Rozhovor se Stefanem Stenuddem: Je důležité se ptát

Rozhovor se Stefanem Stenuddem v Lučenci
15.-16.7.2000 spolu s Martinem Švihlou provedla a zaznamenala Vanda Navrátilová

Motto:
Vanda: Někdy se ptám: „Proč cvičím aikidó?“
Stefan: Dobrá otázka. Je důležité se ptát.

Stefan Stenudd je švédský učitel, který do bývalého Československa přijel učit aikidó v roce 1991. O devět let později, uprostřed léta 2000, se v Lučenci na jihu Slovenska konala letní škola pod jeho vedením. Uprostřed semináře, po večeři, jsme Stefana požádali o rozhovor.
Usedli jsme tedy do křesel a začali rozmlouvat. Ze začátku o aikidó, pak jsme odbočili k příbuzným tématům a ještě později jsme zjistili, že se bavíme o všem možném. Stefan je totiž nejen vynikající aikidóka, ale kromě toho rozumí i mnohým jiným věcem. A dokáže o nich moc zajímavě vypravovat.
Z plánovaného interview se stal rozhovor plynoucí do pozdních nočních hodin. Pohodu nezkazil ani fakt, že nám došly baterky v diktafonu. Stejně bylo na pásce zajímavého materiálu tolik, že i po vybrání části týkající se aikidó, museli jsme ještě rozdělit text na dvě části.

Jak jste začal s aikidó?

Měl jsem kamaráda, o trochu staršího než já, bylo to v roce 1971. Neznali jsme se moc dlouho, když jsem zjistil, že pilně studuje cizí bojové umění, aikidó. Co mě zaujalo bylo to, že se na rozdíl od mnoha svých vrstevníků, kteří se rádi vytahují tím, co dělají, se nikdy nepochlubil. Když jsem zjistil co cvičí, moc jsem si přál, aby mi něco ukázal, ale on se zdráhal. Nakonec po mnohém naléhání souhlasil. Byli jsme u nás v kuchyni a on mi předvedl aihanmi katatetori nikjó. Dopadl jsem na podlahu a začal křičet bolestí, ale zároveň jsem tím byl nadšen, byla to skvělá bolest, připadalo mi to jako zázrak. V duchu jsem si řekl: „Tohle chci dělat.“
Musel jsem ale počkat na nový nábor členů v roce 1972, a tak jsem se chodil do dódžó jen dívat. Ve Švédsku bylo tehdy budó velmi málo rozšířené. Bylo málo dódžó, a proto se většinou jednotlivá umění soustřeďovala do jednoho místa, kde se cvičilo. Tam kde jsem začal se cvičilo i aikidó, džúdó, karate, džiudžicu, kendó … Byli jsme jako jedna rodina, často jsme cvičili společně. Tenkrát si i džúdó říkalo budó, bylo to totéž a každý cvičil vše.
Mým prvním učitelem byl Alan Goldsberg, šódan, což tehdy znamenalo mnohem víc, než dnes. Pak přijel Ičimura sensei, který byl švédským šihanem a já jsem, po krátkém čase u Alana, začal cvičit u něho.

Jací byli tedy vaši učitelé aikidó?

Musím se přiznat, že jsem měl veliké štěstí, když se mým prvním skutečným učitelem stal Japonec. Alan, se kterým jsem začal, byl mým učitelem velice krátce. Ičimura sensei byl velice tradiční učitel a bylo skvělé, že vám řekl úplně vše. Nejenom něco, ale vše, co o tom umění věděl. Musel jsem se ale naučit japonskému způsobu učení. Švédsky mluvil velice špatně. Myslím, že jsem se u něj naučil jak jednat s Japonci. Většinou jsem pak měl s japonskými učiteli dobré vztahy. Někdy horší, vždy však rozhodně zajímavé. Protože i dnes jsou těmi nejlepšími učiteli Japonci.
Z počátku jsem cvičil pouze u Ičimury. Po několika letech jsme začali zvát i další učitele, jako byli Ikeda, Assai a Tamura, který tu byl ještě před Ičimurou. V období přelomu 70tých a 80tých let začalo přijíždět mnoho učitelů: Kobayaši, Nigarači sensei. Dnes je jich ještě víc: Saito sensei, dóšu.
S Ičimurou senseiem jsem měl občas konflikty, ale přesto k němu chovám veliký respekt za to, co mě naučil. Pak jsem ale došel k hranici, kdy už nemohl dále být mým učitelem. Objevil se Nišio sensei, což je velká osobnost, velice vysoký stupeň a já jsem začal cvičit u něj. Když začínáte u Nišio senseie, je to jako byste předtím aikidó nikdy nedělali. Taková je to nová zkušenost. Totéž bylo u Tamura senseie. Uchopí vás a ouha: „Asi bych měl začít znova.“ Miluji ten pocit.
Když cvičíte budó, musíte mít prázdnou mysl. Přijdete k učiteli bez toho, abyste v mysli měli slova někoho jiného, a opakujete jeho učení. V budó musíte být zcela prázdní a otevření. V Japonsku se mluví o mušin. V jednom zenovém rčení se říká, jak přišel student k učiteli a povídá mu: „Chtěl bych, abyste mě naučil tento systém a tamten a tohle.“ A učitel mu povídá: „Počkej, pojďme si dát čaj.“ Začne mu nalévat hrnek a nepřestává ani když je plný. Student začne volat: „Zastav, už je plný.“ Na to mu učitel odpoví: „Takový jsi ty. Plný znalostí, o kterých si myslíš, že je umíš. Nemůžu tě učit, musíš nejprve ten hrnek vyprázdnit.“
Trénink by měl být přesně takový. Musíte být prázdní, pak můžete přijímat. A velcí učitelé by vám ten pocit měli dát. Že nemá smysl přijít s vlastními znalostmi. Pokud přijdete na hodinu Nišio senseie a myslíte si, že umíte aikidó, spláčete nad výdělkem. Skutečně velcí učitelé jsou tací.
Nišio sensei mě velice inspiroval. Ale myslím si, že jsem u něho studoval velice odlišně, než lidé, kteří si dnes říkají jeho studenti. Oni mě vůbec za jeho studenta nepovažují. Mám s Nišio senseiem velmi přátelský vztah, protože cítím, že ten vztah je velice vyzrálý. Jsem velice rád, že se od něho mohu učit. Věřím, že i on je šťastný, když vidí, jak někdo s jistými znalostmi budó cítí to, co on učí, jako odměnu. Ale nechci být jeho kopií, jako kopírák, na to už jsem starý. Velice mi pomohl na mé cestě (dó). Nesnažil se mě přetáhnout do té své. A to je jak věřím ten správný způsob vztahu k učiteli. Bohužel se někdy stává, že když vidí studenti jeho úchvatné schopnosti, zatouží být jako on. Ale to je nemožné, všichni Japonci to vědí. Nemůžete být stejně vysocí, mít stejnou váhu, stejně dlouhé ruce. V Evropě se často stává, že lidé příliš často kopírují francouzský styl, styl Endo senseie, Nišio senseie, Saito senseie. Podél cesty (dó), jsem tu jako učitel, který vám pomáhá. Jste osobnosti. Dó znamená: „Jít svou vlastní cestou.“
Tamura sensei mě také inspiroval. Přestože jsem u něj dlouho necvičil, stala se mi zábavná příhoda. Mí vlastní studenti mi ve Stockholmu řekli, že cvičím jako on. Myslím si, že to není pravda. Tamura sensei je velká osobnost a asi bych měl u něj více cvičit.

Ale nejsou jenom japonští učitelé.

Ovšem. Ve Švédsku je to třeba Ian Hermanson, který cvičil u ósenseie a Tohei senseie. Velmi ovlivňuje, ale není můj učitel, spíš velký bratr. Jste přátelé s velkým respektem. Je velice zábavný, učí vás a vy to ani nevíte. Dá vám pocit věcí, o který si nejste vědomi. Má své chyby, ale jsem rád, že ho znám.
Pak mám kamarády, na stejné úrovni jako já, kterých si velice cením. Učíme se jeden od druhého.
Pak jsou tu lidé mladší než já. Dívám se na ně a vidím, že dojdou daleko, sleduji se zvědavostí, jak se jejich osobnosti při aikidó rozvíjejí. Myslím, že učitel nezná větší radost, než když se může učit od svých studentů. Samozřejmě cvičím už dlouho, a tak je pro hodně mladší studenty obtížné mě něco naučit, ale jsou tu další věkové kategorie a ty mě učí.

Jaký je váš vztah k dalším bojovým uměním?

Předně bych řekl, že se zajímám o budó. Pokud by aikidó nebylo velice důmyslným vyústěním budó, pak by mě nezajímalo. Aikidó ale není jediná cesta k praktikování budó. Je přece mnoho cest do Říma.
Cvičíte jeden druh budó, pak zkusíte jiný a objevíte, že pravda je pravdou v každém z nich. Nejlepší karatedó vypadá jako nejlepší aikidó a nejlepší aikidó vypadá jako nejlepší karatedó. Mnoho aikidóka tvrdí, že funguje pouze aikidó a ostatní ne. Totéž říkají lidé v karate. Řešením je dobré aikidó, nebo dobré budó. Nejde to rozdělit.
Já osobně velice míchám styly, podobně jako Nišio sensei. Baví mě to. Dělám to, protože mi to dává smysl budó. Ale zajímá mě i karate, kendó, nebo iaidó a džúdó. Myslím si, že pokud je cvičíte skutečně dlouho, vypadají nakonec stejně.
V Anglii je jeden výborný karateka, Harada sensei. Ten, když se ho zeptali, co je jeho cílem v karate, odpověděl (a on je skutečně výborný karateka): „Mým cílem je hodit člověka bez toho, abych se ho dotkl.“ A když se tomu novinář divil, ještě mu řekl: „Vím, že je to možné, protože aikidó ósensei to uměl. Tak to chci i já.“ A to je karate jiné bojové umění!

A co je vaším cílem?

V aikidó nevím, nemám žádný zvláštní cíl. Tak po třech letech jsem házel lidi bez toho, abych se jich dotkl. Je to skutečně velice jednoduché.
Aikidó je moje cesta (dó). Cvičím už mnoho let a stále je pro mě zajímavé, stále mě něčím překvapuje, neustále objevuji něco nového. Cítím se stále lépe a ptám se, o kolik lepší to ještě může být.
Je zcela jisté, že spolu s tím, jak dospívám, zraje i moje aikidó. V aikidó pokračujete v rozvoji, velice silně to cítíte. A dokud ho cvičíte, cítíte i tento rozvoj. Takže dokud já budu cítit, že se moje aikidó rozvíjí zároveň se mnou, budu v něm pokračovat. A kam to vede? Nevím. Když jsem začínal, zaujalo mě to okouzlení. Nezajímala mě technika, nebo házení lidí, ale cvičení toho, o čem se tvrdí, že nelze zacvičit. Fascinovalo mě to. Skutečně si myslím, že aikidó je umění. Miluji malířství a hudbu a i v nich je kouzlo umění, které mě inspiruje.

Neděláte pouze aikidó a iaidó ale i další.

Vše je budó. Kdybych cvičil pouze iaidó, tolik bych se nerozvíjel. Pokud bych zase cvičil pouze aikidó, nastalo by totéž. Je samozřejmé, že nelze cvičit všechna budó, ale myslím si, že cvičit pouze jedno nestačí. Dvě stačí. Je to jako když počítáte souřadnice jistého místa. Pokud znáte pouze jeho vzdálenost od jednoho místa, nespočítáte nic, ale pokud znáte dvě, víte přesně, kde se hledaný objekt nalézá. To je čistá matematika. V budó je to stejné. Pokud cvičíte pouze jedno budó – aikidó, nevíte nic. Potřebujete další budó. Trik je v tom, že nemůžete cvičit cestu aiki. Třeba Kašima šintorjú, je velice populární ve Francii. Ale oni cvičí aikidó kašima. Oni se neodtrhli od učitelů Kašima šintorjú, ale mají trochu kašima ve svém stylu. Ale to není ono. Je to jako byste řekli, že jste tamhle a zároveň jste tady. To přece nejde. K úvaze musíte mít mnoho hodnot.
Například v iaidó je důležité zažít si výuku iaidó učitelů a budó v pojetí iaidó. V karatedó mít zase nějaký vztah ke karatedó. Ne, abyste měli učitele aikidó, který vám říká: „No a takhle to vypadá v karate.“ I já to dělám, ale nedůvěřujte mi, pokud skutečně chcete cvičit jiné budó.

Které budó je nejlepší kombinací k aikidó?

Nemusí to být iaidó. Já ho cvičím, protože Ičimura sensei ho vyučoval a Nišio sensei taktéž. Pak je přirozené, že ho cvičím i já. Ale mohlo by to být i karatedó, džúdó, cokoli. Myslím, že Arikawa sensei v Hombu dódžó má své aikidó prodchnuté karatedó. A to je také zajímavé. Nemám představu, jaké bojové umění by bylo nejlepší kombinací, ale vždycky je lepší, když lidé zkoušejí různé styly. Pokud by každý cvičil pouze aikidó a iaidó, bylo by to stále stejné aikidó. Můj názor je takový, že pokud cvičíte jiné budó, měli byste navštěvovat učitele, který ho cvičí. Ne mít učitele aikidó, který vám řekne, že tohle je karate.
Musím se ale přiznat, že dělám totéž, ale přesto se snažím naučit studenty jistým zkušenostem iaidó.

Iaidó má mnoho společného se samurajskými bugei. Co si myslíte o vztahu tradičních samurajů a starých džucu k modernímu budó?

Myslím, že je tu velice silný vztah. Všechno bylo dříve džucu. Když začala v Japonsku restaurace, všichni si přáli zachovat tradiční hodnoty. Protože se jim už ale nehodily tradiční vztahy k samurajské a staré válečnické třídě, prostě je přejmenovali a už to bylo v pořádku. Ale v podstatě to bylo totéž. Obvykle mají lidé pocit, že před dvacátým stoletím a objevením se slova dó, byla tato umění velice brutální. Ale já věřím spíš, že obecně po vítězství rodu Tokugawa v 17. století bylo Japonsko docela mírumilovné a válečnická třída byla odkázána k pasivnímu boji. Pak si myslím, že se tato umění stala více rituální. Něco podobného, jako máme dnes. Nemyslím si, že byla tato změna veliká. Větší změna jistě nastala poté, co se o to začal zajímat Západ a když se rozvinulo džúdó, aikidó… Ale stejně si pořád myslím, že v Japonsku to bylo stále totéž, možná víc, než si sami hodlají připustit.

Byl zde rozdíl mezi japonským a západním pojetím budó?

Byl zde jiný vývoj. Například já věřím, že se v iaidó dělá mnoho oprav v seite iai podle toho, jaký je to západní učitel a jaká je to oblast. Protože v Japonsku už budó není příliš populární. Už ne. Japonci chtějí hrát baseball, ne budó. Proto nemají Japonci představu o tom, co je aikidó. Aikidó není v Japonsku známé a ani důležité. Japonští učitelé budó chtějí na Západ. Učitel s pátým danem má ve svém dódžó v Japonsku pět žáků. A pak přijede do Evropy a má na tatami 200 lidí, jako rocková hvězda. Proto v Japonsku nechtějí zůstat. Pouze Hombu dódžó a Kobayaši sensei, pak Saito sensei a pár dalších mají větší počet studentů. Pak je samozřejmé, že se chtějí přizpůsobit Západu. Sledují ho a přemýšlejí, jak by své budó udělali více populární. Někdy je to dobré, někdy ne. Japonský výukový systém je někdy dobrý, ale občas také velice špatný. Mnoho tradice, mnoho opakování, žádná tvořivost. My však naopak musíme na hodinách tvořit, protože jinak by nepřišli studenti. Je zajímavé sledovat střet tohoto trendu s budó. Všichni starší japonští učitelé říkají, že budoucnost budó je na Západě. S kýmkoli tam mluvíte a jsou to 60tiletí nebo 70tiletí učitelé, kteří mají se Západem zkušenosti, vám potvrdí, že budoucnost je na Západě, v Evropě, ne v Japonsku.

Kdo si myslíte, že bude vedoucím představitelem?

Evropa je v mnoha věcích napřed. Pro jakoukoli jinou zemi bude velice obtížné dohnat tento náskok. V nejbližších dvaceti letech to bude Evropa. Tak tomu je už od 60tých let. Ve Spojených státech je sice mnoho lidí a mnoho učitelů, ale zde se cvičí mnohem déle. Budó se tam začalo rozvíjet až koncem 80tých let. A stejně je Evropa zajímavější.

Jak se díváte na evropské aikidó (třeba francouzské)?

Myslím, že se velice přeceňuje francouzské aikidó. Kamkoli přijedu najdu lidi, jak se ho snaží kopírovat. To mi připadá velice nudné. Zapomíná se, že je mnoho cest interpretace. Například aikidó na Slovensku. Je to mladá země s novou mentalitou a kulturou. Proč by měli cvičit francouzské aikidó? Když učím v jiné zemi, vždy se tam chovám jako host, ne jako boss, podle kterého se všechno točí. Nesnažím se konfrontovat jejich aikidó, jsem tam, protože jim chci nabídnout koření, kterým by si připravili své vlastní jídlo.
Francouzské aikidó je kompletní systém. Jsou tam sice rozdíly, ale teď mluvíme o Tissierově skupině, která je populárnější. Tamurova organizace je na stejné úrovni, ale u něj nevidím stejný trend. Francouzské aikidó v posloupnosti Yamaguči senseie, Tissiera, Noela, Enda, to je teď v módě. Já osobně to vidím, jako velice šikovné aikidó, ale připadá mi hrozné, když vidím, jak se ho lidé v celé Evropě snaží napodobovat. Připadá mi nudné, když kopírují Nišio senseie, Saito senseie nebo třeba mě. Je to můj osobní názor. Já se zajímám o budó a dó a francouzské aikidó mi občas připomíná více aerobik. Hodně lidí pohromadě, co se navzájem hází. Mnoho hodin v pravidelném keiko. O čem to je? Zestárnete, pak se ohlédnete a řeknete si: „Ve svém životě jsem udělal 15 242 kotegaeši.“ Je to příliš mechanické. Dó je individuální. Je to mahajana. Lidé se společně potkávají v dódžó, kde konají své vlastní dó. Jsou rovnoprávní, jako jin a jang. Individuální kolektiv, individua v kolektivu. Ne roboti v továrně. Jakékoli aikidó, které přizpůsobuje lidi není mým stylem. Jako učitel se snažím studentům pomoci dosáhnout okamžiku, kdy si uvědomí své vlastní aikidó. Možná, že vypadají jako já. Ale to není mým záměrem. Zajímá mě, jak bude jejich aikidó vypadat za pět, deset let. Čekám na to. Po třech letech by ten okamžik měl nastat. Pokud se tak nestane, jsem špatný učitel. Pokud lidé nepocítí tento osobní pocit dó, osobní seberealizaci v jejich porozumění aikidó, jsem špatný učitel.

Je mnoho knih o ósenseiovi, čemu se však dá věřit?

Důvěřujte videu. To je pravý ósensei a vy ho vidíte na vlastní oči. Jsou učitelé, kteří tvrdí, že učí přesně to, co ósensei cvičil. To však nelze. Historie je bez představ, což znamená, že se musím ptát a historie zaznamenává. Oni cvičí své vlastní podání toho, co viděli u ósenseie. Ósensei učil mnoho žáků a každý z nich byl zcela odlišný. Pokud někdo řekne, že například tohle je přesné učení ósenseie, není to pravda. Vyučuje to co zažil a teď to sám interpretuje. Někdo napíše knihu o ósenseiovi, ale i to je pouhá interpretace, nic jiného. V humanitních vědách je to minimum. Záleží na kontextu, na okolnostech.
Video je vždy zajímavé, už jen z toho důvodu, že zde byl někdo, kdo držel kameru. Můžete sledovat pohyby ósenseie, ne pohyby někoho, kdo říká: „Takhle se pohyboval ósensei.“ Pokud tedy chcete začít studovat ósenseie, je video dobrou cestou.
Další možností je cvičit u učitelů, kteří studovali přímo u ósenseie. Dnes jich už není tolik, Saito, Nišio, Tamura, Arikawa, Tada sensei. Mají v sobě věci, které ósensei cvičil, mají v sobě hodnoty, kterými je ósensei inspiroval. Zde je také zdroj na ósenseie, ale tento zdroj je jeho interpretací, není to přesné, absolutní. Když čtete knížky, musíte jim věřit. Když čtu knížku, zajímá mě osoba, která je popisována, ne autor. Obsah.

Myslíte si, že dóšu vytvořil moderní aikidó?

Ano, ale on jej nevytvořil. Spíš ho spolu s Toheiem zorganizoval. Vytvořili výukový systém Hombu dódžó, dětské hodiny, učební program, systém základních technik. Tamura mi kdysi povídal o tom, jak jednou při hodině ósensei řekl: „Tohle je základní technika aikidó.“ Pak pokračoval a za chvíli náhle povídá: „Tohle je základní technika aikidó.“ Sugano sensei mi řekl, že vztah mezi ikkjó, nikjó, sankjó a jonkjó je v kaešiwaza (protitechnikách). Z ikkjó můžete přejít na nikjó, z nikjó na sankjó, ze sankjó na jonkjó. Takhle to uspořádali. Máte možnost to cvičit tak nebo jinak. Je známo, že ósensei nikdy skutečně nevytvořil celistvý výukový systém. Nebyl to jeho styl. Dóšu a Tohei to udělali.
Pak mají někteří starší žáci ósenseie vlastní systém, jako Šioda, nebo Saito sensei v Iwamě. Ten si to mohl dovolit, protože znal ósenseie velmi dlouho a měl možnost ujasnit si, jak by to asi mělo vypadat.

Proč vlastně lidé cvičí bojová umění v moderním světě, proč tasí meč, když ho k ničemu nepotřebují?

Jak to říct. Je to jako v opeře. Ona zpívá: „Umírám, umírám…“ a vy si říkáte: „Tak už umři konečně! Vždyť to zpíváš deset minut.“ Ale v té opeře není důležité umírání, ale ten zpěv.
Jako meč tu není od toho, abyste sekal do lidí. To není zajímavé. Má už jinou funkci. Pro všechna budó je takový předpoklad. Myslím, že dobré budó by mělo být jako léčba. Ne však ve smyslu, když jsi nemocný, dostaneš léky, ale jako seberealizace, otevření své mysli, její zvětšení, rozvoj. Obrácení člověka od člověka k Bohu, jak chcete. Je to umění.

Takže v tom nevidíte sebeobranu.

Ne. Sebeobrana tu není zajímavá. Je to přece cesta k naslouchání okolí. Podívejte se na lidi v budó. Nikdy se spolu nebijí. Proč by měli. Na tatami je boj hladký, úplný, obtížný, zajímavý.

Co si myslíte o Stevenu Segalovi?

Musím říct, že jsem ho na tatami nikdy nepotkal. Nevím tedy o něm nic konkrétního. Není pochyb o tom, že má velice inspirující aikidó. Znám ho ale pouze z filmů. Je to totéž, jako když jsem mluvil o ósenseiovi a jeho technice. Není to přesně on, ale vaše představa toho, jak to vypadá. Tvoří své aikidó pro akční filmy. Tedy něco jiného, než cvičení v dódžó. Nepředpokládám, že cvičí stejně na hodinách. Pokud by tak dělal, bylo by to skutečně špatné, ale doufejme, že tomu tak není.

A co aikidó jako sport?

Ne. Je tolik jiných sportů, které mají soutěže. Ósensei měl v tomto jasno, žádné soutěže. A já s ním zcela souhlasím. Pokud budete pořádat turnaje, zmizí vám mnoho technik a filozofie, bude to podřadnější aikidó. Na druhou stranu, vždyť je přece nemožné mít soutěže. Aikidó má příliš mnoho technik a filozofii, která je pacifistická. A samozřejmě je základním problémem to, že v aikidó se nikdy neútočí.
V iaidó je velice důmyslný systém soutěží. Pro budó jsou zde kata. Dva lidé dělají souběžně jednu katu a soudce rozhodne, kdo se stane vítězem. Pak nastoupí další pár a další. To je dobrý systém, protože se necvičí proti sobě, ale stále tu máte dvě osoby, které můžete porovnávat. To je soutěž.
Ale přesto je základní myšlenkou dó: „Jdeš svou vlastní cestou.“ Jak se můžeme srovnávat s někým jiným? Pak to není budó, ale zase džucu. Já si myslím, že v tom má aikidó velkou sílu. Je to jeho plus, nemít soutěže. Každý soutěží, ale pak se objeví aikidó a lidé si řeknou: „Ó, konečně.“

Jak se stavíte k dětským hodinám?

V počátcích jsem měl dětské hodiny, ale velice krátce. Osobně se nepovažuji za způsobilého být dětským učitelem. Myslím si, že je to velice obtížné. Nevyhýbám se tomu, aby je cvičil někdo jiný, ale mě osobně to nezajímá. V mém dódžó to chodí tak, že pokud by někdo z mých studentů skutečně toužil vést dětské hodiny, můžou začít, ale jinak ne. Nehodlám plýtvat energií svých instruktorů a starších studentů tím, že budou vést dětské hodiny, když se jim nechce. Je to veliká odpovědnost.

Často vysvětlujete pohyby pomocí ki. Jak ho chápete?

Užívám ki hodně, protože vím, jak je dnes ve výuce aikidó opomíjeno. Možná proto, že jsou lidé nového věku diskusí o něm unaveni, možná proto, že nechtějí být srovnáváni s ki aikidó, anebo chtějí cvičit techniky ve fyzickém prostředí. Přírodní vědy, atomový věk, cokoli.
Ale ai-ki-dó, slyšíte to tam? Pokud necvičíte aikidó s touto myšlenkou, neděláte aikidó, ale gymnastiku. Je to můj osobní protest proti opomíjení tohoto slova, abychom ho nezavrhovali A jeho užití a užití jeho principů? Co pro mě znamená?
Užívám pro něho význam, jako je éter (živel – ether) úmyslu. Éter je třeba vzduch a úmysl znamená to, co zamýšlíte udělat. Vesmír je vytvořen ze síly vůle. Přimět věci hýbat se, můžete to nazvat přírodním zákonem.
Je velice obtížné definovat ki pomocí vědeckých prostředků. Můžete ho lehko zažít, ale těžko vysvětlit. Něco podobné je Tao v taoismu. Dó. V taoismu Lao’c je dó jako automatický přírodní zákon, okolo kterého se i přírodní zákony tvoří jako nutnost.
Dó není pasivní, reálná věc. To slovo neznamená cesta nebo silnice. Dó ve filozofickém pojetí je činnost, chůze. Ne cesta. Je to velice důležitý rozdíl. A toto dó lze realizovat, ale těžko jde popsat. Možná i proto, že my na Západě jsme zvyklí říkat: „Prosím tě definuj mi ki.“ Očekáváme západní vysvětlení. Pokud nevěříte v ki, je velice jednoduché říct: „Ki je velice podobná vzduchu.“ Drží ve vzduchu energii, životní energii a mi známe z biologie, že životní energie ve vzduchu je kyslík. Ale je možné, že Číňané věděli o spojitosti něčeho ve vzduchu, co by bylo podstatou, životní podstatou. Kyslík.
Je jasné, že vysvětlení nelze podat fyzikálně. Záměr, imaginace, cokoli chcete. V lidském bytí je úmysl velice skutečný. Je to jako když přírodní vědy definují, co je skutečné a co ne. Atom je skutečný, můžete se ho dotknout. Ale pokud lidská bytost nastartuje něco, co pracuje miliony let, dnes a denně, a užívá všech prostředků, aby to dokončila, to není skutečné? Záměr je velice skutečný. Představivost tvoří mnoho podvodů, jak už psal Dostojevskij. Spousta nádherných věcí i strašné katastrofy vzniká díky představivosti. Na něčem se podílíme, něco je individuální. Představivost je skutečně logické pochopení. Jestli takto vysvětlíme ki, tak ki je a je skutečné.
Pojetí ki, které má smysl, je skutečné. Myslím, že tomu lze dobře porozumět vzhledem k řeči, ve které vzniklo. Když řekneme: „Toto je skutečnost.“, ona to vlastně není skutečnost, ale je to skutečnost našeho jazyka. A pokud není vhodná řeč, pak ta skutečnost také není správná. A náš jazyk je skutečně nevhodný.
Je zajímavé, že během lidského života, od narození do smrti, mají přírodní vědy svou důležitost. Ale mnoho z toho, co lidé konají, přírodní vědy neuznají. Řeknou, že to není pravda, že je to jen falešný dojem. Ale pro ty lidi je to přece důležité, tak jak může někdo říct, že to není pravda? Jak mohou být vědci tak hloupí a nezkusit, zda tomu lze porozumět? Protože to není atom? Žijeme svůj život s důležitostí času našeho života.
Samozřejmě bychom si měli uvědomit, že ki je skutečné.

Je konečné aikidó tím správným jazykem?

Ne , aikidó je pouze uchem toho jazyka. Je to totéž, jako když jsem mluvil o aikidó a dalších budó. Máte dané dva body a budete vědět, kde je ten třetí. Aikidó je jeden jazyk a přírodní vědy druhý. Pokud užíváte oba, pochopíte skutečnou podstatu věci, pokud znáte jenom jeden, nepochopíte nic. Kdybyste se pokoušeli vysvětlit svět pouze pomocí aikidó, pak by to bylo velice hloupé místo. Věci vždy nejednají tak, jak by chtělo aikidó. Ani lidé. Proto mohou být učitelé aikidó velice dobří na tatami, ale už ne v životě. Aikidó skutečně nestačí. Ani není nejdůležitější. Jsem fascinován aikidó, ale pořád si říkám: „Ne, ne. Kdybych měl využít pouze jisté zdroje a ostatní ne, bylo by aikidó mezi těmi třemi vybranými? Nebo pěti? Anebo mezi pěti, ale ne mezi třemi?“
V životě jsou i jiné věci. Sledujte učitele aikidó. Cvičíte a říkáte si: „Jistě, když chci někoho hodit, musím to udělat takhle, ale poslechl bych té rady i v životě? Ne! V aikidó ano, řekni mi, jak udělat správně ikkjó, ale neříkej mi, jak mám jednat se svou ženou, nebo jak se mám připravit na smrt. Proto jsem si nevybral učitele aikidó.“

Co by bylo mezi těmi třemi věcmi, které byste si vybral?

Literatura dává mnohem víc, pokud je mi vůbec dovoleno takhle mluvit. Knihy, je v nich o tolik víc. Pokud považujete aikidó za umění, literatura jako umění znamená daleko víc. Nebo malířství. Podívejte se na Madonu v jeskyni, nebo Svatého Jana Baptistu od Leonarda da Vinciho. Pokud ho budete studovat, stanete se mnohem moudřejší, než kdybyste studovali aikidó.
Haydn, barokní skladatel. Je toho tolik.
Tao te Ting, slavná stará čínská kniha. Srovnejte to s knihou dóšu „Duch aikidó“ (The spirit of aikido). Pokud byste měli v jedné ruce tuto knížku a v druhé Tao te Ting a měli byste na deset let jít na opuštěný ostrov, co byste si zvolili? Dóšu? Ne. Tao te Ting.
Kdyby jsem potkal Einsteina, zapomněl by jsem všechno o nějakém Nišio či Saito sensei co by seděli tamhle u stolu, mluvil by jsem s Einsteinem!
Je mnoho fantastických nesmyslů. Například co nemám rád. V 60tých a 70tých letech byl špatný zvyk překládat slovo sensei jako mistr (master). Ale toto slovo má v evropské historii mnoho zástupců, tím prvním byl Ježíš. A můj učitel Ičimura sensei jistě nebyl Ježíš, možná ani ten nebyl, nikdy jsme ho neviděl. Ičimura nebyl ta osobnost, moudrost, vyjádřená v Bibli. Stál v dódžó a mručel: „Tohle je život a tamto je život…“ Životní moudrost je něco zcela odlišného od moudrosti aikidó. Měl jsem s ním hádku o tom, zda je aikidó život. Říkám: „Ne, aikidó je součást života, není aikidó, které by obsahovalo život. Život je mnohem větší. Jste učitelem aikidó, ale jde říct, že jste šihanem života? Nelze.“
Myslím, že byste tohle neměli zapomenout, protože jinak můžete lehce zaměňovat správné hodnoty, stává se to. Zkuste to s nikjó.