Rozhovor s Martinem Švihlou: Hledání středu

Aikidó, japonské bojové umění, učí cestě středu. Je založeno na myšlence neagresivity, jeho cílem je hledání harmonie, a proto v něm nenalezneme rivalitu a vzájemnou soutěživost. Jeden z principů říká: „nepoužívej při cvičení svoji sílu“. Čím déle člověk cvičí, tím je pohyb uvolněnější, jemnější, je v něm méně „násilí“, je schopen více vydržet, a to bez ohledu na věk či fyzickou zdatnost. Naučí se využívat jednodušší cesty a energie, které přicházejí.
Při cvičení jsou důležité i zdánlivé maličkosti, stejně jako v běžném životě. Třeba správný postoj, který je základem všech technik. Co na něm může být zvláštního, řeknete si. Ale nejde o „špičkový“ postoj, u nás známý spíš ze sokolských cvičení – vytáhnout se nahoru a vypnou hruď, ale o postoj uzemňující a zpevňující. Špičkový postoj posouvá nahoru, tím však ztrácíme stabilitu, obrazně i doslova, a začínáme žít a vnímat jen hlavou. Aikido nutí člověka pokrčit nohy a být v kontaktu se zemí, s realitou. Vtahuje nás dovnitř, zpět k sobě. I tak prostá věc jako postoj může proměňovat.
Místnost, v němž se cvičí – dódžó – připomíná, obrazně řečeno, nádobu, ve které naše energie postupně kultivuje a zjemňuje. Tato proměna se děje nenápadně, nezůstává omezena pouze na tréninkový prostor, ale prolíná životem cvičícího. Aikidó propojuje mysl s tělesným zážitkem. A z toho, kdo dokázal tyto dva okruhy, tělo a mysl, propojit, tato zkušenost vyzařuje i navenek.

O aikidó jsme si povídali s Martinem Švihlou, který ho vyučuje na v klubu Aikido Vinohrady Praha.

Jak si Tě aikido našlo? Nebo Ty jeho?

Asi v deseti letech jsem na jednom pionýrském táboře začal cvičit karate, které mě okouzlilo tak, že jsem se po prázdninách přihlásit do oddílu a věnoval se mu pravidelně. K aikidó jsem se dostal „náhodou“. Když mi bylo 16 let, četl jsem o něm knížku a velmi mě to zaujalo. A vzápětí jsem zjistil, že v mém městě je klub. A u aikidó jsem vydržel, ale to není tak těžké.

Každý asi přijde na trénink s nějakým očekáváním. Čím jsou zklamáni ti, kteří po čase odejdou?

Někdo očekává akční cvičení, jiný duchovní disciplínu, představy jsou různé. Ale důležitější je, jak s nimi jedinec naloží, když se seznámí s praxí aikidó. Akční hrdina možná zjistí, že postrádal klid a rovnováhu. Anebo na to nepřijde a odejde. Stejně tak ten, kdo očekává duchovní nauku, může být rozčarovaný tím, že nejde o meditativní či jógové cvičení, ale o bojové umění. A zase záleží na jeho rozhodnutí – odejde zklamaný, nebo dovolí, aby energie aikidó doplnila jeho klidný pól?
Protože aikidó není jenom fyzické cvičení nebo jen duchovní hledání, ale spíš hledání rovnováhy mezi oběma. Samozřejmě takovýchto disciplín je více a někomu aikidó prostě nemusí vyhovovat – přijde, zkusí a jde hledat dál.

Co je dobrým předpokladem pro to, že lidé u aikidó vydrží? Je to fyzická obratnost, tělesné nadání?

Nemyslím, že je nutný nějaký speciální talent. A ze zkušenosti vím, že pohybové nadání není potřeba vůbec žádné. Myslím, že důležitý je zejména hluboký zájem a také notná dávka vytrvalosti. Aikidó má smysl dělat jen v dlouhodobějším časovém horizontu.
Naopak nedostatek vytrvalosti a těkavost odvádějí zájemce pryč. Vnímám to vlastně jako jednu z výzev aikidó. Na první pohled se může zdát, že mladý, fyzicky nadaný člověk se učí aikidó velice rychle. Po čase však umí množství technik a zjistí, že dál může rozvíjet jenom jejich (a hlavně svoji) kvalitu. A na to pohybový talent nestačí, na to je potřeba na sobě trpělivě a vytrvale pracovat. To může někoho s touhou poměřovat se a soutěžit odradit, protože radost z cvičení se měřit nedá.
Aikidó není soutěžní disciplína. V tom spatřuji – zejména v dnešní době, která ráda srovnává a poměřuje, jeho velkou výhodu.
Studenti aikidó většinou nejsou soutěživé typy. Navíc, porovnávání na žíněnce k ničemu nevede, snad jen ke znechucení, protože v aikidó nelze říci: „Teď už umím a znám vše.“ Stále se můžeme rozvíjet a zdokonalovat. Aikidó by spíš mělo budovat přirozený respekt k sobě samému, což je opakem poměřování. Pokud si nejsem jistý sám sebou, porovnávám se s ostatními. Pokud si vážím sám sebe, svého těla, svojí práce, můžu stejný respekt cítit a projevit k druhým.

V aikidó cvičí začátečníci zároveň s pokročilými. Jeden ve dvojici je vždy útočník, druhý obránce. Určitě se během tréninku zejména u nich objevují strach a zábrany. Jak se s nimi vyrovnat?

V aikidó musíte projevit jasný záměr, to je první věc, která se učí. První krok je vždy dopředu, nikdy ne zpět. Je to vlastně jednoduchý a velmi účinný nástroj – necouvat, ale jít dopředu.
Když někdo přijde do dódžó poprvé, obvykle se skrývá v koutě a má problém požádat své pokročilejší kolegy o cvičení. Začátečníci se domnívají, že pokročilé obtěžují, nechtějí být vidět, stydí se za svoji nešikovnost. Aby se ale něco naučili, musí jít za staršími žáky, cvičit s nimi a učit se od nich. A sami musejí udělat první krok – požádat je. To je první lekce, kterou musí zvládnout – přebrat odpovědnost za svůj rozvoj.
Překonat pocit, že mě někdo méně šikovný zdržuje – to je zase výzva pro pokročilé. Navíc cvičit se začátečníky je často mnohem obtížnější než se stejně pokročilými kolegy. Začátečník často díky zábranám ani nezaútočí, nebo naopak do útoku vloží veškerou sílu. Pokud nejsem schopen vykonat základní techniku se začátečníkem, je v mojí technice chyba. Začátečník mi pouze ukazuje moje limity. Toto je výzva pro pokročilé. Obě strany tak mají výbornou příležitost, jak spolupracovat na úplně odlišných věcech. Postupně se rozdíly mezi nimi setřou, společné cvičení se stane jinak zajímavé, ale získaná kvalita zůstane.

Aikidó – stejně jako jiná bojová umění – učí bdělosti a pozornosti. Myslím, že je to pro naši roztěkanou dobu cenná devíza, ne?

Opravdu je velmi důležité být tady a teď. Při cvičení nemůžeš snít, odlétnout v myšlenkách někam pryč. Musíš vnímat nejen sebe a svého partnera, ale také celý prostor, protože kolem cvičí další lidé, se kterými se nesmíš srazit. V aikidó je množství příležitostí, jak se lidsky rozvíjet, ale i kdyby tam byl jenom tenhle aspekt nutnosti „žít v přítomném okamžiku“, myslím, že by to stačilo.

A co doporučíš těm zvědavým?

Ať se přijdou podívat na trénink.

Rozhovor s Martinem Švihlou vedla a doprovodný text napsala Věra Šimonová.
Poprvé zveřejněno na http://www.as­trosetkani.cz/ v dubnu 2009.