Texty o aikido

Kaž­dý, kdo si mys­lí, že vět­ším počtem hodin tré­nin­ku nut­ně dosáh­ne vět­ší­ho úspě­chu v aiki­dó, pře­mýš­lí jako malé dítě. V pod­sta­tě vede tako­vý­to mate­ri­a­lis­tic­ký pří­stup k neře­ši­tel­né­mu pro­blé­mu. Bez ohle­du na to, kolik hodin tré­nin­ku den­ně nashro­máž­dí­me, se nevy­hne­me tomu, že se den po dni čím dál více blí­ží­me k hrobu.

Mno­ho stu­den­tů si mys­lí, že pomo­cí tré­nin­ku mohou uči­nit svá těla vní­ma­věj­ší a více je kon­t­ro­lo­vat, moci se pohy­bo­vat tak, jak chtě­jí. Ale to je pou­ze jed­na jeho sou­část, kte­rá se vzta­hu­je k čás­ti dale­ko důle­ži­těj­ší, a tou je roz­ví­je­ní sebezpy­tu­jí­cí­ho pří­stu­pu k tré­nin­ku a přís­né sebe­kri­ti­ce. V mno­ha smě­rech, klad­ně i zápor­ně, je naše tělo výsled­kem naše­ho uvě­do­mě­ní a abychom to moh­li zjis­tit, musí­me se během tré­nin­ku kri­tic­ky sle­do­vat. Není moc uži­teč­né při­dá­vat dal­ší a dal­ší infor­ma­ce, detai­ly, sílu atd. zvnějš­ku a neu­stá­le k té spous­tě, co je již uvnitř.

Pozná­ní nerov­no­váhy, nesou­la­du či nepo­řád­ku ve vlast­ním sys­té­mu, poci­ťo­va­né uvnitř vlast­ní­ho těla tak i mezi tělem a uvě­do­mě­ním, je začát­kem růstu. Moh­li bychom vývoj toho­to pozná­ní popsat jako kon­ver­za­ce nebo dia­log, kte­rý se obje­ví mezi vlast­ním tělem a vlast­ním uvě­do­mě­ním. S roz­vi­nu­tím deba­ty se uvě­do­mě­ní zost­řu­je a člo­věk začne vní­mat při­ro­ze­nou sílu či mož­nou schop­nost do té doby skry­tou. Mís­to při­dá­ní vněj­ší­ho prv­ku tělu a jeho změ­nou pod­le tou­hy či vůle, jed­no­du­še uvi­dí­te to, co je již uvnitř. A to důle­ži­těj­ší, samo uvě­do­mě­ní, způ­sob, jímž jedi­nec vní­má, se začne měnit tím, jak člo­věk obje­vu­je „sku­teč­né“ tělo, na roz­díl od těla, kte­ré člo­věk mění pod­le své vůle.

Pod­stat­ný a jedi­neč­ný prvek, kte­rý aiki­dó činí tím, čím je, je to, že pokrok v umě­ní postu­pu­je v pomě­ru s obje­ve­ním při­ro­ze­né síly, kte­rá spo­lu s pří­rod­ním, dyna­mic­kým jádrem, již v kaž­dém jedin­ci exis­tu­je. Toto sku­teč­né tělo pomá­há těles­ným funk­cím pra­co­vat v har­mo­nic­kém celku.

Se sle­do­vá­ním Ces­ty aiki­dó, se postup­ně s údi­vem a rados­tí setká­vá­me se sku­teč­ným já, skry­tým „odci­ze­ným já“, kte­ré se svým nevy­čer­pa­tel­ným poten­ci­á­lem zůstá­vá neob­je­ve­no mno­hý­mi lid­mi, kte­ří nikdy neob­je­ví jeho existenci.

Tato část od Dogen Zen­dži­ho, zakla­da­te­le Soto zenu, se hlu­bo­kým význa­mem dotý­ká před­mě­tu mé řeči. „Budd­his­tic­ká těles­ná pra­xe je mno­hem obtíž­něj­ší než myš­len­ko­vá. Rozu­mo­vé pocho­pe­ní uče­ní mys­lí se musí slou­čit s tré­nin­kem těla. Tato jed­no­ta se nazý­vá šin­džu­cunin­tai, sku­teč­né tělo člo­vě­ka. Je to vní­ma­vost všed­ní mys­li skr­ze pozo­ru­hod­ný svět. Pokud sla­dí­me cvi­če­ní osví­ce­ní s naším tělem, celý svět se nám zje­ví ve své sku­teč­né formě.“

Koneč­ně, obje­ve­ní sku­teč­né­ho těla s jeho význa­mem a krá­sou, není před­mě­tem srov­ná­vá­ní nebo sou­tě­že, spí­še sto­jí samo­stat­ně uvnitř kaž­dé­ho jedin­ce. Pak je pou­ze při­ro­ze­ně násle­du­je to, že stu­di­um bojo­vé­ho umě­ní aiki­dó je a musí být nesou­tě­ži­vé. Před něko­li­ka lety jsem měl to štěs­tí, že jsem navští­vil hodi­nu na Smi­tho­vě uni­ver­zi­tě v Ham­shi­ru v Massa­chusetts, kte­rou vedl zeno­vý mis­tr z Viet­na­mu. Během doby, kdy jsme měli mož­nost zeptat se ho, vsta­la jed­na žena a pta­la se, co si mys­lí o medi­tač­ním sys­té­mu Kva­ke­rů. On jí odpo­vě­děl: „Jak může­te srov­ná­vat krá­su třeš­ňo­vé­ho kvě­tu s růží?“

Čes­ký pře­klad vychá­zí z tex­tu T.K.Chiba: Dis­co­ve­ring the body, uve­řej­ně­né­ho na strán­ce www.aikidoonli­ne.com, kam jej pře­vza­li z maga­zí­nu Sansho.
Pře­lo­ži­la ‑vn-