­dá svě­tu, ve kte­rém se cvi­če­nec aiki­dó vyví­jí, svě­tu tvo­ře­né­mu jak prin­ci­py, tak tra­di­ce­mi.    

       

TŘI FUNKCE (REJSTŘÍKY) VÝKLADU UČITELE AIKIDÓ

Výklad uči­te­le se bude muset poku­sit odpo­vě­dět na tři otázky: 

• Co dělá­me?
• Proč dělá­me to, co děláme?
• Jaký to má smysl? 

Odpo­vě­di na tyto tři otáz­ky půjdou v tom­to pořadí: 

1. Tech­nic­ký popis.
2. Zdů­vod­ně­ní techniky.
3. Roz­ší­ře­ní mimo dódžó (výchov­ná hod­no­ta, mís­to „v životě“). 

Tyto tři otáz­ky a jejich odpo­vě­di na sebe samo­zřej­mě navzá­jem nava­zu­jí a při­ro­ze­ně mezi nimi pře­chá­zí­me. Nicmé­ně pro úče­ly ana­lý­zy je v našem zájmu bude­me pova­žo­vat za odliš­né, aby bylo mož­né stu­do­vat jejich spe­ci­fic­ká omezení. 

1. TECHNICKÝ POPIS

• Funk­ce

Cílem tech­nic­ké­ho popi­su je usnad­nit napo­do­be­ní navr­ho­va­né pohy­bo­vé for­my a zabrá­nit její­mu nespráv­né­mu vnímání. 

 

• Význam

Uži­teč­ný popis­ný výklad by měl cvi­čí­cí­mu pomoct vytvo­řit si obraz pohy­bu, sché­ma, pod­le kte­ré­ho bude sám pohyb pro­vá­dět. Tako­vý výklad by měl pohyb zvý­raz­nit, neměl by k němu být navíc.

Ten­to typ výkla­du umož­ní zejmé­na poskyt­nout refe­renč­ní body a zdů­raz­nit to, co je zásad­ní, prvo­řa­dé, na roz­díl od toho, co je dru­ho­řa­dé či okra­jo­vé, ale co by moh­lo více při­ta­ho­vat pozornost.

Tako­vý výklad navíc uklid­ňu­je svou nor­ma­tiv­ní, jed­no­znač­nou strán­kou a také je „dru­hou šan­cí, kte­rou nabí­zí všem, kte­ří nevi­dě­li dob­ře“, čímž zjem­ňu­je nalé­ha­vost situ­a­ce a stres, kte­rý ji může doprovázet. 

 

• Limi­ty

Ten­to typ výkla­du má samo­zřej­mě i své nevýhody:

• Je nor­ma­tiv­ní (pře­de­pi­su­jí­cí), nene­chá­vá žád­ný pro­stor pro odchyl­ku, tvor­bu, před­sta­vi­vost či odliš­nost. Pro­to je tře­ba vědět, jak jej uvést na pra­vou míru při jeho samot­ném použití. 
• Kro­mě toho­to ome­zu­jí­cí­ho aspek­tu se výklad může stát pře­dem urču­jí­cím (arbit­rár­ním): „Ikjó vypa­dá takhle!“ nebo „Tohle není šiho náge!“, pokud není spo­jen s ospra­vedl­ňu­jí­cím výkla­dem. Rizi­ko totiž spo­čí­vá v tom, že cvi­čí­cí bude chá­pat tyto tech­nic­ké for­my jako dané, a tím i cvi­če­ní aiki­dó jako v pod­sta­tě for­mál­ní pro­ces. Jis­tý „aka­de­mis­mus“ se tomu­to typu výkla­du nevyhne. 

 

• Pod­mín­ky úspěšnosti

Nepo­chyb­ně jde pře­de­vším o přes­nost a výstiž­nost: nebu­de­me usi­lo­vat o vyčer­pá­va­jí­cí popis pohy­bu, ale u kaž­dé­ho výstu­pu zdů­raz­ní­me jeden nebo dva body. 

Neza­po­mí­nej­me, že úče­lem je pomo­ci cvi­čí­cí­mu vytvo­řit si abs­trakt­ní obraz tech­ni­ky, kte­rý si pak bude sna­žit ucho­vat. K tomu se vel­mi dopo­ru­ču­je stří­dá­ní toho, co nazý­vá­me „vnitř­ním popi­sem“ a „vněj­ším popi­sem“, aby se poci­ty či posto­je pro­po­ji­ly s for­mál­ní­mi refe­renč­ní­mi body. Příklady: 

 

Vnitř­ní popis / Vněj­ší popis 

být vycen­t­ro­ván / držet ruce před sebou

zapo­jit tělo do háze­ní / posu­nout před­ní nohu a pokr­čit před­ní koleno 

pro­po­jit hor­ní a dol­ní část těla / nepře­tá­čet rame­na vůči bokům

atd.

Poznám­ka: tyto prv­ky „vnitř­ní­ho popi­su“ již mají odů­vod­ňu­jí­cí a niko­li čis­tě popis­ný aspekt, a to vzhle­dem k prin­ci­pům, na kte­ré odka­zu­jí a jichž jsou výrazem. 

Pou­ži­tí geo­me­t­ric­ké­ho slov­ní­ku (úhly, smě­ry, rovi­ny, osa, střed…) je čas­to uži­teč­né prá­vě pro­to, že kom­bi­nu­je sro­zu­mi­tel­nost s abstrakcí. 

Vol­ba slov: někte­rá slo­va, kte­rá se dří­ve čas­to pou­ží­va­la, by měla být vyslo­vo­vá­na s nej­vět­ší obe­zřet­nos­tí. Napří­klad „ki“, „kokjú“, „ener­gie“, „har­mo­nie“… V popis­ném výkla­dě totiž nema­jí žád­ný význam, a pro­to je do popis­né­ho výkla­du nelze vkládat. 

Stej­ně tak obra­zy jako „spi­rá­la“, „vlna“, „gra­vi­ta­ce pla­net“… nelze pova­žo­vat za sku­teč­ně popis­né: mož­ná budou cvi­čí­cí­ho moti­vo­vat (v jeho poci­to­vém spo­je­ní s vět­ším cel­kem), ale ve sku­teč­nos­ti mu nepo­mo­hou k pohybu. 

Osob­ní názor: vždy jsem se vel­mi zdrá­hal pou­ží­vat k popi­su pohy­bu obra­zy ze svě­ta mimo dódžó. Důvo­dů je něko­lik: pře­de­vším je zde vel­ké rizi­ko nevhod­né­ho při­rov­ná­ní, pro­to­že pokud se jed­ná o jinou situ­a­ci, málo­kdy se jed­ná o stej­ný pohyb (nebo při­nejmen­ším bude pohyb jinak pro­ží­ván). V důsled­ku toho a za před­po­kla­du, že je stu­dent scho­pen trans­po­zi­ce (pře­ne­se­ní), si nemys­lím, že bychom cvi­čí­cí­mu pro­spě­li, kdy­bychom jej žáda­li, aby dělal něco jiné­ho než to, co prá­vě dělá. Kdy­bychom jej žáda­li, aby si před­sta­vil situ­a­ci, kte­rá není tou, kte­rou prá­vě pro­ží­vá. Kouz­lo dódžó a jeho bub­li­na může tím­to způ­so­bem splask­nout. Na dru­hou stra­nu, pokud není cílem výkla­du popis pohy­bu, může být pou­ži­tí obra­zů doce­la pozi­tiv­ní, jak uvi­dí­me, až bude­me zkou­mat tře­tí funk­ci uči­te­lo­va výkla­du (viz dále). 

Vyva­ruj­me se jako čert kří­ži pří­dav­né­ho jmé­na „dob­rý“: „dob­rý postoj“, „dob­rá vzdá­le­nost“, „dob­ré umís­tě­ní“… Pokud neby­lo pře­dem defi­no­vá­no, je toto „dob­ro“ typic­kým pří­kla­dem faleš­né­ho popi­su, kte­rý nám v ničem nepo­mů­že. Jedi­né, co nám dává, je čis­té svě­do­mí.                  

 

2. VÝKLAD ODŮVODŇUJÍCÍ TECHNIKU

• Funk­ce

Jde o to uká­zat, že kaž­dé ges­to, kaž­dý postoj má svůj důvod a není výsled­kem uči­te­lo­va roz­ma­ru nebo obec­ně­ji „ško­ly“. Jde o to dát vše­mu logi­ku, aby byl sys­tém kohe­rent­ní, bez pro­sto­ru pro libovůli. 

 

• Význam

Výklad odů­vod­ňu­jí­cí tech­ni­ku umož­ní cvi­čí­cí­mu ucho­pit tech­ni­ku do vlast­ních rukou, aby ji mohl vytvá­řet zevnitř a nena­po­do­bo­vat zven­čí, aby ji vytvá­řel, a nepodro­bo­val se jí. 

Záro­veň výklad zdů­raz­ní více­roz­měr­ný cha­rak­ter dis­ci­plí­ny: ve sku­teč­nos­ti lze odů­vod­nit tech­ni­ku, cvi­če­ní, ges­to, postoj ve vztahu: 

• k bojo­vé logi­ce (nebýt zasa­žen, vytvo­řit nerov­no­váhu, kon­t­ro­la atd…)
• k vlast­ním prin­ci­pům aiki­dó (respekt k inte­gri­tě, jednotě…)
• k bio­me­cha­nic­kým prin­ci­pům (opti­mál­ní ges­ta, úspor­nost pohybu…)
• ke spe­ci­fic­ké­mu peda­go­gic­ké­mu cíli (zdů­vod­nit cvi­če­ní pod­le schop­nos­ti, kte­rou se sna­ží rozvíjet)
• k „rea­li­tě dódžó“ (vztah s part­ne­rem, výmě­na, zohled­ně­ní samot­né­ho cvičení)
• k tra­di­ci či zvykům 
• a nepo­chyb­ně i k dal­ším úhlům přístupu.

Nako­nec, a stá­le v tom­to duchu, ten­to typ výkla­du umož­ní stří­dá­ním výše uve­de­ných rejstří­ků vysvět­lo­vá­ní, obo­ha­tit zku­še­nost cvi­čí­cí­ho, zkom­pli­ko­vat ji, dodat jí hloub­ku a tím i zajímavost. 

 

• Limity 

Limi­ty toho­to dru­hu výkla­du jsou ve sku­teč­nos­ti spí­še nežá­dou­cí důsled­ky způ­so­be­né nespráv­ným používáním. 

Jako hlav­ní nežá­dou­cí důsle­dek se mi zdá zjed­no­du­še­ní: trva­lým spo­je­ním jaké­ko­li tech­nic­ké for­my s jedi­ným rejstří­kem zdů­vod­ně­ní (např. bojo­vou logi­kou) se znač­ně zmen­šu­je roz­sah a zají­ma­vost disciplíny. 

Když se na to podí­vá­me z jiné­ho úhlu pohle­du, je zřej­mé, že sly­šet stá­le stej­né vysvět­lo­vá­ní té či oné tech­ni­ky, bude mít na cvi­čí­cí­ho vyčer­pá­va­jí­cí, a tudíž i demo­ti­vu­jí­cí efekt.

Dal­ším nežá­dou­cím důsled­kem je pří­liš­ná jis­to­ta. Pří­liš jed­no­znač­ná vaz­ba mezi for­mou a jejím zdů­vod­ně­ním totiž nepo­ne­chá­vá pro­stor pro žád­nou svo­bo­du, žád­nou mož­nost vývo­je, žád­né setká­ní s mož­nou odlišností. 

I zde pla­tí, že stří­dá­ní zdů­vod­ně­ní a úhlů pří­stu­pu umož­ní vytvo­řit a udr­žo­vat vnitř­ní dyna­mi­ku zalo­že­nou na vel­kém množ­ství „mik­ro-roz­po­rů“, jejichž řeše­ní bude hna­cí silou vlast­ní­ho roz­vo­je a setká­ní s dru­hý­mi, a to jak pro uči­te­le, tak pro cvičícího. 

V tom­to myš­len­ko­vém sle­du může­me napří­klad pochy­bo­vat o opráv­ně­nos­ti výra­zu „základ­ní for­ma“, nebo ale­spoň o způ­so­bu, jakým se čas­to pou­ží­vá. Ze zku­še­nos­ti totiž víme, že v pře­váž­ně kon­venč­ním rám­ci naše­ho cvi­če­ní „může fun­go­vat“ mno­ho vari­ant. Tak­že vol­ba té či oné vari­an­ty je ze stra­ny uči­te­le spí­še zále­ži­tos­tí peda­go­gic­ké­ho roz­hod­nu­tí (v závis­los­ti na kva­li­tě, kte­rou se sna­ží roz­ví­jet) než abso­lut­ní funkč­ní rea­li­ty. Tuto rela­tiv­ní pova­hu zdů­vod­ně­ní zjev­ně nevy­sti­hu­je výraz „základ­ní for­ma“. Ten­to výraz nao­pak u cvi­čí­cí­ho vyvo­lá­vá pocit, že se pohy­bu­je v nezpo­chyb­ni­tel­ném, uzná­va­ném, závaz­ném a abso­lut­ním rám­ci. To mu zne­mož­ňu­je setkat se bez odpo­ru či pohr­dá­ní s jakým­ko­liv jiným pří­stu­pem, což v koneč­ném důsled­ku vede k ochu­ze­ní jeho zkušenosti.

Výraz „základ­ní vari­an­ta“ mi při­pa­dá méně škod­li­vá. Výra­zy „základ­ní sché­ma“, „základ­ní prá­ce“ jsou mno­hem méně rigid­ní a nema­jí stej­né nežá­dou­cí důsled­ky, pokud se sna­ží defi­no­vat cvi­če­ní zevnitř, a ne jeho vněj­ší projev. 

Nemys­lím si, že jde o mali­cher­né slo­víč­ka­ře­ní. Mys­le­te na to, že slo­va mají svo­ji váhu, a že zákeř­ně pod­mi­ňu­jí způ­sob myšlení. 

 

• Pod­mín­ky úspěšnosti

Pod­mín­ky úspěš­nos­ti se jeví jako jas­né již z mého pro­hlá­še­ní o význa­mech a limi­tech. Shr­ne­me-li to, je potřeba: 

• Aby sou­vis­lost mezi for­mou a jejím odů­vod­ně­ním byla jas­ná, aniž by byla jednoznačná. 
• Aby před­klá­da­ná zdů­vod­ně­ní byla obmě­ňo­vá­na a aby vychá­ze­la z růz­ných rejstří­ků, aby byla respek­to­vá­na hloub­ka dis­ci­plí­ny a aby byla zacho­vá­na zvě­da­vost cvi­čí­cí­ho, dojem, že je stá­le co objevovat. 
• Aby tato zdů­vod­ně­ní neby­la všech­na podá­vá­na současně. 
• Aby ten­to sys­tém zdů­vod­ně­ní byl dob­ře kon­ci­po­ván jako nástroj, kte­rý dává­me cvi­čí­cí­mu k dis­po­zi­ci, aby si sám vytvo­řil vlast­ní tech­ni­ku a zku­še­nost, a ne jako dik­tát, co si má mys­let. Jde o to při­znat tomu­to sys­té­mu pozi­tiv­ní, tvůr­čí a evo­luč­ní roli, a ne roli dogma­tic­ké a defi­ni­tiv­ní svě­ra­cí kazaj­ky, do níž jej uzavíráme. 
• Vol­ba slov, nebo obec­ně­ji způ­sob vyja­d­řo­vá­ní, má samo­zřej­mě vel­ký význam, aby se odů­vod­ňu­jí­cí výklad vyva­ro­val nežá­dou­cích účin­ků. Pod­le mě by se člo­věk neměl bát rela­ti­vi­zo­vat svá tvr­ze­ní for­mu­la­ce­mi typu: „zdá se mi“, „prav­dě­po­dob­ně“, „spí­še“, „mám pro­blém s“ apod., aby sou­vis­lost mezi tech­nic­kou for­mou a jejím zdů­vod­ně­ním neby­la pre­zen­to­vá­na jed­no­znač­ně, což by cvi­čí­cí­mu nene­chá­va­lo žád­ný pro­stor pro setká­ní s jiný­mi nau­ka­mi, nebo pro jeho vývoj.
• Při­tom by se samo­zřej­mě nemě­lo upad­nout do opač­né­ho extré­mu, kte­rým by vyu­ču­jí­cí z opa­tr­nos­ti zane­chal stu­den­ty v neu­r­či­tos­ti, kte­rá není pří­liš uklid­ňu­jí­cí ani moti­vu­jí­cí. Uči­tel se musí ujmout své vedou­cí role. Měl by však vést tím, že roz­dá nástro­je a ne, že se sta­ví do role abso­lut­ní refe­ren­ce (jedi­né prav­dy). 

 

3. VÝKLAD SMĚŘUJÍCÍ K ROZŠÍŘENÍ ZÁŽITKU Z DÓDŽÓ DO BĚŽNÉHO ŽIVOTA 

• Funkce 

Jde o to zasa­dit aiki­dó a jeho cvi­če­ní do obec­něj­ší­ho rám­ce lid­ské zku­še­nos­ti, vyvo­dit z něj pou­če­ní nebo zdů­vod­ně­ní pomo­cí analogie. 

 

• Význam 

Ten­to výklad má něko­lik funkcí: 

• Před­sta­vu­je otvor, ote­vře­né okno, kte­rým lze do pra­xe vdech­nout čer­s­tvý vzduch a umož­nit pře­stáv­ku, když se člo­věk cítí ztuh­lý a upa­dá do rutiny. 
• Pomo­cí ana­lo­gie může osvět­lit cvi­čí­cí­mu chá­pá­ní něja­ké­ho prin­ci­pu, nebo způ­so­bu prá­ce. Bude se tak podí­let na inte­lek­tu­ál­ní kon­struk­ci, kte­rou si kaž­dý cvi­če­nec během cvi­če­ní aiki­dó buduje. 
• Může posí­lit tech­nic­ké zdů­vod­ně­ní roz­ší­ře­ním zásad uve­de­ných v rám­ci cvi­če­ní mimo žíněn­ku, a to z hle­dis­ka filo­zo­fic­ké­ho, vzta­ho­vé­ho, mecha­nic­ké­ho či vědeckého. 
• A nako­nec, jeho hlav­ní význam nepo­chyb­ně spo­čí­vá v moti­va­ci, kte­rou musí vyvo­lat a udr­žet tím, že cvi­če­ní vlo­ží do „vel­ké­ho cel­ku“, že “roz­bi­je” dódžó, tzn. dá nám pocí­tit, že nejde­me v kru­hu, ale že naše cvi­če­ní pří­mo sou­vi­sí se životem. 
• Jiný­mi slo­vy, jde o to dát smy­sl nejen tech­ni­ce, ale i samot­né­mu cvičení. 

 

• Limity

Vnitř­ní ome­ze­ní: roz­ši­řo­vá­ní či vytvá­ře­ní ana­lo­gií ve sku­teč­nos­ti nepo­sky­tu­je kon­krét­ní prv­ky pro úspěš­nost díla či tech­nic­ké­ho gesta. 

Sku­teč­ně smys­lu­pl­né ana­lo­gie jsou vzác­né: bude pro­to vel­mi obtíž­né neo­pa­ko­vat se, neu­pad­nout do klišé a prázd­ných bon­mo­tů (vlna, gra­vi­ta­ce pla­net, rozpí­ná­ní vesmí­ru…), kte­ré se rych­le vyčerpají. 

        

• Pod­mín­ky úspěšnosti 

Jak je vidět, pokud se ten­to výklad nemá roz­ví­jet para­lel­ně s cvi­če­ním, ale jako jeho roz­ší­ře­ní, musí být sou­vis­lost se žíněn­kou jas­ná a musí vychá­zet z vlast­ní zkušenosti. 

Může­me napří­klad vyu­žít řadu para­lel s jakou­ko­li komu­ni­kač­ní situ­a­cí: dia­log, otázka/odpověď, výmě­na, dávání/přijímání, pře­svěd­čo­vá­ní, poro­zu­mě­ní… Stej­ně tak lze snad­no pře­nést jed­no­du­ché mecha­nic­ké či geo­me­t­ric­ké prin­ci­py (páka, osa, čep…). Jsou samo­zřej­mě i dal­ší možnosti. 

Trvá­ní a nača­so­vá­ní toho­to typu vysvět­lo­vá­ní je tře­ba peč­li­vě při­způ­so­bit. Čas­to hro­zí, že pokud je vyprá­vě­ní dlou­hé, stu­den­ti ztra­tí tem­po, což je samo­zřej­mě škod­li­vé pro dyna­mi­ku tré­nin­ku, kte­rý je pak tře­ba oživit. 

Pes­t­rost je nezbyt­ná: stej­ná anekdo­ta, obrá­zek, vtip se u jed­no­ho pub­li­ka těž­ko opa­ku­je. Tím spí­še je tře­ba peč­li­vě vybí­rat pří­hod­ný oka­mžik, kte­rý sku­teč­ně nabí­zí ide­ál­ní roz­ší­ře­ní nebo paralelu. 

Měl by být bez­po­chy­by upřed­nost­ňo­ván humor před dogma­tic­kým tónem, aniž by sklou­zl k nevhod­ným vtíp­kům. To nut­ně nevy­lu­ču­je závaz­nost urči­tých sdě­le­ní týka­jí­cích se napří­klad káz­ně nebo eti­ke­ty, anga­žo­va­nos­ti cvi­čí­cích nebo urči­tých základ­ních pra­vi­del chování. 

Prá­vě v této oblas­ti výkla­du lze uva­žo­vat o pou­ži­tí tra­dič­ní­ho abs­trakt­ní­ho slov­ní­ku aiki­dó: ki, kokjú, ai…Tato slo­va, jak jsme již postřeh­li, nema­jí téměř žád­nou popis­nou hod­no­tu, ale mohou při­spět k vytvo­ře­ní obra­zu prin­ci­pů, na kte­ré se odka­zu­je­me a kte­ré se sna­ží­me ilu­stro­vat. Měly by však být pou­ží­vá­ny s opa­tr­nos­tí, aby neří­ka­ly všech­no a nic. 

 

KOMBINACE TĚCHTO TŘÍ REJSTŘÍKŮ VÝKLADU           

Klí­čo­vá otáz­ka, na kte­rou samo­zřej­mě nehod­lám dát nor­ma­tiv­ní odpo­věď: svo­bo­da a osob­nost uči­te­le se pro­je­vu­je zejmé­na v této vol­bě, stej­ně tak i v cel­ko­vém význa­mu jeho uchý­le­ní se k výkla­du. Růz­no­ro­dost v této oblas­ti mi při­pa­dá jako dob­rá věc vzhle­dem k roz­ma­ni­tos­ti naše­ho publika. 

Přes­to se poku­sím sta­no­vit někte­ré základ­ní prin­ci­py, kte­ré, jak uvi­dí­me, nejsou pří­liš vynucovací. 

Jed­no se zdá být jis­té: potře­bu­je­me od kaž­dé­ho z nich tro­chu, jak jsme postřeh­li při zkou­má­ní limi­tů kaž­dé­ho z nich.

Pro začá­teč­ní­ka: 

• pou­ži­tí rejstří­ku 1 mu pomů­že při jeho prv­ních krůč­cích (doslo­va).
• pou­ži­tí rejstří­ku 2 mu umož­ní pocho­pit, že sys­tém je kohe­rent­ní (soudrž­ný a dob­ře uspo­řá­da­ný) a ne arbit­rár­ní (naho­di­lý).
• pou­ži­tí rejstří­ku 3 jej posí­lí v jeho vol­bě aiki­da, pro­to­že “filo­zo­fic­ký aspekt” je nepo­chyb­ně (spo­lu s bojo­vým aspek­tem) jed­nou z hlav­ních motivací. 

Navíc prá­vě ve tře­tím rejstří­ku najde začá­teč­ník argu­men­ty, kte­ré mu umož­ní při­vést na tré­nink přá­te­le. Pokud totiž začá­teč­ník potře­bu­je pod­po­ru ostat­ních, aby se ujis­til o své vol­bě, je nej­lep­ším pro­dej­cem. Vyu­žijme tedy toto obdo­bí co nej­lé­pe a roz­šiř­me začá­teč­ní­kův argu­men­tač­ní arzenál.

Výklad pro pokro­či­lej­ší bude mít poz­dě­ji prav­dě­po­dob­ně ten­den­ci upí­nat se k rejstří­ku 2, kte­rý cvi­čen­ci sku­teč­ně dává mož­nost osvo­jit si aiki­dó, aniž by zce­la zane­dbal rejstří­ky 1 a 3: 

• Přes­ný a smys­lu­pl­ný popis rejstří­ku 1 může kdy­ko­li a na jaké­ko­liv úrov­ni uvést věci do původ­ní­ho sta­vu nebo je „roz­ho­dit“.
• Abs­trakt­něj­ší popis rejstří­ku 3 může, jak jsme již vidě­li, obno­vit moti­va­ci tím, že ote­vře nový směr výzku­mu, a že uvol­ní perspektivu. 

 

OBECNÉ PRINCIPY TÝKAJÍCÍ SE OBSAHU VÝKLADU 

Zde opět, aniž bych chtěl stan­dar­di­zo­vat, lze pod­le mě for­mu­lo­vat někte­rá pra­vi­dla nebo rady: 

Pra­vi­del­ně defi­no­vat a pře­de­fi­no­vat všech­na „klí­čo­vá slo­va“, kaž­dý z vlast­ních oblí­be­ných výrazů. 

Přes­ně vědět, se kte­rým rejstří­kem prá­vě pra­cu­je­me. Popi­so­vat vlast­ně nezna­me­ná odů­vod­ňo­vat, vytvá­řet para­le­lu nezna­me­ná popi­so­vat atd. 

Záro­veň musí­me být schop­ni tyto tři rejstří­ky pro­po­jit, tzn. musí­me být schop­ni tech­nic­ký prvek popsat, zdů­vod­nit a roz­ší­řit tak, aby byl výklad uspo­ko­ji­vý (což samo­zřej­mě nezna­me­ná, že by to mělo být pro­ve­de­no v jed­nom výkladu). 

Exis­tu­je urči­tý počet „dob­rých slov“, kte­rá mají význam nebo rezo­nu­jí v našich třech rejstří­cích výkla­du. Například: 

„Vycen­t­ro­vá­ní“: popis: udr­žo­vá­ní akce před sebou 

                   zdů­vod­ně­ní: soudrž­nost a síla pohybu

                              roz­ší­ře­ní: klid, vyrovnanost

 

„Spo­je­ní“:             popis: být v kontaktu

                              zdů­vod­ně­ní: mít kon­t­ro­lu, při­způ­so­bit se

                           roz­ší­ře­ní: výmě­na, vztah.

 

A ješ­tě „ori­en­ta­ce“, „jed­no­ta“, „rov­no­vá­ha“, „pod­po­ra“, „anga­žo­va­nost“ atd. 

Uči­tel by měl mít zájem pou­ží­vat tato slo­va jako stě­žej­ní body své­ho výkla­du; doda­jí mu soudrž­nost a hutnost. 

Přes­to si dávej­me pozor, aby se z těch­to „dob­rých slov“ nesta­la uni­ver­zál­ní pomůc­ka, kte­rá se vyu­ži­je pokaž­dé, když neví­me, co přes­ně říct! Neza­po­mí­nej­me na výše uve­de­né obec­né zásady. 

V nepo­sled­ní řadě je tře­ba umět svá tvr­ze­ní rela­ti­vi­zo­vat a zvá­žit. Nikdy neza­po­mí­nej­me sku­teč­ně pone­chat pro­stor pro mož­nou chy­bu a tedy pro mož­nost vývo­je. A také pro „hori­zon­tál­ní“ roz­ma­ni­tost výu­ky (či spí­še pro více­ro uče­ní aiki­dó), stej­ně jako pro „hloub­ku“ aiki­dó, jeho bohat­ství, jeho mno­ho­roz­měr­ný a někdy roz­po­ru­pl­ný cha­rak­ter.           

 

SKLADBA VÝKLADU

Pro­jdě­me si to vel­mi struč­ně a pro­zkou­mej­me někte­ré hlav­ní chy­by, kte­rých bychom se nemě­li dopouštět: 

Nej­čas­těj­ší chy­bou jsou dlou­hé, sebestřed­né a samo­ú­čel­né řeči, kte­ré stu­den­ty neoslovují. 

Pří­liš boha­tý výklad je také chy­ba: člo­věk může dou­fat v pozor­nost a pocho­pe­ní jen u jed­no­ho, dvou nebo nanej­výš tří bodů najed­nou. Pro­to je tře­ba umět zkra­co­vat a odklá­dat (jeli­kož ces­ta je dlouhá). 

Popsá­ní tech­ni­ky slo­vy je málo­kdy rele­vant­ní. Výklad nebu­de sly­šen, dokud nebu­de mít cvi­čí­cí glo­bál­ní obraz, na kte­rý by se mohl odvo­lat. Pro­to je nezbyt­né začít ukáz­kou cvi­če­ní, a tepr­ve potom se zabý­vat jeho „vysvět­le­ním“. Na dru­hou stra­nu při dru­hém či tře­tím výkla­du stej­né tech­ni­ky lze postu­po­vat zce­la odlišně. 

Říkat pří­liš mno­ho nebo pří­liš málo, spo­ko­jit se se sdě­le­ní­mi, kte­rá jsou sotva sro­zu­mi­tel­ná i oso­bě, kte­rá je vydává. 

Kari­ko­vat sebe sama pomo­cí „para­zi­tic­kých slov“. 

 

NA ZÁVĚR

Ten­to člá­nek si samo­zřej­mě neči­ní nárok na úpl­nost nebo na to, aby byl pova­žo­ván za závaz­ný odkaz. Kro­mě zce­la dis­ku­ta­bil­ní pova­hy meto­dy a ana­lý­zy by mu pro­spě­lo, kdy­by byl dokres­len čet­něj­ší­mi pří­kla­dy. Nepo­chy­bu­ji o tom, že kaž­dý uči­tel bude pra­co­vat na vytvo­ře­ní své osob­ní záso­by příkladů. 

Pře­de­vším šlo o vytvo­ře­ní „výkla­du o výkla­du“, kte­rý by umož­nil pro­lo­mit tabu, v němž se mi zdá být napros­to zhoub­ným způ­so­bem uza­vřen. Pod­le mého názo­ru je naší povin­nos­tí jakož­to uči­te­lů o tom pře­mýš­let a mluvit. 

Je nespor­né, že “zku­še­nost aiki­dó” je více než pou­há tech­nic­ká doved­nost – je tvo­ře­na jak tím, co dělá­me, tak před­sta­vou, kte­rou máme o tom, co dělá­me (tedy slo­vy, kte­rý­mi popi­su­je­me své cvičení).

Mož­ná, že potí­že, s nimiž se aiki­dó setká­vá, když tvo­ří svůj obraz na veřej­nos­ti, pra­me­ní z vel­ké čás­ti z nedo­sta­teč­né úva­hy nad výkla­dem učitele.

 

Z fran­couz­ské­ho ori­gi­ná­lu Franck Noël: Discours

pře­lo­žil Mar­tin Gorčák

redak­ce Mar­tin Švih­la a Van­da Švihlová